ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3604.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3604/2022-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. E. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, proti žalované LIGMET SD a.s. , se sídlem v Hradci Králové – Svobodných Dvorech, Dvorská 232/3, IČO: 25251457, zastoupené Mgr. Janem Maršálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, o zaplacení částky 741.312,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 48/2020, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. července 2022, č. j. 26 Co 341/2021-166, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Žalovaná podala odvolání proti rozsudku ze dne 20. července 2021, č. j. 8 C 48/2020-118, jímž jí Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) uložil povinnost zaplatit původním žalobcům H. Č., M. B. a J. B. (dále jen „původní žalobci“) do tří dnů od právní moci rozsudku částky a/ 156.000,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, b/ 148.044,- Kč, c/ 156.000,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, d/ 91.104,- Kč, e/ 156.000,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a f/ 34.164,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
V průběhu odvolacího řízení původní žalobci navrhli, aby do řízení na jejich místo vstoupil J. E., r. č. XY, bytem XY. Návrh odůvodnili tvrzením, že dne 14. března 2022 s ním uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky (dále též jen „Smlouva“), jejímž předmětem učinili pohledávku vymáhanou v tomto řízení včetně požadovaného příslušenství.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. července 2022, č. j. 26 Co 341/2021-166, návrhu vyhověl. Uzavřel, že (v odvolacím řízení) byly splněny formální předpoklady pro postup podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práv a povinností, o které v řízení jde (postoupení žalované pohledávky Smlouvou), a žalobci navrhli, aby ve smyslu §107a o. s. ř. na jejich místo do řízení vstoupil J. E. (procesní nástupce), který se vstupem do řízení na žalující straně souhlasil.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238a o. s. ř. Předně namítla, že Smlouva je neplatná, neboť jak původní žalobci, tak J. E. jednali z tam podrobně rozvedených důvodů v rozporu s (ústními) dohodami, které s ní uzavřeli; na základě neplatné Smlouvy pak J. E. do řízení vstoupit nemůže. V této souvislosti poukázala rovněž na ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. Dále odvolacímu soudu vytkla, že připustil vstup J. E. do řízení, aniž nařídil jednání, a že navíc, vyjma možnosti podat dovolání, nedostala prostor k ochraně svých práv; odvolací soud ji totiž ani následně nevyzval, aby se k rozhodnutí vyjádřila. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo jako zcela bezpředmětné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalované (dovolatelky) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.).
Poté přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze uvést následující.
V ustanovení §107a o. s. ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva nebo povinnosti, která nastává po zahájení řízení (za řízení), aniž by jeho účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jak vyplývá z dikce citovaného ustanovení, k procesnímu nástupnictví nedochází – na rozdíl od §107 o. s. ř. – ze zákona a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti) nezabývá. K procesnímu nástupnictví tak může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, a jestliže soud tomuto návrhu vyhoví. Vyhoví-li soud podle §107a odst. 2 o. s. ř. usnesením návrhu na vstup nového účastníka do řízení na místo dosavadního účastníka, stává se osoba, jejíž vstup do řízení je takto navržen, účastníkem řízení až právní mocí takového usnesení. Uvedené teze mají oporu např. v usneseních Nejvyššího soudu z 9. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2393/2004, z 30. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005 a z 8. listopadu 2007, sp. zn. 26 Cdo 272/2007, uveřejněných pod č. 64/2007 a 79/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 26. listopadu 2013, sp. zn. 25 Cdo 2222/2013.
S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že odvolací soud nepochybil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže o návrhu na procesní nástupnictví podle §107a odst. 1 o. s. ř., který podali původní žalobci v průběhu odvolacího řízení, rozhodl napadeným usnesením podle §107a odst. 2 o. s. ř., neboť byly naplněny procesní předpoklady tam normované. Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Vedle dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka uplatnila rovněž vadu řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., na jejíž existenci usuzovala z toho, že „odvolací soud ji ani následně nevyzval, aby se k rozhodnutí vyjádřila“ , přesněji řečeno z toho, že ji o návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř. nevyrozuměl a neumožnil jí se k němu (a také k navrhovanému rozhodnutí podle §107a odst. 2 o. s. ř.) vyjádřit.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že z hlediska ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu – vzhledem k posléze uvedenému výkladu – však v posuzovaném případě jít nemůže.
Dovolatelce lze přisvědčit v názoru, že odvolací soud procesně pochybil, rozhodl-li o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř., aniž jí doručil příslušný návrh a umožnil jí tak se k němu vyjádřit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, z 19. dubna 2017, sp. zn. 30 Cdo 5030/2016, či ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 2668/2017). V uvedené souvislosti však nelze opomenout, že předmětem řízení o návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné pod č. 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I poté, co odvolací soud tomuto návrhu původních žalobců vyhověl, má tedy dovolatelka zachovány veškeré námitky týkající se posouzení merita věci, včetně posouzení, zda sporné právo svědčilo původním žalobcům a zda tudíž mohlo být na (nového) účastníka skutečně převedeno (viz rovněž usnesení Nejvyššího soudu z 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 3015/2009, uveřejněné pod č. C 7764 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Jinými slovy řečeno tím, že odvolací soud vyhověl danému návrhu, aniž ho doručil dovolatelce a aniž jí umožnil se k němu vyjádřit, nebyla dovolatelka nikterak zkrácena na svých procesních právech, neboť jejich uplatněním v průběhu dalšího řízení může ovlivnit závěr o důvodnosti podané žaloby. Uvedeným pochybením jí proto mohla být způsobena újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené usnesení zruší, v zásadě (tj. kromě případů obstrukčního jednání, o které zde ovšem evidentně nešlo) jen tehdy, jestliže by cílem podaného návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. bylo zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná její pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšným původním žalobcům nedobytnou (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takovému zneužití právní úpravy procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. přitom může podle okolností případu nasvědčovat např. předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. dubna 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu z 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013), postoupení pohledávky, která je předmětem řízení, na uměle vytvořený subjekt (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 26. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013), nemajetnost procesního nástupce známá z dotčeného či jiných řízení, příp. sídlo procesního nástupce ve vzdálených zemích (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. dubna 2015, sp. zn. 23 Cdo 4920/2014), apod.
V posuzovaném případě jde o žalobu pronajímatelů (spoluvlastníků nemovitých věcí) proti nájemkyni o zaplacení dlužného nájemného za roky 2017, 2018 a 2019 a smluvní pokuty v souhrnné výši 273.312,- Kč. Z obsahu spisu nevyplynuly žádné okolnosti, které by svědčily o zneužití úpravy procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. Navíc původní žalobci podali návrh podle §107a odst. 1 o. s. ř. v situaci, kdy jim soud prvního stupně požadované částky včetně příslušenství přisoudil, a to včetně náhrady vzniklých nákladů řízení (pro případy zneužití procesní úpravy obsažené v §107a o. s. ř. je naopak charakteristické, že návrh podle §107a odst. 1 o. s. ř. podává žalující strana zpravidla v situaci, kdy dosavadní výsledky řízení ukazují, že nebude v meritu věci – v konečném důsledku – úspěšná). Vzhledem k řečenému je tudíž evidentní, že cílem tohoto návrhu (návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř.) nebylo zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka dovolatelky na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalující straně nedobytnou.
Za tohoto stavu zastává dovolací soud názor, že byť odvolací soud zatížil řízení vadou, jestliže – jak je patrné z obsahu spisu – vyhověl návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., aniž předtím umožnil dovolatelce se k němu vyjádřit, nešlo v tomto konkrétním případě o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§242 odst. 3 o. s. ř.). Již jen na okraj dovolací soud podotýká, že závěr, že dotčená vada řízení nemusí vždy být kvalifikovanou vadou ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (tj. nemusí vždy vést ke zrušení jí „postiženého“ rozhodnutí podle §107a odst. 2 o. s. ř.), vyplývá dále také z usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2015, sp. zn. 23 Cdo 2224/2015, ze 7. listopadu 2017, sp. zn. 28 Cdo 3050/2017, a z 21. dubna 2020, sp. zn. 26 Cdo 708/2020.
Lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek napadené usnesení obstojí. Za této situace dovolací soud dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 3. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu