ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.894.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 894/2022-919
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: A. K. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava, proti žalovaným: 1) K. Š. , narozená dne XY, bytem XY, 2) M. Z. , narozená dne XY, bytem XY, obě zastoupené JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 88/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2022, č. j. 1 Co 1/2022-840, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit každé žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 3.591 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Filipa Jirouska.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 6. 11. 2012 domáhá náhrady nemajetkové újmy za zásah do jeho osobnostních práv spočívající v dlouhodobém a nadměrném předepisování léků k tišení bolesti (Tramal, Tramadol), které u něj vedlo k závislosti na účinné látce těchto léčiv tramadoli hydrochloridum, ke vzniku epilepsie a k trvalým zdravotním obtížím spočívajícím v obsedantně-kompulzivní poruše, nespavosti, nadměrném pocení, zvýšené nervozitě a poruchách paměti. Všechny tyto obtíže negativně narušily život žalobce, zejména rodinné a společenské vztahy i profesní uplatnění, dále bylo zasaženo též do jeho práva na ochranu soukromí a na svobodné rozhodování, neboť původní žalovaná E. K. porušila povinnost lékaře poskytovat péči na náležité odborné úrovni. Žalobce bolest tišící léky užíval od roku 2001 po úrazu pravého zápěstí, žalovaná mu léky předepisovala od roku 2004 a žaloba poukazuje především na enormně vysoké dávky v letech 2011 – 2012.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 30 Cdo 371/2017-437, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2016, č. j. 1 Co 19/2016-325, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2015, č. j. 23 C 88/2012-225; dovolací soud vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Upozornil, že další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti se lze domáhat, pokud nároky za nemateriální újmu podle §444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění). Není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti navyšovat, či nahrazovat své nároky z titulu náhrady škody na zdraví. Žalobce musí tvrdit a prokazovat, jaké konkrétní nároky plynoucí ze zásahu do jeho zdraví, které nelze uplatnit v řízení o náhradu škody na zdraví (tedy tzv. „převis“), uplatňuje v tomto řízení, bez ohledu na to, zda žalobu o náhradu škody podal, popřípadě zda řízení o této žalobě již bylo ukončeno. Ohledně otázky promlčení vytkl dovolací soud napadenému rozhodnutí rozpor v závěru, že v letech 2007 až 2008 byl žalobcův stav takový, jak je popisován v žalobě, avšak již v letech 2005 až 2007 mohl podat žalobu. K posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení pak uložil zkoumat, kdy se u žalobce projevily následky nadužívání léku Tramal, kdy se jeho zdravotní stav ustálil a kdy měl zároveň žalobce vědomost, popřípadě informace vedoucí k vědomosti, že non lege artis postup žalované a újma jemu vzniklá jsou ve vztahu příčiny a následku. Bylo rovněž nutno se zabývat argumentací žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, a to ve světle závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v odůvodnění uvedených. Konečně bylo třeba posoudit účinky koncentrace řízení na možnost vznést námitku promlčení, a to jak promlčení nároku uplatněného žalobou, tak promlčení nároků uplatněných teprve poté, co bylo řízení ze zákona koncentrováno.
Poté, co Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 4. 2018, č. j. 1 Co 19/2016-452, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 2015, č. j. 23 C 88/2012-225, a vrátil mu věc k dalšímu řízení, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 11. 2018 č. j. 23 C 88/2012-492, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 12. 2018, č. j. 23 C 88/2012-501, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. I toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2019, č. j. 1 Co 5/2019-518, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem doplnit znalecký posudek z oboru psychiatrie, který by měl objasnit dosud nezodpovězené otázky, a získat tak dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí ve věci.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 9. 2021, č. j. 23 C 88/2012-783, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Učinil tak poté, co usnesením ze dne 17. 9. 2019, č. j. 23 C 88/2012-546, rozhodl, že namísto původní žalované E. K., která v průběhu řízení zemřela, bude na jejím místě v řízení pokračováno s žalovanými 1) a 2). Vyšel ze zjištění, že žalobce v roce 2001 utrpěl pracovní úraz pravého zápěstí, byl opakovaně operován a k tlumení bolesti mu byly předepisovány léky Tramal a Tramadol. Žalobce se stal 17. 2. 2004 pacientem původní žalované, která mu jako praktická lékařka lék Tramal dále předepisovala v několikanásobně překročené denní dávce, avšak závislost na Tramalu se u žalobce vyvíjela už předtím, než jej původní žalovaná převzala do péče. Vznik závislosti ovlivnily i nepříznivé osobnostní faktory žalobce a jeho přístup k léčbě, prvotním činitelem byla chronická bolest po zranění zápěstí. Původní žalovaná poslala žalobce do psychiatricko-diagnostické poradny, kam se dostavil poprvé dne 24. 5. 2004, kdy u něj bylo diagnostikováno nadužívání opioidů, nebyla však ještě diagnostikována závislost (to u první návštěvy nebylo ani vhodné). V dokumentaci žalobce se kód pro závislost sice objevuje až dne 10. 2. 2005 po opakovaných neúspěšných odvykacích léčbách, nicméně dlouhodobou závislost na Tramalu stanovil již dne 20. 10. 2004 při vyšetření MUDr. Pavel Hlavinka. Z toho soud dovodil, že zdravotní stav závislosti žalobce se ustálil před zahájením léčby u původní žalované. Žalobce trpí duševní poruchou vyvolanou užíváním opioidů – syndromem závislosti a v době řízení látku užívá (aktivní závislost); v průběhu doby se střídají období zneužívání látky s kratšími obdobími abstinence, případně abstinence v substitučním režimu. Vznik závislosti byl vyvolán více příčinami a nelze s jistotou říci, která převažuje. Vliv měla jak snadná dostupnost léčiva, k níž přispělo manipulativní jednání žalobce vůči více lékařům vedené snahou maximalizovat přístup k opioidům, jeho chorobně disponovaná osobnost se sklonem k nadužívání návykových látek (dříve též alkohol a benzodiazepiny), maladaptivní způsob zvládání chronické bolesti a limitovaná spolupráce v odvykací léčbě. Samotný syndrom závislosti neovlivňuje schopnost žalobce právně jednat. Z posudku znaleckého ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze vyplynulo, že „závislost na lékařce“ není duševní poruchou, a to ani přechodnou, ale jedná se o pseudozdůvodňování užívání návykové látky a současně racionální účelové jednání jedince, jak si zajistit návykovou látku. Jde o závislost, která se často vyskytuje u osob závislých na dodavateli návykové látky, kterým může být kdokoliv, nikoli jen konkrétní osoba . Soud prvního stupně uzavřel, že taková závislost neovlivnila schopnost žalobce právně jednat a že původní žalovaná svým jednáním, tj. nadměrným předepisováním léku Tramal, nemohla ovlivnit schopnost žalobce podat na ni žalobu. Vůči žalobci se nicméně dopustila jednání non lege artis tím, že mu předepisovala léky v množství, které několikanásobně překračovalo doporučenou denní dávku, a činila tak po celou dobu, kdy u ní byl žalobce registrován jako pacient. Vedle protiprávnosti byly splněny i další předpoklady pro vznik občanskoprávní odpovědnosti. Žalobě však nelze vyhovět pro důvodně uplatněnou námitku promlčení. Žalobce nabyl vědomost, že je závislý na léku Tramal nejpozději v roce 2005, kdy mu byla diagnostikována závislost na opioidech a kdy potřebné údaje včetně informace o negativních účincích nadužívání Tramalu získal od lékařů při pokusu odvykací léčby. Žalobce měl rovněž v této době objektivní vědomost o tom, že je to právě původní žalovaná, kdo mu předepisuje nadměrné množství léků, tedy se již v roce 2005 mohl obrátit na soud se žalobou vůči původní žalované, takže konec tříleté promlčecí doby by připadl nejpozději na rok 2008. Pokud žalobce podal žalobu dne 6. 11. 2012 (rozšířenou následně dne 28. 7. 2015 a 21. 8. 2015), učinil tak výrazně po uplynutí tříleté promlčecí doby. Soud prvního stupně rovněž došel k závěru, že není na místě aplikace §113 obč. zák., neboť samotný syndrom závislosti žalobce na opioidech neovlivňuje žalobcovu schopnost právně jednat, může ji pouze přechodně ovlivnit závažná intoxikace nebo těžký odvykací stav. Žalobce nebyl a není osobou, která by musela mít zákonného zástupce, tudíž nedošlo k posunu počátku subjektivní promlčecí doby. Soud podrobně odůvodnil, proč neshledal vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 1 Co 1/2022-840, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2021, č. j. 23 C 88/2012-783, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování sdělením textu nálezové části posudku znaleckého ústavu reprodukující tvrzení žalobce o závislosti na původní žalované, a na to navazující znalecký závěr, že žalobce netrpí poruchou osobnosti charakterizovanou závislostí na jiné osobě. Nebylo totiž zjištěno, že by vybízel jiné lidi (ani původní žalovanou), aby za něj přebírali odpovědnost za důležitá životní rozhodnutí (žalobce naopak tvrdí, že si veškeré léčby zařizoval sám), že by původní žalované podřizoval vlastní potřeby, že by na ni vznášel jiné požadavky než předpis léku (sám se předepisování Tramalu aktivně domáhal), a jeho pocity, že se o sebe nebude moci postarat, nebyly vyvolány obavou z toho, že bude původní žalovanou opuštěn, ale z toho, že mu nebude předepisovat Tramal; žalobce nesplňuje ani kritérium omezené schopnosti dělat běžná rozhodnutí, aniž by se poradil, nebo si je nechal schválit. Závislost na lékařce popsanou žalobcem jako vztah zákazníka a dealera tedy znalecký ústav nehodnotil jako závislost ve smyslu duševní poruchy, ale jako pseudozdůvodňování užívání návykové látky a současně racionální účelové jednání jedince závislého na návykové látce, který si chce látku zajistit, a po zjištění, že si ji může opatřit jinde, bez větších obtíží tomu přizpůsobí své jednání. Odvolací soud následně dospěl taktéž k závěru o promlčení a absenci rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Závislost žalobce neovlivňovala jeho schopnost právně jednat a původní žalovaná ji nemohla předepisováním Tramalu ovlivnit. Žalobce nejpozději od roku 2005 věděl o své závislosti, jakož i o důvodu jejího vzniku a osobě, která závislost (přinejmenším v podstatné míře) zapříčinila, jeho zdravotní stav mu v podání žaloby nebránil, ale důvodem uplatnění nároků u soudu teprve v roce 2012 bylo, že do té doby měl v osobě původní žalované zajištěn zdroj, u něhož Tramal získával. Pro promlčení uplatněného nároku je pak podstatné, kdy žalobce mohl poprvé podat žalobu, tedy kdy se dozvěděl o újmě, která mu vznikla, a o osobě, která mu ji způsobila, a v tomto směru je fakticky nesporné, že žaloba mohla být podána nejpozději v roce 2005. Byla-li pak podána až v roce 2012 a bylo-li zjištěno, že zde nebyla žádná objektivní překážka, která by žalobci bránila v uplatnění jeho nároků, je evidentní, že žalobce uplatnil nárok u soudu několik let po marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. a že se tak stalo teprve poté, co ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bylo uveřejněno rozhodnutí, podle něhož se nároky z důvodu uvedeného v §13 obč. zák. promlčují. Odvolací soud dospěl taktéž k závěru, že námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť základním předpokladem pro závěr o nemravnosti námitky promlčení je skutečnost, že účastník řízení marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Původní žalované uplatněním této námitky nevznikl ani jiný prospěch, než že žaloba byla zamítnuta, a nebylo zjištěno nic, z čeho by bylo možno dovodit jakékoliv její aktivní jednání, kterým by žalobci v uplatnění jeho nároků bránila.
Posledně uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek hmotného práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázek 1) správného posouzení počátku běhu promlčecí doby v případě, kdy zásah do tělesné integrity lékařským postupem non lege artis se vyznačuje určitým trváním, přičemž důsledkem tohoto trvání dojde k podstatnému ovlivnění mozkových a nervových funkcí poškozeného takovým způsobem, že po celou dobu trvání tohoto zásahu není schopen činit jakékoliv racionální kroky vedoucí k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, 2) stanovení počátku běhu promlčecí doby odškodnění zásahu do osobnostních práv osoby, jež je zcela závislá na podávání návykové látky jinou osobou, čímž je psychicky zcela závislá na této osobě, jež jí tuto látku podává, a tudíž není schopna v době, kdy touto závislostí trpí, činit potřebné právní kroky, které by zabránily uplynutí promlčecí doby, z obavy, že jí osoba látku prodávající přestane po uskutečnění těchto potřebných kroků látku podávat, 3) vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Žalobce uvádí, že se o non lege artis postupu žalované dozvěděl až dne 14. 5. 2012, kdy mu bylo v lékárně sděleno, že bere nadměrné množství tablet s účinnou látkou Tramadol. Po tomto zjištění se postupně začal zbavovat závislosti na původní žalované, o čemž svědčí i to, že začal hledat odbornou právní pomoc, bez které by sám nebyl schopen žalobu podat. Dále poukazuje na to, že znalecký ústav před vypracováním znaleckého posudku sdělil, že zodpovězení otázky „závislost na lékařce“ nespadá do jeho kompetence. Stěží lze přitom oddělit závislost na léku od závislosti na osobě, která lék podává. To žalobce dovozuje z vyjádření znaleckého ústavu ze dne 17. 6. 2020. Dále k tomu uvádí, že se jednalo o závislost na podávané návykové látce, nikoliv přímo o závislost na osobě, což pramení z toho, že po vyhledání nového lékaře se zásadním způsobem změnil jeho zdravotní stav, když mu lék nebyl předepisován v excesivní míře. Nelze ale odhlédnout od toho, že závislost na látce je úzce provázána se závislostí na osobě dodavatele. Žalobce se nacházel ve stavu výrazného ovlivnění abstinenčními příznaky. Lze si tedy jen těžko představit, že by vůči původní žalované podnikl racionální kroky vedoucí k podání žaloby, když na ní byl závislý jako na osobě, která mu umožní obstarání požadovaného léku. S ohledem na to je nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalobce mohl svůj nárok poprvé uplatnit již v roce 2005, a neučinil tak z vlastní vůle pouze proto, že v osobě původní žalované měl zajištěn zdroj, z něhož získával Tramadol. Podle dovolatele může mezi zásahem do práva na ochranu osobnosti a jeho faktickým projevem uplynout delší prodleva. Počátek promlčecí doby náhrady újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv tak není možno odvozovat pouze od okamžiku, ve kterém došlo k jednání zákládajícím takový zásah, ale je nutné objektivně posoudit, kdy zasažená osoba byla schopna uplatnit své právo na náhradu poprvé. Znovu v tomto ohledu poukazuje, že původní žalovaná i přes vědomost o jeho závislosti a přes upozornění lékařů z oboru psychiatrie, že nemá žádné opioidy podávat, u žalobce živila a prohlubovala fyzickou i psychickou závislost na uvedeném léku, čímž u něj došlo k rozvoji dalších nežádoucích účinků na jeho zdraví. Ve sledovaném období se žalobce ocitl v neřešitelné situaci, že v případě podání žaloby by se ocitl v krátké době poté, co by mu původní žalovaná přestala lék poskytovat, v těžkém abstinenčním stavu provázeném mučivými fyziologickými reakcemi, epileptickými záchvaty, sebevražednými nutkáními apod. V takovém specifickém případě promlčecí doba nemůže uběhnout ve stejném roce, ve kterém k protiprávnímu zásahu ještě docházelo. Dovolatel polemizuje i se závěrem odvolacího soudu, že námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť soud nedostatečně zohlednil, že to byla právě původní žalovaná, kdo navodil protiprávní stav, za jehož trvání nebyl žalobce schopen uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy, a nemůže tedy těžit ze svého protiprávního jednání. Nelze se ztotožnit ani s dílčím závěrem odvolacího soudu, že původní žalovaná neměla žádný prospěch ze zhoršení kvality života žalobce, vždyť právě díky tomu nemohl žalobce podniknout kroky spočívající například v podání žaloby na její osobu. Navíc původní žalovaná vznesla námitku v okamžiku, kdy na ní z důvodu koncentrace již žalobce nemohl adekvátně reagovat. S ohledem na uvedené proto žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalované ve vyjádření k dovolání uvedly, že žalobce své dovolání odůvodňuje nemožností uplatnění jeho práva v důsledku významného oslabení jeho kognitivních funkcí, resp. závislosti na osobě původní žalované. Obě tato tvrzení však byla podrobena znaleckému zkoumání a vyhodnocena jako nedůvodná. Původní žalovaná nadto nemůže být činěna odpovědnou za zásah do osobnostních práv žalobce, který byl na Tramadolu závislý již ve chvíli, kdy se stal jejím pacientem. Poukazují též na to, že ačkoliv žalobci předepisovala lék v nadměrném množství, nikdy mu nedoporučovala, aby jej v tomto množství užíval. Námitka promlčení pak byla vznesena až po skončení přípravného jednání, když ani do jeho skončení nebylo žalovaným zřejmé, o jaká rozhodná skutková tvrzení žalobce svůj nárok opírá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu pro stanovení počátku běhu tříleté promlčecí doby v případě uplatňování práva na peněžité zadostiučinění za újmu vyvolanou neoprávněným zásahem do zdraví podle §13 odst. 2 obč. zák. se použije analogicky úprava počátku běhu promlčecí doby u práva na náhradu škody na zdraví podle §106 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 371/2017, publikovaný pod C 17277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Pro počátek běhu této promlčecí doby je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a o tom, kdo za ni odpovídá. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001). Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně, např. na základě odborného posudku. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastává v okamžiku, kdy poškozený má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou; nejde o nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, Soubor C 4273).
Odvolací soud respektoval závazný názor dovolacího soudu a na základě jeho pokynu uzavřel, že v posuzovaném případě měl žalobce vědomost o své závislosti na opioidech v roce 2005; tento závěr je podložen skutkovým zjištěním, že již v roce 2004 jej původní žalovaná odeslala na příslušné psychiatrické oddělení a že od té doby se žalobce několikrát pokusil podrobit léčbě ke zbavení se závislosti, vždy ovšem krátkodobě a neúspěšně pro nedostatečnou spolupráci. Při této příležitosti obdržel informace o zdravotním stavu včetně problému závislosti na opioidech a podle sdělení lékařů je chápal, projevoval snahu o vyléčení, nicméně tento jeho přístup byl vždy krátkodobý. O tom, že žalobce zároveň věděl, že původní žalovaná postupuje nesprávně předepisováním nadměrného množství léků, svědčí vedle toho i okolnost, že se aktivně domáhal předpisu léků i u jiných lékařů tak, aby dosáhl kýženého množství. Pokud žalobce v dovolání s těmito skutkovými závěry odvolacího soudu nesouhlasí a v rozporu s nimi předkládá vlastní verzi skutkového děje, resp. poukazuje zejména na to, že se o svém zdravotním stavu a příčinách jeho vzniku dozvěděl až v roce 2012 ze zprávy lékárny, je jednoznačné, že v tomto směru nevznáší námitky nesprávného řešení otázky právní, nýbrž námitky zpochybňující zjištěný skutkový stav věci, a tedy uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť správnost skutkových zjištění podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu.
Obdobný charakter mají i výhrady dovolatele k závěru, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci §113 obč. zák., podle nějž jde-li o práva osob, které musí mít zákonného zástupce, nebo o práva proti těmto osobám, promlčení nepočne, dokud jim zástupce není ustanoven. Již započaté promlčení probíhá dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy těmto osobám bude zákonný zástupce ustanoven nebo kdy překážka jinak pomine. Výklad tohoto ustanovení je sjednocen v tom, že rozhodující je skutečný stav, nikoliv to, zda u takové osoby došlo formálně k ustanovení zástupce. Již před případným vydáním takového rozhodnutí se postižený zpravidla po určitou dobu nachází ve stavu, kdy trpí duševní poruchou a nebyl ještě zbaven způsobilosti k právním úkonům. Nemá-li v této době zákonného zástupce, uplatní se ustanovení §113 obč. zák., které se neomezuje toliko na interval mezi právní mocí rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům a právní mocí rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, nýbrž je jím pokryto i období předchozí, tj. doba, kdy v důsledku duševní poruchy, která není jen dočasná, vyvstala potřeba zákonného zastoupení (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 12. 1975, sp. zn. 3 Cz 106/1975, publikovaný pod č. 14/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, č. 46/ 2011 tamtéž).
Odvolací soud si pro závěr, že stav žalobce, jakkoliv byl závislý na opioidech, nevyžadoval zákonného zástupce k uplatnění práv, opatřil potřebná skutková zjištění, k jejichž hodnocení bylo zapotřebí odborných znalostí. Vyšel tedy důvodně ze znaleckého posudku, který sice charakterizoval stav žalobce jako duševní poruchu, ovšem natolik komplexní a podmíněnou mnoha faktory a přitom ovlivněnou i samotnou skladbou osobnosti žalobce a jeho přístupem k řešení životních problémů, takže nedovodil jeho neschopnost (až na momentální výpadky vyvolané těžkou intoxikací) v obecné rovině chápat následky svého počínání a ovládat své chování, a to zejména v situacích, kdy jednal ze svého pohledu ve vlastní prospěch. Soud se vypořádal i se specifickým rysem spočívajícím v jistém typu závislosti žalobce na žalované, kterou si ovšem žalobce zčásti vytvořil sám tím, že se mu podařilo přimět ji k nesprávnému předepisování opiátů, a vědomě tento stav udržoval za účelem zajištění trvalého a relativně bezproblémového přísunu návykové látky. Nejde tedy o případ, že by soud nepřípustně přenášel odpovědnost za řešení právní otázky na znalce a bez dalšího pouze přebíral závěry ze znaleckého posudku, ani že by neodlišil odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu, a mechanicky převzal závěr znalce, který nemá skutkovou, nýbrž právní povahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, Soubor C 15605), jak nedůvodně namítá dovolatel. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem totiž spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, Soubor C 7776). Odvolací soud pak odborné závěry především z posudku znaleckého ústavu využil k formulaci skutkových závěrů, podrobně vyložil svůj postup a na tomto základě učinil odpovídající závěry právní.
Konečně ani závěry odvolacího soudu, že uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy, nejsou nepřezkoumatelné či nepodložené a nevykazují znaky nepřiměřenosti, kdy jedině by dovolací soud byl oprávněn korigovat úvahu zdůvodněnou v napadeném rozhodnutí ohledně právní normy s relativně neurčitou hypotézou.
Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce počátku běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby, dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 2. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu