ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2270.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2270/2022-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Jihomoravské pivovary, a. s. , se sídlem ve Vyškově, náměstí Čsl. armády 116/4, IČO 49973720, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované CZECH BEVERAGE INDUSTRY COMPANY a. s. , se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 1068/13, IČO 24728071, zastoupené Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, o zaplacení částky 511.436,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 197/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2022, č. j. 54 Co 19/2022-172, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 11. 3. 2022, č. j. 54 Co 19/2022-172, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 26. 11. 2021, č. j. 15 C 197/2021-120, kterým přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 437/2015. Shodně se soudem prvního stupně měl za to, že s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti je na místě řízení (v němž se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání předmětu nájmu a spotřebu energií po odstoupení od nájemní smlouvy za období od 30. 4. 2018 do 30. 6. 2018) přerušit. V dříve zahájeném řízení u Okresního soudu ve Vyškově žalovaná (v postavení žalobkyně) uplatnila po žalobkyni (v postavení žalované) pohledávky z titulu náhrady škody, bezdůvodného obohacení a přiměřeného zadostiučinění za zásah do dobré pověsti, které měly vzniknout v souvislosti s nájemním vztahem účastnic, přičemž část těchto pohledávek započetla žalovaná vůči nároku žalobkyně uplatněnému v tomto řízení; pohledávku žalované přitom odvolací soud nepovažoval za nejistou nebo neurčitou ve smyslu ustanovení §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“).
Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť otázku způsobilosti pohledávky žalované k započtení ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
Předně je třeba zdůraznit, že §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2609/2020).
Odvolací soud se uvedenými hledisky zabýval a jeho úvahy - shledal-li, že je namístě přerušit řízení z důvodu hospodárnosti - nejsou zjevně nepřiměřené. Ve věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 437/2015 (jenž probíhá již delší dobu) je řešena otázka existence a výše pohledávek žalované, které započetla vůči pohledávkám uplatněným žalobkyní, která bude mít význam i pro právní posouzení v této věci.
Zhodnocení, zda je pohledávka ve smyslu výkladu §1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá, vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, a dále usnesení téhož soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3379/2021, a ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1347/2022, kterými byla odmítnuta dovolání žalobkyně proti usnesením odvolacího soudu potvrzujícím rozhodnutí soudu prvního stupně o přerušení řízení v obdobných věcech týchž účastnic – žalobkyně v nich požadovala po žalované úhradu bezdůvodného obohacení z téhož vztahu, pouze za jiná období užívání nemovitosti).
Ve smyslu ustanovení §1987 odst. 2 o. z. je „nejistou nebo neurčitou“ (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení. Současně platí, že výklad §1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§2 o. z.). Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace.
Jde-li o pohledávky, které měly vzniknout z téhož nájemního vztahu (aktivně i pasivně započítávané pohledávky vyplývají z téhož vztahu účastnic), a o pohledávkách žalované se vede soudní řízení u Okresního soudu ve Vyškově (a vedlo se již v době započtení), v němž musely být tyto pohledávky určitě vymezeny, není závěr odvolacího soudu, že se nejedná o pohledávky nejisté a neurčité, v rozporu s výše citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a stěží lze považovat započtení učiněné žalovanou (ve vztahu k později uplatněné pohledávce žalobkyně) za účelové. Okolnost, že výše pohledávek žalované je předmětem znaleckého dokazování, ani skutečnost, že žalobkyně popírá existenci pohledávek žalované, sama o sobě bez dalšího nevylučuje kompenzabilitu takových pohledávek.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení o věci samé nekončí, nebylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu