ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2440.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 2440/2023-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně M. P. , zastoupené Mgr. Jiřím Marešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 921/6, proti žalovanému R. V. , zastoupenému Mgr. Jánem Gajdošem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5 – Malé Straně, Plaská 614/10, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 18 C 114/2022, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, č. j. 26 Co 31/2023-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 21. 3. 2023, č. j. 26 Co 31/2023-106, potvrdil usnesení Okresního soudu v Mělníku (soudu prvního stupně) ze dne 30. 1. 2023, č. j. 18 C 114/2022-89, jímž zamítl návrhy žalovaného na neúčinnost doručení tam specifikovaných písemností (výrok I.), na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 9. 2022, č. j. 18 C 114/2022-52, dále jen „Rozsudek“ (výrok II.), a na odklad vykonatelnosti Rozsudku (výrok III.), odmítl odvolání žalovaného proti Rozsudku podané dne 27. 1. 2023 (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o tomto odvolání (výrok V.); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel) dovolání, které Nejvyšší soud České republiky odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolatelem zpochybněnou otázku doručování písemností odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Soudní praxe je ustálena v závěru, že adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochrany vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je zásadně věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2724/10, či ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3538/11, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012, či ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1670/2015).
O neúčinnosti doručení odesílající soud rozhoduje - jak vyplývá ze znění a smyslu ustanovení §50d o. s. ř. - jen pro účely řízení, které u něho (ještě) probíhá. Vydal-li soud rozhodnutí (rozsudek, usnesení nebo platební rozkaz), kterým se řízení u něho končí, znamená to (mimo jiné), že nikoliv odesílajícímu soudu, ale soudům příslušným ke zkoumání opožděnosti opravných prostředků přísluší - jako nutný předpoklad pro jejich rozhodování
- také posuzování toho, zda doručení rozhodnutí proběhlo řádně (v souladu se zákonem) a účinně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Cituje-li dovolatel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3086/2022, že „Adresou, na kterou mají nebo mohou být doručovány listiny, je každá adresa bytu, místa podnikání, sídla nebo jiného místa v České republice označená v podání nebo jiném úkonu účastníka, ledaže z podání (úkonu) samotného nebo z okolností případu je zřejmé, že na ni nemá nebo nemůže být adresátu doručováno.“, pomíjí, že citovaná věta se vztahuje k adrese uvedené adresátem v jeho podání (§46a odst. 2 o. s. ř.) zmíněné v předchozí větě.
Ve vztahu k ostatním otázkám, které odvolací soud řešil v napadeném usnesení (otázkám omluvitelného důvodu pro zmeškání lhůty či odmítnutí opožděně podaného odvolání), dovolatel neuvedl, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a tento údaj nelze zjistit ani z jeho obsahu. Uvedenou vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Navíc v části, v níž dovolání směřuje proti výroku I. v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, by ani nebylo přípustné, neboť je proti němu přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. [§238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a), b) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu