ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3347.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3347/2022-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce M. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Vokálem, advokátem se sídlem v Praze 3, Příběnická 939/20, proti žalovanému Bytovému družstvu XY , zastoupenému JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, o žalobě žalovaného na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 169/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2022, č. j. 19 Co 161/2022-293, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2022, č. j. 19 Co 161/2022-293, se mění takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. října 2021, č. j. 25 C 169/2017-197, se mění tak , že se povoluje obnova řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 169/2017.
Odůvodnění:
V původním řízení se žalobce domáhal určení, že výpověď z nájmu bytu č. 18 v domě na adrese XY, kterou mu dal žalovaný dopisem ze dne 23. 5. 2017 (dále jen „výpověď“), je neplatná. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. 19 Co 66/2018-134, byl změněn zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 10. 2017, č. j. 25 C 169/2017-99, tak, že bylo žalobě vyhověno. Odvolací soud shledal výpověď neplatnou v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem (nájemcem) a žalovaným (pronajímatelem) dne 24. 10. 2002 (dále jen „nájemní smlouva“) plynoucí z (v mezidobí vydaného) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 26 Cdo 4515/2017-285, v jiné věci týchž účastníků (spor o vyklizení předmětného bytu, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 109/2013).
Dne 19. 3. 2021 podal žalovaný návrh na obnovu řízení. Jako důvod obnovy uvedl, že po právní moci rozsudku odvolacího soudu Ústavní soud ve věci týchž účastníků vedené pod sp. zn. 20 C 109/2013 vydal dne 15. 2. 2021 pod sp. zn. II. ÚS 3314/20 nález, v němž dospěl (oproti předchozím rozhodnutím vydaným v tomto řízení) k závěru o platnosti nájemní smlouvy.
Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 15. 6. 2022, č. j. 19 Co 161/2022-293, potvrdil usnesení Obvodního soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) ze dne 7. 10. 2021, č. j. 25 C 169/2017-197, ve výroku I. ve správném znění: „I. Žaloba na obnovu řízení se zamítá.“ (výrok I.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení není důvodná. Odkázal na ustanovení §135 a §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004, s tím, že rozhodnutím, které by ve smyslu zákonné úpravy zakládalo důvod pro obnovu řízení, je pouze takové rozhodnutí, z něhož by soud při zjišťování skutkového stavu věci vycházel nebo by jím byl vázán ve smyslu ustanovení §135 o. s. ř. Citované ustanovení naopak necílí na případy, kdy je ve dvou různých řízeních řešena tatáž (nadto právní) otázka, která má v obou těchto řízeních pro konečné rozhodnutí povahu otázky předběžné. Zde platí, že posouzením předběžné otázky není soud v jiném řízení vázán a může ji případně posoudit i jinak, jsou-li pro to dostatečné skutkové či právní důvody. Poukázal na to, že v řízení, jehož obnova je navrhována, procesně neúspěšný žalovaný v řízení nepokračoval uplatněním dostupného mimořádného prostředku (dovolání), jímž by bylo možno zpochybnit právní posouzení věci (platnost nájemní smlouvy). Právě uplatněním dovolání (a případně poté též ústavní stížnosti) mohl žalovaný dosáhnout nápravy, kterou nyní žádá (nepřípadně) žalobou na obnovu řízení, jíž se ovšem domáhá nikoli odlišného skutkového zjištění (skutkový stav zůstává zcela nezměněn), nýbrž toliko jiného právního posouzení dílčí (předběžné) otázky platnosti předmětné nájemní smlouvy. Za nepřípadnou měl argumentaci žalovaného, že Ústavní soud v rámci předkládaného nálezu uložil soudům, aby se zabývaly oprávněností předmětné výpovědi. Závazný pokyn Ústavního soudu totiž směřuje nikoli na soudy obecně, nýbrž konkrétně na soudy rozhodující v tamním řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 o. s. ř. Dovolatel k vymezení přípustnosti uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýkal, že nesprávným způsobem posoudil podmínky pro obnovu řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., odkazoval na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a zdůrazňoval, že podmínky pro obnovu řízení jsou naplněny a řízení má být obnoveno, jestliže byly změněny závěry rozhodnutí, ze kterého soud původně vycházel při posouzení platnosti nájemní smlouvy jako předběžné otázky. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně, příp. aby ve věci rozhodl sám.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl dle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle §237 o. s. ř. a také důvodné, neboť se odvolací soud při posouzení splnění podmínek pro obnovu řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může účastník napadnout žalobou na obnovu řízení pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Judikatura dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003, ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 1195/2005, či ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3502/2009 – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 966/11) i právní teorie (srov. Občanský soudní řád, Komentář, C. H. Beck, 7. vydání 2006, II. díl, str. 1190 a 1191 či Doležílek, Jiří. §228 Důvody obnovy řízení. In: Svoboda, Karel, Smolík, Petr, Levý, Jiří, Doležílek, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1003 - 1008.) je dlouhodobě ustálena v závěru, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, jehož pomocí lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. K otázce povolení obnovy řízení za situace, kdy určitá podstatná skutečnost nastala po vyhlášení rozsudku soudu, lze odkázat také na stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 9. 1982, sp. zn. Cpj 67/82, uveřejněné pod č. 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1920/2009 (ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 2350/11).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se rozhodnutím ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozumí takové rozhodnutí, jímž se odchylně řeší předběžná otázka rozhodná pro výsledek původního řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1665/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2794/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013 – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1350/15).
Rozhodnutí o řešení předběžné otázky, které by mělo účastníkovi přinést úspěch ve věci, přitom musí vyvolávat účinky vůči všem účastníkům daného řízení. Nepostačuje, že je o předběžné otázce rozhodnuto jen ve vztahu k jednomu účastníkovi řízení či ve vztahu k třetí osobě, která není účastníkem řízení ve věci samé, pokud by přitom nedošlo k rozšíření účinků právní moci rozhodnutí i na ostatní účastníky řízení ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 329/2016).
V dané věci odvolací soud v původním řízení dospěl k závěru o neplatnosti nájemní smlouvy jako předběžné otázky a k (na to navazujícímu) závěru o neplatnosti výpovědi z neexistující nájemního poměru na základě závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 26 Cdo 4515/2017-285. Posouzení otázky (ne)platnosti nájemní smlouvy přitom bylo rozhodné pro výsledek sporu. Jestliže pak následně vydaný nález Ústavního soudu tuto předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení, vyřešilo jinak (tedy, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky je platná), pak je s ohledem na již výše uvedené zřejmé, že nález je právě oním „rozhodnutím“, na které míří §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a které je v dané věci důvodem pro obnovu řízení. Zároveň předmětný nález může přivodit ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (s dostatečnou mírou pravděpodobnosti) pro žalovaného příznivější rozhodnutí ve věci.
Je přitom bezvýznamná okolnost, na kterou poukazoval odvolací soud, zda v původním řízení podal žalovaný dovolání či nikoliv, neboť podání mimořádných opravných prostředků v původním řízení není podmínkou pro obnovu tohoto řízení.
Ze shora uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud je změnil [podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 věty za středníkem o. s. ř.], jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.
Tímto rozhodnutím se řízení nekončí. O nákladech řízení dovolací soud nerozhodoval; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního řízení i řízení o žalobě (na obnovu řízení) včetně řízení dovolacího (§235i odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu