ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.1049.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 1049/2023-624
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobců a) D. M. , b) L. M. , c) M. R. , d) M. R. , a e) M. R. , všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1.518.171 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 164/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 39 Co 394/2021-585, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 39 Co 394/2021-585, se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 39 Co 394/2021-585, ve výroku III., v části, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2021, č. j. 30 C 164/2004-485, v zamítavém výroku II., ve výroku V. v části, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2021, č. j. 30 C 164/2004-485, v zamítavém výroku IV., ve výroku VII. v části, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2021, č. j. 30 C 164/2004-485, v zamítavém výroku VI., a v závislých nákladových výrocích VIII. a IX., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou dne 17. 9. 2004 se původní žalobci D. M., L. M., A. R. [zemřelý dne XY – jeho procesními nástupci se stali žalobci c), d) a e)] a M. R. domáhali zaplacení částky 1.358.520 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 10. 2004 do zaplacení z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace nájemného (upřesněno po vydání stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3723/2008, vydaného v této věci). Žalobu odůvodnili zejména tím, že jsou spoluvlastníky domu č. p. XY – objekt bydlení, v k. ú. XY, obec XY (dále jen „dům“), a že v domě je 8 bytů, z nichž 6 bytů užívali nájemci s tzv. regulovaným nájemným. Vyčíslená částka, specifikovaná podle znaleckého posudku č. 056-06/04 Ing. Oty Meissnera ze dne 30. 4. 2004, představuje rozdíl mezi nájemným ekonomickým a nájemným skutečně uhrazeným z těchto 6 bytů za období od 1. 1. 2002 do 30. 9. 2004. Podáním datovaným 4. 1. 2012, došlým soudu dne 9. 1. 2012, rozšířili (se souhlasem soudu) nárok o částku 645.300 Kč za období od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2005. V rámci závěrečného návrhu ze dne 17. 9. 2012 žalobní požadavek omezili na částku 1.180.002 Kč s příslušenstvím s tím, že se ztotožnili se závěry znalce Ing. Jiřího Makala, vyjádřenými v Dodatku znaleckého posudku č. 1084/11/11 ze dne 10. 7. 2012, jenž vypočetl náhradu za nucené omezení vlastnického práva ve vztahu k bytům č. 4, 6, 7 a 8, tj. pouze ke 4 bytům ze 6, v nichž nájemci platili regulované nájemné. Na ústním jednání konaném dne 11. 1. 2017 u Městského soudu v Praze pak svůj nárok opětovně rozšířili tak, že se po žalované nadále domáhají zaplacení částky 1.518.171 Kč s příslušenstvím, nad rámec částky 258.645 Kč s 3% úrokem z prodlení od 17. 5. 2005 do zaplacení, která jim (konkrétně manželům M. částka 129.322,50 Kč a manželům R. taktéž částka 129.322,50 Kč) již byla pravomocně přiznána rozsudkem (v pořadí druhým) Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 9. 2012, č. j. 30 C 164/2004-196, ohledně bytů č. 4, 6, 7, a 8 za období od 1. 1. 2002 do 30. 9. 2004 (jde o částku odpovídající rozdílu mezi žalobci obdrženým regulovaným nájemným a maximální výší nájemného, pokud by cílové hodnoty měsíčního nájemného ve smyslu zákona č. 107/2006 Sb. bylo dosaženo k 1. 1. 2002). O těchto procesních návrzích rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 8. 2018, č. j. 30 C 164/2004-342.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 24. 6. 2021, č. j. 30 C 164/2004-485, uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně částku 334.000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl návrh žalobců a) a b), aby jim žalovaná společně a nerozdílně zaplatila další částku 295.763 Kč s příslušenstvím (výrok II.), uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni c) částku 222.667 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III.), zamítl návrh žalobkyně c), aby jí žalovaná zaplatila další částku 197.175 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit každému ze žalobců d) a e) částku 55.666,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok V.), zamítl návrh žalobců d) a e), aby žalovaná každému z nich zaplatila další částku 49.293,50 Kč s příslušenstvím (výrok VI.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok VII.) a státu (výroky VIII., IX., X., XI. a XII.).
3. Doplňujícím rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 30 C 164/2004-557, soud prvního stupně zamítl též další návrh žalobců a) a b), aby jim žalovaná zaplatila společně a nerozdílně částku 129.323 Kč s příslušenstvím (výrok I.), návrh žalobkyně c), aby jí žalovaná zaplatila částku 64.661,50 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a návrh žalobců d) a e), aby žalovaná každému z nich zaplatila částku 32.330,75 Kč s příslušenstvím (výrok III.).
4. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že žalobcům náleží náhrada za nucené omezení vlastnického práva ze 6 bytů (bytů č. 2, 3, 4, 6, 7, a 8) v domě za celé žalované období, tj. od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2005 (dále též jen „žalované období“). Uvedl, že předmětem řízení zůstala částka 1.518.171 Kč s příslušenstvím, sestávající z částky 645.300 Kč s příslušenstvím, představující nárok žalobců za období od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2005 ze všech 6 bytů, a částky 872.871 Kč s příslušenstvím, představující nárok žalobců ohledně bytů č. 2 a 3 za celé žalované období; za byty č. 4, 6, 7, a 8 v období od 1. 1. 2002 do 30. 9. 2004 již žalobcům náhrada přiznána byla rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 25. 9. 2012, č. j. 30 C 164/2004-196. Neakceptoval námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná ohledně částky 596.814 Kč s příslušenstvím představující nárok žalobců za období od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2005, o niž žalobci rozšířili svůj nárok na jednání konaném u odvolacího soudu dne 11. 1. 2017 (s odkazem na tam citovanou judikaturu Ústavního soudu, a vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveném v jeho zrušujícím usnesení ze dne 11. 1. 2017, č. j. 39 Co 362/2013-299). Poté uvedl, že samotná výše náhrady musí vycházet jako z primárního kritéria z rozdílu mezi obvyklým (tržním) nájemným v daném místě a čase a nájemným, kterého mohl podle právní úpravy vlastník dosahovat či kterého skutečně dosahoval. V předmětném období, tj. v období od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2005 za byty č. 4, 6, 7, a 8 a v celém žalovaném období za byty č. 2 a 3, činilo (podle výpočtu provedeného žalovanou, jež vycházela ze znaleckého posudku Ing. Jiřího Makala a jeho Doplňku – viz č. l. 468 spisu) regulované nájemné za všechny byty v součtu 275.229 Kč a tržní nájemné 1.201.874 Kč, rozdíl 926.645 Kč. Po odečtu již přiznaných částek 129.322,50 Kč s příslušenstvím pro každého vlastníka ideální ½ domu (za byty č. 4, 6, 7 a 8 v období od 1. 1. 2002 do 30. 9. 2004), zůstává na jistině 668.000 Kč s příslušenstvím, konkrétně pro žalobce a) a b) částka 334.000 Kč a pro žalobce c), d) a e) rovněž částka 334.000 Kč podle jejich podílů vyplývajících z dědické dohody [žalobkyni c) přísluší ⅔ a žalobcům d) a e) po ⅙ z uvedené částky].
5. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 39 Co 394/2021-585, zastavil řízení o odvolání žalobců ze dne 28. 6. 2021 do částky 258.646 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 334.000 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení potvrdil, v tam uvedeném rozsahu úroku z prodlení jej zrušil a řízení zastavil, a ve zbývajícím rozsahu úroku z prodlení jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.), ve výroku II. změnil tak, že uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně částku 126.678,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok III.), ve výroku III. co do částky 222.667 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení potvrdil, v tam uvedeném rozsahu úroku z prodlení jej zrušil a řízení zastavil, a ve zbývajícím rozsahu úroku z prodlení jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok IV.), ve výroku IV. změnil tak, že uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni c) částku 84.452 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok V.), ve výroku V. co do částky 55.666,50 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení pro každého ze žalobců d) a e) potvrdil, v tam uvedeném rozsahu úroku z prodlení jej zrušil a řízení zastavil, a ve zbývajícím rozsahu úroku z prodlení jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok VI.), ve výroku VI. změnil tak, že uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit každému ze žalobců d) a e) částku 21.113,25 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok VII.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok VIII.) a účastníků (výrok IX.).
6. Odvolací soud nejprve zastavil řízení o odvolání žalobců co do částky 258.646 Kč s příslušenstvím, o níž soud prvního stupně rozhodl doplňujícím rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 30 C 164/2004-557. Žalobci totiž podali odvolání pouze proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. 6. 2021, č. j. 30 C 164/2004-485, v němž mimo jiné namítli, že o částce 258.646 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně nerozhodl; proti doplňujícímu rozsudku se po jeho vydání však již neodvolali. Základní podmínkou pro podání odvolání je přitom existence rozhodnutí, které je odvoláním napadáno; nelze jej tudíž podat proti dosud nevydanému rozhodnutí, jak to ve skutečnosti učinili žalobci. Ve vztahu k otázce, zda se žalobci jako vlastníci a pronajímatelé bytů mohou domáhat náhrady za omezení svého vlastnického práva v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006, a v jaké výši, odkázal na zcela správné odůvodnění soudu prvního stupně. Za spornou považoval otázku, zda byl nárok žalobců částečně promlčen a v jakém rozsahu. Setrval na závěru, že pokud jde o částku 1.180.002 Kč, resp. o částku 422.757 Kč, o niž byla žaloba rozšířena podáním žalobců ze dne 4. 1. 2012, promlčen není. Nově vznesenou námitku promlčení ohledně částky 596.814 Kč, o niž žalobci rozšířili žalobu dne 11. 1. 2017, naopak shledal důvodnou. Zdůraznil, že žalobci tento nárok uplatnili již v roce 2012, poté žalobu vzali v této části zpět, aby ji následně opět o tento nárok rozšířili. Zásadu vigilantibus iura scripta sunt tímto postupem proto porušili, přičemž nelze dovodit, že by vznesení námitky promlčení odporovalo dobrým mravům. Žalobcům lze tudíž přiznat pouze částku 1.180.002 Kč za dobu od ledna 2002 do prosince 2005. Na žalobce a) a b) přitom připadá 590.001 Kč, a po odečtu již přiznané částky 129.322,50 Kč jde o částku 460.678,50 Kč. Vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně jistiny proto potvrdil a zamítavý výrok II. v odpovídajícím rozsahu změnil tak, že žalobě vyhověl. Žalobci c), d) a e) pak mají nárok rovněž na zaplacení částky 460.678,50 Kč, z čehož na žalobkyni c) připadá částka 307.119 Kč (⅔), a na každého ze žalobců částka 76.779,75 Kč (po ⅙). Potvrdil tedy vyhovující výroky III. a V. co do jistiny a v odpovídajícím rozsahu změnil také zamítavé výroky IV. a IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. K uvedené jistině přiznal žalobcům rovněž 3% úrok z prodlení od 18. 5. 2005, resp. od 19. 1. 2012, do zaplacení.
7. Proti výroku I., potvrzujícím částem výroků III., V. a VII. a proti závislému nákladovému výroku IX. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Předně odvolacímu soudu vytkli, že v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu shledal námitku promlčení uplatněnou žalovanou ve vztahu k částce 596.814 Kč s příslušenstvím důvodnou. Zdůraznili, že ve sporech o náhradu za nucené omezení vlastnického práva regulací nájemného lze námitce promlčení vznesené státem přisvědčit pouze ve výjimečných případech, kupř. pokud by žalobci postupovali v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. O takový případ však v souzené věci nejde, neboť veškeré dispozice se žalobou žalobci činili v návaznosti na měnící se rozhodovací praxi vrcholných soudů, tedy soudu Nejvyššího, Ústavního, ale též Evropského soudu pro lidská práva. Brojili také proti zastavení řízení o odvolání co do částky 258.646 Kč s příslušenstvím. Tímto postupem, založeným na závěru, že účastník nemůže napadnout dosud nevydané rozhodnutí soudu prvního stupně (byť jde o doplňující rozhodnutí ve smyslu ustanovení §166 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
– dále jen „o. s. ř.“), jim odvolací soud upřel právo na přístup k soudu. Konečně namítli, že podání ze dne 17. 9. 2012 neobsahuje výslovný projev vůle vzít žalobu částečně zpět. Jestliže tedy vyvstaly o obsahu tohoto podání pochybnosti, měl je soud prvního stupně řádně poučit, jak mu to ukládá ustanovení §5 o. s. ř. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve všech napadených částech zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
9. K otázce přípustnosti dovolací soud předesílá, že dovolání směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo řízení o odvolání žalobců co do částky 258.646 Kč s příslušenstvím zastaveno, neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud je proto v této části podle §243c odst. 1 (ve spojení s §243f odst. 3) o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1216/2016, či ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1912/2022). V této souvislosti vyslovený názor odvolacího soudu je navíc v konečném důsledku v souladu s ustálenou judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99, a ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2208/2017, či jeho rozsudek ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, uveřejněný pod č. 114/2012 časopisu Soudní judikatura).
10. Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. pro posouzení otázky, zda námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace nájemného vznesená žalovanou (Českou republikou) je v rozporu s dobrými mravy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedenou vadu dovolatelé v dovolání uplatnili (námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je v tam uvedené části nepřezkoumatelné). Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), neboť povaha vytýkané vady řízení tomu nebrání.
12. Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je náhrada za nucené omezení vlastnického práva požadována, posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (§3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
13. K otázce, zda námitka promlčení vznesená žalovanou odporuje dobrým mravům, lze uvést, že v rozsudku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněném pod č. 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 20/2019“), Nejvyšší soud (velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia) uzavřel, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Uvedený závěr by se výjimečně neprosadil jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také např. v rozsudcích ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 284/2017, uveřejněném pod č. 90/2019 časopisu Soudní judikatura (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 2273/18), či ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4951/2017, a sdílí je i v projednávané věci.
14. V R 20/2019 Nejvyšší soud navázal zejména na nález ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, uveřejněný pod č. 198/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud především zdůraznil, že stát na jedné straně prostřednictvím Parlamentu toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu (prostřednictvím soudů) neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých rozporů v judikatuře (i na úrovni Ústavního soudu) přitom bylo fakticky „sázkou do loterie“, zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu; v takovém případě ovšem břemeno tohoto selhání v materiálním právním státě musí nést právě stát a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí. Výkonná moc pak prostřednictvím České republiky – Ministerstva financí tento proces završila vznesením námitky promlčení, kterou obecné soudy přijaly, ačkoliv je kumulace shora uvedených okolností měla vést k tomu, aby konstatovaly rozpor vznesené námitky s dobrými mravy. V citovaném nálezu kladl Ústavní soud důraz rovněž na skutečnost, že ve vztahu k právu na náhradu vystupuje stát (prostřednictvím svých orgánů) v různých vývojových stádiích od vzniku daného práva po jeho vymáhání ve více rozdílných rolích (mimo jiné i v roli soudu jako orgánu ochrany soukromých práv účastníků řízení), a dal jasně najevo, že při hodnocení, zda se námitka promlčení, již vznesl proti nároku na náhradu v soudním řízení, příčí dobrým mravům, může být významné jeho jednání v kterékoli z těchto rolí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 26 Cdo 62/2022).
15. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 26 Cdo 62/2022, dále vysvětlil, že pokud stát autoritativně (prostřednictvím rozhodovací činnosti vrcholných orgánů soudní moci) signalizuje oprávněnému (jako adresátu příslušné právní regulace), že nárok, jenž vůči němu uplatnil žalobou podanou u soudu, není zčásti nebo zcela po právu, a oprávněný (žalobce) se podle toho zařídí (vezme žalobu zčásti nebo zcela zpět), nemůže z toho stát (byť jednající jiným orgánem – zde ministerstvem financí) následně úspěšně uplatnit pro sebe (a k újmě oprávněného) výhodu (např. tím, že proti nároku, jenž byl vůči němu později uplatněn znovu, vznese námitku promlčení), jestliže se dodatečně ukáže, že dotčený nárok ve skutečnosti po právu (zčásti nebo zcela) byl. V takovém případě totiž nebylo jednání oprávněného založeno na jeho vlastní úvaze, nýbrž vycházelo z ochrany hodného přesvědčení (že se svým nárokem nemůže být úspěšný), které v něm vyvolal svou předchozí činností opět stát (vrcholné orgány soudní moci nadané kompetencí usměrňovat rozhodovací praxi v rámci celé vnitrostátní soudní soustavy).
16. V posuzované věci se dovolatelé domáhají náhrady za nucené omezení jejich vlastnického práva k domu způsobené protiústavní regulací nájemného v 6 bytech (byty č. 2, 3, 4, 6, 7 a 8) v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2005. Již v žalobě ze dne 13. 9. 2004 přitom požadovali náhradu ve výši rozdílu mezi regulovaným (obdrženým) nájemným a nájemným ekonomickým. Podáním ze dne 17. 9. 2012 však svůj žalobní nárok omezili, nicméně dne 11. 1. 2017 jej opětovně rozšířili tak, že se nadále domáhají zaplacení částky 1.518.171 Kč s příslušenstvím, nad rámec již pravomocně přiznané částky 258.645 Kč s příslušenstvím, tj. o spornou částku 596.814 Kč s příslušenstvím. Ohledně této částky vznesla žalovaná (stát jednající Ministerstvem financí) námitku promlčení, jíž odvolací soud vyhověl s odůvodněním, že žalobci v této souvislosti postupovali v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. V rozporu s výše citovanými judikatorními závěry se však nezabýval důvody, které žalobce k naznačeným dispozicím se žalobou v průběhu celého řízení vedly. Nelze přitom přehlédnout, že žalobci opakovaně namítali, že svůj žalobní návrh nejprve omezili, a poté opětovně rozšířili právě s ohledem na měnící se rozhodovací praxi soudů. Jinými slovy proto, že stát jim (prostřednictvím vrcholných orgánů soudní moci nadaných kompetencí usměrňovat rozhodovací praxi v rámci celé vnitrostátní soudní soustavy) nejprve signalizoval, že jejich nárok nemůže být v určité části úspěšný, avšak následně se ukázalo (taktéž z důvodů na straně státu – moci soudní), že ve skutečnosti po právu v této části byl (viz jejich podání na č. l. 347, 432, 476 spisu a rovněž samotné dovolání). Z tohoto pohledu je přinejmenším předčasný právní závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení vznesená žalovanou dobrým mravům neodporuje. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. použili dovolatelé opodstatněně.
17. Z výše řečeného vyplývá, že potvrzující části výroků III., V. a VII. rozsudku odvolacího soudu nejsou z hlediska vymezeného dovolacího důvodu správné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) v uvedeném rozsahu a v závislých nákladových výrocích VIII. a IX. zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.),
aniž se – pro nadbytečnost – zabýval dalšími uplatněnými dovolacími námitkami, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
18. V dalším řízení odvolací soud nejprve posoudí, jaké důvody vedly dovolatele ve skutečnosti k dispozicím se žalobou. Shledá-li na jejich podkladě námitku promlčení vznesenou žalovanou jako nedůvodnou, nepřehlédne, že dovolatelé se domáhají náhrady za nucené omezení jejich vlastnického práva ve výši rozdílu mezi regulovaným a tržním nájemným ze 6 bytů v domě za celé žalované období (tj. za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2005), a že za byty č. 4, 6, 7 a 8 v období od 1. 1. 2002 do 30. 9. 2004 jim byla pravomocně přiznána toliko částka 258.645 Kč s příslušenstvím, která požadované výše nedosahuje, přičemž ani v této fázi řízení nic nebrání tomu, aby jim byla přisouzena náhrada v odpovídající výši. Přitom zohlední, že dovolatelé svůj žalobní nárok podáním ze dne 11. 1. 2017 rozšířili tak, že se nad rámec již pravomocně přiznané částky 258.645 Kč s příslušenstvím domáhají ještě další částky 1.518.171 Kč s příslušenstvím, celkově tedy částky 1.776.816 Kč s příslušenstvím (již přiznaná částka 258.645 Kč + částka 1.518.171 Kč, z níž po vydání tohoto rozhodnutí zůstalo předmětem řízení 338.168 Kč).
19. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 12. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu