ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2010.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 2010/2023-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně D. F. , zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, advokátem se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, proti žalované M. Z. , zastoupené Mgr. Janem Šarmanem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 239/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2022, č. j. 19 Co 26/2022-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám Mgr. Jana Šarmana, advokáta se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 63 C 239/2020-77, zamítl žalobu, aby soud určil, že je neoprávněná výpověď žalované datovaná dnem 21. 9. 2020 z nájmu žalobkyně k tam specifikovanému bytu, dále též jen „Výpověď“ a „byt“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 19 Co 26/2022-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. (výrok I.) a změnil tam uvedeným způsobem v nákladovém výroku II. (výrok II.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Na zjištěném skutkovém základě – shodně se soudem prvního stupně – především dovodil, že byl naplněn ve Výpovědi uplatněný výpovědní důvod (v podobě zvlášť závažného porušení povinností nájemkyně bytu spočívajícího v neplacení nájemného v dohodnuté výši po dobu delší než čtyři měsíce) podle §2291 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů, dále jen „o. z.“. Současně shledal, že Výpověď obsahuje veškeré zákonem stanovené náležitosti (zejména je v ní vyčíslen dluh na nájemném, uvedeny měsíce, za které žalobkyně dluží, a zaznamenáno poučení podle §2286 odst. 2 o. z.), a konstatoval, že také byla učiněna v písemné formě a předcházela jí výzva k nápravě ve smyslu §2291 odst. 3 o. z. Vzhledem k tomu ji pokládal za oprávněnou a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. (jako v této věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí – jak avizovala dovolatelka – na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, předkládala-li k dovolacímu přezkumu též „otázky navazující na porušení nájemní smlouvy“. V tomto směru totiž nelze ani z celkového obsahu dovolání seznat, jaké konkrétní otázky, na nichž napadené rozhodnutí závisí, zde měla dovolatelka na mysli. V této části tedy dovolání neobsahuje řádný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 – 238a o. s. ř.), a jelikož zmíněný údaj je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenými – leč blíže nespecifikovanými – otázkami věcně zabývat.
Na dalších v dovolání vymezených „otázkách souvisejících s uplatněním zákona č. 209/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na nájemce prostor sloužících k uspokojování bytové potřeby, na příjemce úvěru poskytnutého Státním fondem rozvoje bydlení a v souvislosti s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty“, dále jen „zákon č. 209/2020 Sb.“, napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, zda na posuzovaný případ lze aplikovat ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 209/2020 Sb., pomíjí však, že v průběhu řízení před soudy nižších stupňů se nedožadovala aplikace citovaného ustanovení, na něž poprvé odkázala teprve v dovolání, a ani netvrdila (natož prokázala) existenci okolností rozhodných pro jeho použití v dané věci, zejména, že v rozhodné době byla v prodlení s placením nájemného z bytu „převážně v důsledku omezení plynoucího z mimořádného opatření při epidemii, které jí znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo řádnou úhradu nájemného“ [viz §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 209/2020 Sb.]. Jako důvod, pro který v rozhodné době neplatila nájemné v dohodnuté výši (resp. pro který platby nájemného jednostranně snížila), dosud vždy uváděla „bezprávní výhružky ze strany žalované“.
Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
K dovolací námitce, že soudy nižších stupňů svévolně změnily žalobní návrh a namísto vyslovení neplatnosti Výpovědi rozhodly o její neoprávněnosti, lze uvést následující.
Byť dovolatelka v petitu žaloby navrhla, aby soud rozhodl o neplatnosti Výpovědi, je z jejího celkového obsahu, jakož i z dovolatelčiných následných podání a přednesů učiněných v průběhu řízení zřejmé, že šlo o žalobu podle §2290 o. z., jíž se domáhala přezkumu oprávněnosti Výpovědi (s tím ostatně koresponduje i v žalobě výslovně uvedené její označení slovy „návrh na přezkoumání oprávněnosti výpovědi“). Z jejího podnětu se totiž měl soud zabývat rovněž otázkou, zda byl naplněn ve Výpovědi uplatněný výpovědní důvod (k tomu srov. např. podání dovolatelky ze 17. 6. 2021 na č. l. 56 – 57 spisu a z 25. 10. 2021 na č. l. 73 – 75 spisu, či protokol o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 23. 9. 2021 na č. l. 66 – 67 spisu). Podle ustálené soudní praxe je přitom neoprávněná nejen výpověď, která není důvodná, nýbrž i výpověď, která je neplatná či zdánlivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném sporu proto bylo třeba formulovat výrok rozhodnutí o věci samé tak, aby vystihoval, že v řízení je rozhodováno právě o (ne)oprávněnosti Výpovědi, a nikoli toliko o její (případné) neplatnosti; to platí bez zřetele k tomu, že žaloba byla zamítnuta (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. 8. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1502/2021). Na tom pak nic nemění ani nesprávné znění žalobního návrhu, neboť petitem žaloby není soud vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 152/2003).
Soudy nižších stupňů v projednávané věci tedy nerozhodly o něčem jiném, něž co bylo obsahem žalobního petitu, ale naopak při formulaci výroku rozhodnutí o věci samé postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Ani pro řešení otázky nastolené uvedenou dovolací výtkou tak není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř.
Pro úplnost lez dodat, že podřazení žalobního návrhu pod ustanovení §2290 o. z., proti němuž brojila dovolatelka, jí ve skutečnosti v předchozích řízeních prospívalo, neboť úspěch specifické žaloby definované v citovaném (hmotněprávním) ustanovení nezávisí – na rozdíl od obecné určovací žaloby, o niž by tu jinak šlo – na prokázání naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř., jenž zásadně není dán tehdy, domáhá-li se žalobce určení neplatnosti výpovědi z nájmu (k tomu viz v podrobnostech např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 12. 1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2981/2021, proti němuž byla podána ústavní stížnost, již Ústavní soud odmítl usnesením ze 17. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 1104/22).
Za této situace Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti, resp. právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a), b) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu