ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2905.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2905/2022-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. P. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Zdenkou Vopěnkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Školská 694/32, proti žalovaným 1/ Heimstaden Czech s.r.o. , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Gregorova 2582/3, IČO: 05253268, zastoupené Mgr. Lucií Kotterbovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova 361/9, a 2/ České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 112 C 73/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2022, č. j. 11 Co 281/2021-200, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč k rukám Mgr. Lucie Kotterbové, advokátky se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova 361/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. června 2021, č. j. 112 C 73/2020-163, zamítl žalobu na určení, že druhá žalovaná je vlastnicí tam specifikovaného pozemku (dále jen „pozemek“), eventuálně tam specifikované stavby (dále jen „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. dubna 2022, č. j. 11 Co 281/2021-200, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud dospěl – shodně se soudem prvního stupně – k závěru, že žalobce jako nájemce bytu nacházejícího se v domě (dále jen „byt“) nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených příčin přípustné podle §237 o. s. ř.
Dovolatel v dovolání odvolacímu soudu rovněž vytkl, že nedostál své povinnosti napadené rozhodnutí řádně odůvodnit, resp. se vypořádat se všemi jím uplatněnými argumenty; tím ve skutečnosti uplatnil vadu řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají. Nad rámec uvedeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, jak naznačoval dovolatel; ostatně byl schopen proti němu v dovolání řádně brojit.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.) pak lze uvést následující. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba (§80 o. s. ř.) je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura, a z 29. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, uveřejněný pod č. 51/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žaloba o určení podle §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, a ani tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměry účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, a z 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněné pod č. 68/2001 a č. 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Se zřetelem k řečenému se dovolací soud ztotožňuje s názorem, že dovolatel jako nájemce bytu nemá naléhavý právní zájem (ve smyslu §80 o. s. ř.) na určení, že druhá žalovaná je vlastníkem pozemku, ev. domu (šlo-li by o samostatnou nemovitou věc, která není součástí pozemku). V důsledku požadovaného určení se totiž nestane (a stát ani nemůže) vlastníkem věci (míněno pozemku nebo domu) a ani mu na tomto základě nevznikne právo na převedení dotčené věci do jeho vlastnictví (tím méně pak na převedení vlastnického práva k bytu, který má v nájmu). Je-li (kromě toho) tímto způsobem pouze dovozováno vlastnické právo jiného subjektu (zde druhé žalované), který se ho ve svůj prospěch ani aktivně nedomáhá (naopak navrhuje zamítnutí určovací žaloby), a to navíc zpochybněním okolností, jež se odehrály v relativně dávné minulosti (před více než dvaceti lety), pak nemůže být ani dán naléhavý právní zájem dovolatele na takovém určení (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2357/98, uveřejněný pod č. 51/2001 časopisu Soudní judikatura; dále viz též nález Ústavního soudu z 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05). Uvedené pak platí v tomto konkrétním případě tím spíše, že z řešení otázky, která je předmětem požadovaného určení, tj. otázky, zda druhá žalovaná je vlastníkem pozemku, ev. domu, bez dalšího nevyplývá právní vztah (právo) významný pro sporné poměry dovolatele. Samotným řešením uvedené právní otázky totiž ještě nebude najisto postaveno, že mezi dovolatelem a druhou žalovanou existuje nájemní poměr k bytu určitého obsahu a už vůbec jím nebude odstraněna dovolatelova nejistota o tom, zda mu „… svědčí či nesvědčí právo přednostně odkoupit bytovou jednotku za zvýhodněných podmínek, jak stanoví Smlouva o prodeji akcií ze dne 16. 9. 2004 uzavřená mezi Fondem národního majetku ČR a spol. KARBON INVEST, a.s.“ , jak to formuloval v dovolání. Jinými slovy řečeno, požadované určení neřeší a ani nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu (nájemního poměru k bytu) a práva (práva přednostní koupě, jak to nazval dovolatel, jež mu má plynout z uvedené smlouvy o prodeji akcií, a nikoli tedy ze samotného nájemního poměru k bytu či dokonce z pouhého vlastnického práva k pozemku /ev. domu/ svědčícího některé z žalovaných).
K dovolatelovu odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. ledna 2021, sp. zn. 22 Cdo 3050/2020, lze poznamenat, že judikaturou vyslovené závěry, zda v posuzovaných věcech byl naléhavý právní zájem na určovací žalobě shledán či nikoliv, nelze oddělit od skutkových poměrů toho kterého sporu (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 27. září 2019, sp. zn. 24 Cdo 2092/2019). Odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom řešilo otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení na podkladě diametrálně odlišných skutkových okolností, než o jaké šlo v této věci; jeho odkaz na citované rozhodnutí byl tudíž nepřípadný.
Vzhledem k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek již zbývá jen dodat, že zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby ji současně přezkoumal po stránce věcné (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 20/97 a 21/97 časopisu Soudní judikatura).
Z řečeného vyplývá, že jedinou dovolatelem účinně nastolenou právní otázku (otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 2. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu