ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.231.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 231/2023-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně P. S. , bytem XY, zastoupené JUDr. Markétou Bednářovou, advokátkou se sídlem v Brně, Škárova 809/16, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, městské části Brno – Nový Lískovec , se sídlem v Brně, Oblá 518/75a, o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 73 C 253/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2022, č. j. 19 Co 199/2021-149, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je neplatná výpověď ze dne 28. července 2017, podaná k poštovní přepravě dne 31. července 2017 (dále jen „Výpověď“), kterou jí dal žalovaný z nájmu „bytu č. 57, 1kk s příslušenstvím, I. kategorie, v VI. nadzemním podlaží domu č. p. XY na ulici XY, který je součástí pozemku parc. č. XY, katastrální území XY, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“).
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. září 2021, č. j. 73 C 253/2017-133, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. června 2022, č. j. 19 Co 199/2021-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti výroku I. citovaného rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I., k němuž se žalovaný písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Předkládá-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více právních otázek (jako je tomu i v projednávané věci), je zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezil ke každé z nich. Jinak řečeno, u každé předložené otázky hmotného nebo procesního práva musí být vymezeno jedno z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., které dovolatel považuje právě ve vztahu k ní za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. května 2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019, či z 1. prosince 2020, sp. zn. 26 Cdo 2629/2020). Z povahy věci přitom vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, či z 5. září 2019, sp. zn. 26 Cdo 2119/2019 /ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a z 28. ledna 2020, sp. zn. III. ÚS 3813/19/). Právě to však dovolatelka učinila. V částech IV./A bodu 1) a IV./B bodu 1) dovolání totiž vymezila z obsahového hlediska tutéž otázku, avšak zatímco ve vztahu k ní v prvním případě uvedla, že při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ve druhém případě zdůraznila, že by tato (dovolacím soudem již vyřešená) otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Přesto dovolací soud nad rámec řečeného výjimečně uvádí následující.
Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde (§570 odst. 1 část věty před středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“, resp. „nový občanský zákoník“). Podle ustálené rozhodovací praxe, která je použitelná i za účinnosti nového občanského zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu z 1. listopadu 2017, sp. zn. 20 Cdo 4016/2017), je dojitím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním jednáním. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního jednání adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky nabyl adresát hmotněprávního jednání objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Je-li jednostranné hmotněprávní jednání doručováno prostřednictvím držitele poštovní licence adresátovi v místě, kde se zdržuje, má tak objektivní příležitost seznámit se s jeho obsahem a nemůže být právně významné, zda tak (ne)učinil; nerozhodné jsou i subjektivní důvody, které jej k tomu vedly. Okolnost, že si adresát později zásilku vyzvedl (ač mu v tom dříve objektivní okolnosti nebránily), nemůže odsunout účinky doručení na dobu, kdy se s jejím obsahem skutečně seznámil. Hmotněprávní jednání je třeba považovat za perfektní (doručené) okamžikem, kdy se adresát tohoto jednání měl možnost s ním objektivně seznámit, doručení nelze vázat na okamžik, kdy je adresát „ochoten“ tak opravdu učinit (vyzvednout si zásilku, seznámit se s jejím obsahem) - viz rozhodnutí Nejvyššího soudu z 13. listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 2988/2011, či ze 7. března 2019, sp. zn. 26 Cdo 384/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 25. června 2019, sp. zn. III. ÚS 1660/19).
V posuzované věci vyšel odvolací soud ze skutkového závěru, že dovolatelka měla objektivní příležitost se s Výpovědí seznámit již dne 3. srpna 2017, tj. v den, kdy bylo oznámení o uložení zásilky obsahující Výpověď vhozeno do její poštovní schránky na adrese, kde se zdržovala (zdržuje). Od výše citovaných judikatorních závěrů se tudíž neodchýlil; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Nelze totiž přehlédnout, že dovolatelka před soudy obou stupňů netvrdila, že by jí v seznámení s Výpovědí již dne 3. srpna 2017 bránila nějaká objektivní okolnost, popřípadě že by výzvu k vyzvednutí zásilky ve své poštovní schránce nenašla. Obojí namítla až v dovolání, avšak přehlédla, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot (§241a odst. 6 o. s. ř.). Navíc si zde ve skutečnosti protiřečí. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně totiž (mimo jiné) uvedla, že dne 3. srpna 2017, kdy proběhl neúspěšný pokus o doručení zásilky obsahující Výpověď, nebyla poštovní doručovatelkou zastižena, „což je v dopoledních hodinách pracovního dne, kdy doručovatelky chodí, zcela obvyklé“ (viz č. l. 137 spisu). Naproti tomu v dovolání tvrdí, že „pracovala v předmětné době v odpoledních směnách“ , přičemž „oznámení o uložení zásilky bylo vhozeno do její poštovní schránky v době, kdy byla v práci“ . Žádné další objektivní okolnosti (vylučující objektivní příležitost dovolatelky seznámit se s Výpovědí již dne 3. srpna 2017) přitom nevyplynuly ani z obsahu spisu. Za dané situace pak dovolací soud neshledal důvod se od takto dlouhodobě ustálené soudní praxe odchýlit, jak rovněž požadovala dovolatelka.
K otázkám, zda má soud v řízení podle §2290 o. z. zkoumat neplatnost či zdánlivost výpovědi, zda v případě opožděného podání žaloby na určení neoprávněnosti výpovědi podle §2290 o. z. je třeba tuto žalobu považovat za žalobu na určení zdánlivosti výpovědi a zda posouzení zdánlivosti právního jednání je otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním jednáním založen, změněn nebo ukončen, a proto není na takovém určení naléhavý právní zájem, se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku z 12. ledna 2022, sp. zn. 26 Cdo 2981/2021 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 17. května 2022, sp. zn. II. ÚS 1104/22).
V citovaném rozhodnutí mimo jiné dovodil, že o řízení podle §2290 o. z., v němž nemusí žalobce mimo jiné prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§80 o. s. ř.), jde jen tehdy, podal-li žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi, ve lhůtě stanovené v citovaném ustanovení. Jinými slovy řečeno, byla-li žaloba na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu podána opožděně (tj. po lhůtě uvedené v §2290 o. z.), nejde již o specifickou žalobu definovanou v uvedeném hmotněprávním předpisu. V takovém případě půjde – vzhledem k obsahu žalobního návrhu (tzv. petitu) – o obecnou určovací žalobu (§80 o. s. ř.). Marným uplynutím lhůty stanovené v §2290 o. z. tudíž žalobce napříště ztrácí nejen možnost (právo) bránit se výpovědi z nájmu bytu námitkou, že není dán důvod, pro který mu byla výpověď dána (ať již proto, že se vytýkaný skutek nestal, nebo proto, že zákon pronajímateli z takového důvodu vypovědět nájem bytu neumožňuje), nýbrž pozbývá i jiné výhody spojené se specifickou žalobou definovanou v citovaném ustanovení (zejména právě dobrodiní spočívající v tom, že při podání žaloby podle §2290 o. z. nemusí prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř.). Odtud se pak podává, že není-li podaná žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu žalobou ve smyslu §2290 o. z. (proto, že byla podána až po uplynutí tam stanovené lhůty), je třeba ji – stejně jako žalobu na určení neplatnosti téže výpovědi – posoudit v intencích §80 o. s. ř., tedy zabývat se otázkou existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (srov. mutatis mutandis odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. března 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, uveřejněného pod č. 94/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, uveřejněný pod č. 29/2005 časopisu Soudní judikatura) se již v minulosti ustálila v závěru, že je-li posouzení platnosti právního úkonu (nyní právního jednání) otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. O takový případ jde zásadně i tehdy, domáhá-li se žalobce určení neplatnosti výpovědi z nájmu. Neexistuje přitom jediný rozumný důvod, proč by uvedené závěry nebylo možné obdobně vztáhnout i na posouzení zdánlivosti právního jednání.
Vzhledem k řečenému lze tudíž uzavřít, že v řízení o žalobě na určení (vyslovení) neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, jež bylo zahájeno až po marném uplynutí lhůty stanovené v §2290 o. z., je – vedle otázky, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod – zásadně vyloučeno zkoumat i důvody neplatnosti či zdánlivosti výpovědi; takovou (svou povahou určovací) žalobu soud zpravidla zamítne pro nedostatek žalobcova naléhavého právního zájmu na žádaném určení, aniž by se současně zabýval meritem věci (zde tedy důvody neplatnosti či zdánlivosti výpovědi). Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je totiž samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 942/2008, z 21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015, či z 26. listopadu 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019).
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v konečném důsledku v souladu s ustálenou judikaturou. Jestliže totiž obstojí právní závěr, že žaloba na určení neoprávněnosti Výpovědi podle §2290 o. z. byla podána opožděně, pak se odvolací soud (soud prvního stupně) v takovém řízení nemohl zabývat nejen otázkou, zda byl uplatněný výpovědní důvod naplněn či nikoliv, ale ani otázkou neplatnosti či zdánlivosti Výpovědi. Dovolatelkou požadované určení neplatnosti dotčeného právního jednání, založené na důvodech jeho zdánlivosti, má totiž i v souzené věci nesporně povahu „pouhé“ předběžné otázky ve vztahu k určení (ne)existence nájemního poměru k bytu. Na určení neplatnosti právního jednání tudíž dovolatelka nemůže mít naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř., a proto bylo namístě žalobu zamítnout, aniž by se soud zabýval (mohl zabývat) meritem věci (neplatností, resp. zdánlivostí Výpovědi). Pro úplnost zbývá dodat, že dovolací soud neshledal důvod se odchýlit od naposledy uvedeného závěru, podle něhož je posouzení zdánlivosti výpovědi (z nájmu bytu) otázkou předběžnou ve vztahu k řešení (ne)existence nájemního poměru, jenž měl být tímto právním jednáním ukončen, a tudíž není na takovém určení naléhavý právní zájem. Dovolatelka totiž v této souvislosti žádné právně relevantní důvody neuvedla.
Konečně dovolatelka předložila k dovolacímu přezkumu též otázky, zda se k Výpovědi podle §2291 odst. 3 o. z. nepřihlíží, jestliže nebylo přesně specifikováno, v čem spočívá porušení povinnosti a nebyla jí poskytnuta lhůta k nápravě, a zda výpovědní důvod spočívající v neplacení nájemného musí spočívat v neuhrazení více jak tří plateb nájemného s tím, že ke dni podání výpovědi z nájmu musí také trvat, při jejichž řešení se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nelze však přehlédnout, že na posouzení takto nastolených otázek napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí), neboť odvolací soud se jimi při právním posouzení věci nezabýval; vyjádřeno jinak, žádný právní závěr v těchto souvislostech neučinil. Proto nemůže být ani dovolání pro jejich řešení přípustné (viz ustanovení §237 o. s. ř.).
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 větu první o. s. ř. a contrario ). Právě takové (nezpůsobilé) důvody dovolatelka rovněž uplatnila, neboť se pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu (zejména ohledně okamžiku doručení Výpovědi, resp. její objektivní možnosti se s Výpovědí seznámit). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, mají oporu v provedených důkazech; nejsou tudíž vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 4. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu