ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3389.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 3389/2023-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřenou členkou senátu Mgr. Lucií Jackwerthovou ve věci žalobkyně REOL Financial s.r.o. , se sídlem v Olomouci – Nové Ulici, Hněvotínská 241/52, IČO 25952552, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, proti žalované B. Š. , zastoupené Mgr. Jakubem Gromanem, advokátem se sídlem v Brně, Žampachova 1729/12, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 71/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2023, č. j. 19 Co 172/2022-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 2. 2023, č. j. 19 Co 172/2022-98, potvrdil rozsudek ze dne 7. 6. 2022, č. j. 14 C 71/2021-59, jímž Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) uložil žalované povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizené předat žalobkyni tam specifikované nemovitosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud (jako soud dovolací) odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Tvrzení dovolatelky, že „dovolacím soudem má být řešená právní otázka posouzena jinak“, významově neodpovídá smyslu §237 o. s. ř., a není tedy způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Zákonné kritérium, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“, míří na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoli od právního názoru odvolacího soudu (jak se – vzhledem k použité formulaci – snad mylně domnívala dovolatelka), nýbrž od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí. Z dovolání tak musí být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála.
Námitkou, že oba soudy vzaly za prokázané, že žalobce odstoupil od smlouvy účastníků o budoucí smlouvě kupní, ačkoli k této okolnosti „není ve spise jakýkoliv důkazní prostředek“, navíc zpochybnila právní posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek a uplatila tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Přitom uvedenou námitkou ve skutečnosti napadla skutkové „zjištění“, které žádný ze soudů nižších stupňů neučinil. Odvolací soud je zmínil jen jako součást přednesu žalobce na jednání odvolacího soudu (srov. odst. 5 rozsudku odvolacího soudu).
Zároveň v dovolání uplatnila i tzv. jiné vady řízení (námitkou, že soudy obou stupňů nezákonně zamítly její návrh na provedení důkazu výslechem svědků a zasáhly tak do jejího práva na spravedlivý proces), které rovněž nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a) o. s. ř.]
– srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2023
Mgr. Lucie Jackwerthová
pověřená členka senátu