ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2216.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2216/2022-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce J. H. , narozeného XY, bytem XY, s adresou pro doručování XY, zastoupeného Mgr. Petrou Chudobovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 1004/26, proti žalovanému Centru sociálních služeb Tišnov, příspěvkové organizaci , se sídlem v Tišnově, Králova 1742, IČO 28334949, zastoupenému Mgr. Pavlem Vankem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 118/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2022, č. j. 19 Co 146/2021-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800 Kč k rukám Mgr. Pavla Vanka, advokáta se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním výrok rozsudku Krajského soudu v Brně (odvolací soud) ze dne 19. 1. 2022, č. j. 19 Co 146/2021-154, jímž potvrdil výrok rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (soud prvního stupně) ze dne 3. 6. 2021, č. j. 29 C 118/2020-123, kterým zamítl žalobu na určení, že výpověď z nájmu tam blíže specifikovaného bytu, kterou dal žalovaný žalobci listinou ze dne 15. 4. 2020, je neoprávněná a neplatná.
Dovolání není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť otázku výkladu obsahu listiny ze dne 15. 4. 2020 obsahující výpověď z nájmu (dále též jen „Výpověď“), a to zejména ve vztahu k určitosti vymezení výpovědního důvodu, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
V soudní praxi (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5114/2017, ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 26 Cdo 761/2021) není pochyb o tom, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu je jednostranným hmotněprávním jednáním a musí tudíž splňovat obecné náležitosti právního jednání (viz §545 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“, popř. „nový občanský zákoník“). Kromě toho výpověď pronajímatele musí obsahovat rovněž zvláštní náležitosti specifikované zejména v §2286, §2288 odst. 3 a §2291 odst. 3 o. z.; jednou z nich je i uvedení výpovědního důvodu. Tomuto zákonnému požadavku pronajímatel dostojí nejen tím, že v písemné výpovědi odkáže na ustanovení §2288 odst. 1 a 2 o. z. (příp. ustanovení §2291 odst. 1 a 2 o. z.), nýbrž především tím, že použitý výpovědní důvod skutkově vymezí (uvede skutečnosti, které v poměrech dané věci individualizují podmínky v zákoně uvedeného a ve výpovědi použitého výpovědního důvodu, tj. skutečnosti, které ho v daném případě zakládají) tak, aby tento skutek – zejména z důvodu perfektnosti výpovědi jako hmotněprávního jednání pronajímatele a také z důvodů právní jistoty a možnosti obrany ze strany nájemce – byl nezaměnitelný s jiným skutkem. V řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi podle §2290 o. z. není soud oprávněn uplatněný výpovědní důvod (jeho skutkové vymezení) doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat; může (musí) ho jen vyložit postupem podle §555 a násl. o. z. (výkladu zásadně podléhá každé právní jednání).
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že nový občanský zákoník opustil důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., účinný do 31. 12. 2013), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, publikovaný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je proto úmysl jednajícího, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením. Obsahu Výpovědi odpovídá závěr odvolacího soudu, že většinu jednání, kterými měl žalobce hrubě porušit své povinnosti vyplývající z nájmu, popsal žalovaný ve Výpovědi dostatečně určitě a srozumitelně, a nebyl důvod, proč je platně nevyložit.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (soudu prvního stupně), ani z jeho skutkových závěrů nevyplývá, že by soud svůj závěr o oprávněnosti Výpovědi založil na porušení jiných povinností, než které mu žalovaný vytkl ve Výpovědi.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda výpovědní důvod podle §2288 odst. 1 písm. a) o. z. může být založen jednáním, které porušuje domovní řád a řád společenských místností (doplňkových pravidel pro chování nájemců domu vydaných žalovaným), její řešení není totiž pro právní posouzení této věci významné. Hrubým porušením povinností nájemce je bezpochyby mj. i poškozování majetku v domě, a to bez ohledu na to, zda je to výslovně zmíněno v domovním (či jiném obdobném) řádu. Tak tomu bude nepochybně u jednání, kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 13. 3. 2020 asi v 7.20 hodin úmyslně kladivem rozbil skleněnou výplň dveří od společenské místnosti a vlezl dovnitř a následně téhož dne v 9.58 hodin úmyslně vypáčil nainstalovanou provizorní výplň, že dne 25. 3. 2020 kolem 13 hodiny úmyslně znovu rozbil kladivem sklo od další společenské místnosti, a že ve dnech 7. 1. 2020 a 8. 1. 2020 úmyslně ohrozil bezpečnost tím, že vypnul zdroj vysílače přenosného telefonu noční služby a ostatním nájemcům tím znemožnil možnost volání záchranných a bezpečnostních složek.
Namítá-li dovolatel, že jestliže by důvodem pro Výpověď mělo být „jen“ způsobení škody na dveřích společenských místností, bylo by možné dovodit, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy podle §2 odst. 3 o. z., případně zneužitím práva na straně žalovaného ve smyslu §8 o. z., pak ohledně této otázky nijak nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Jen pro úplnost lze konstatovat, že soud v rámci své úvahy zohlednil a zvážil všechny okolnosti jak na straně nájemce, tak na straně pronajímatele, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvahy o (ne)platnosti Výpovědi pro rozpor s dobrými mravy nejsou zjevně nepřiměřené; přičemž právě pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti by je bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3047/2020, ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3997/2017).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu