ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.310.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 310/2023-442
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně ŽLAB s.r.o. , se sídlem v Ostrožské Lhotě 413, IČO: 29321565, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 188/119d, proti žalovanému Honebnímu společenstvu Ostrožská Lhota , se sídlem v Ostrožské Lhotě 162, IČO: 46254528, zastoupenému JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, o určení, že nájemní vztah trvá, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 246/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 1. září 2022, č. j. 58 Co 150/2021-412, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám JUDr. Ing. Martina Flory, Dr., advokáta se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. dubna 2021, č. j. 9 C 246/2018-380, zamítl tam uvedenou určovací žalobu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. září 2022, č. j. 58 Co 150/2021-412, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v nákladovém výroku II. a ve výroku o věci samé I. ve správném znění, že se zamítá žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení, že trvá nájemní vztah mezi ní a žalovaným z titulu smlouvy o nájmu honitby ze dne 13. března 2013 – dále též jen „požadované určení“ a „honitba“ (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř. “), neboť nastolenou otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Soudní praxe (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015, či z 26. listopadu 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019) se ustálila v názoru, že existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 o. s. ř. (a proto i v konkrétním případě tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze z 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněném pod č. 11/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněných pod č. 20 a 21/1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu z 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu České republiky z 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Uvedené závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a dále rozsudky Nejvyššího soudu z 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný pod č. 51/2002 časopisu Soudní judikatura, a z 19. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 3315/2006, na nějž odkázala dovolatelka v dovolání).
S přihlédnutím k uvedeným judikatorním závěrům a vzhledem ke skutkovému zjištění, že na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalovaným 8. března 2015 honitbu v současné době užívá (jako nájemce) Myslivecký spolek Ostrožská Lhota, není v poměrech souzené věci pochyb o tom, že právní postavení dovolatelky jako tvrzené nájemkyně honitby již bylo porušeno a že tudíž nemůže určovací žaloba naplnit svou preventivní funkci; dovolatelka proto měla spor řešit cestou žaloby na plnění. K její námitce, že žaloba na plnění by nebyla dostačující pro vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků, dovolací soud nad rámec důvodů, jež v tomto směru uvedl již odvolací soud, podotýká, že k takovému výsledku by ovšem nesloužil ani případný určovací výrok. I kdyby totiž bylo vyhověno podané určovací žalobě, musela by se dovolatelka ochrany svého právního postavení nájemkyně honitby pravděpodobně domáhat v jiném řízení žalobou na plnění proti jejímu současnému uživateli (např. postupem podle §1763, resp. 2211, v daném případě – vzhledem k datu uzavření nájemní smlouvy – ve spojení s ustanovením §3074 odst. 1 věty první před středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), neboť nelze bez dalšího předpokládat, že by tak učinil dobrovolně toliko na základě rozsudku, který není pro něj závazný a navíc není ani exekučně vymahatelný (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, str. 1273 – 1274, a dále také již citované usnesení Nejvyššího soudu z 21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015, či z 16. března 2021, sp. zn. 26 Cdo 233/2021). Nelze ani přisvědčit názoru, že vyhovující určovací rozhodnutí nutně potřebuje i k tomu, aby ji orgán státní správy myslivosti akceptoval jako uživatelku a nájemkyni honitby a návazně jí poskytoval potřebnou součinnost. Uvedený důsledek není totiž v tomto případě způsobilý cokoli změnit na jejím současném soukromoprávním postavení (nemůže jí přivodit oproti současnému stavu příznivější postavení), neboť orgán státní správy myslivosti do občanskoprávního vztahu nájmu honitby v zásadě nijak nezasahuje (s výjimkou rozhodování o zániku nájmu honitby uvedenou v §33 odst. 6 písm. h/ zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon č. 449/2001 Sb.“/, která je však pro posouzení projednávané věci bez právního významu); nemůže tudíž ani rozhodovat o tom, komu právo nájmu honitby náleží či nikoliv apod. (srov. obdobně odůvodnění rovněž již citovaného usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019, a tam odkazovanou odbornou literaturu). Rozhodnutí, jímž by soud vyhověl požadovanému určení, není významné ani pro zápis dovolatelky v rejstříku honebních společenstev (k tomu viz §28 zákona č. 449/2001 Sb.), jejž v dovolání rovněž zmínila. Dotčené rozhodnutí by pak sice mohlo být podkladem pro vedení evidence využití honiteb ve smyslu §34 zákona č. 449/2001 Sb., avšak ani tato okolnost není způsobilá odůvodnit závěr, že dovolatelce svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§80 o. s. ř. ); údaj (ať už jakýkoliv) zaznamenaný v dané (neveřejné) evidenci nemá totiž na soukromoprávní poměry účastníků (o něž jde v předmětné věci) žádný vliv.
Pro úplnost zbývá dodat, že poukázal-li odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku rovněž na to, že ani rozhodnutí, jímž by bylo určovací žalobě vyhověno, by nebylo závazné pro současného uživatele honitby, jenž není účastníkem tohoto řízení (§159a o. s. ř. ), učinil tak ve snaze vysvětlit, proč ve skutkových poměrech souzené věci bylo namístě domáhat se ochrany svých práv cestou žaloby na plnění. Nelze mu tudíž podsouvat, jak se o to ve skutečnosti pokouší dovolatelka, že při právním posouzení věci podle §80 o. s. ř. snad vycházel z názoru, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení by byl v tomto případě dán za podmínky, že by podaná určovací žaloba směřovala i proti Mysliveckému spolku Ostrožská Lhota (či jinému subjektu, jemuž by případně byla honitba v mezidobí přenechána do nájmu). Jinými slovy řečeno, dovolatelka v tomto směru v konečném důsledku brojila proti právnímu názoru, který odvolací soud nepřijal. V dovolacím řízení však lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, jež odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry přezkoumávat nelze.
Lze uzavřít, že jestliže tedy odvolací soud (soud prvního stupně) na zjištěném skutkovém základě dovodil, že dovolatelka nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. , neodchýlil se od shora citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z předestřených závěrů dovolací soud neshledal dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř. ) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. 5. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu