ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3754.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3754/2022-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně R. , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupené JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem se sídlem Praha 6, Na Kocínce 210/3, proti žalovanému V. R. , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupenému JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou se sídlem Pardubice, Dražkovice 181, o zaplacení částky 479.080,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 111 C 22/2021, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. března 2022, č. j. 27 Co 40/2022-85, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá, aby jí žalovaný zaplatil částku 479.080,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání tam specifikovaných nemovitých věcí (dále též jen „předmětné nemovitosti“) v období od 26. května 2019 do 26. prosince 2019.
Okresní soud v Pardubicích (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. ledna 2022, č. j. 111 C 22/2021-72, řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 102/2019 a řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 54 Cm 194/2017.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 31. března 2022, č. j. 27 Co 40/2022-85, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Postup podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. vždy záleží na konkrétní situaci a na individuální úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní, jinak řečeno dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat toliko v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, z 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, či z 23. ledna 2018, sp. zn. 26 Cdo 5468/2017). Smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 343/2014, z 29. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 4935/2016 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 10. dubna 2018, sp. zn. IV. ÚS 1924/17/, z 21. března 2019, sp. zn. 26 Cdo 564/2019, či z 5. června 2019, sp. zn. 26 Cdo 1562/2019). Akcent na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. klade i literatura (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 752). Zbývá již jen dodat, že ve vztahu k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je především povinností soudu postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. dubna 2019, sp. zn. 26 Cdo 4731/2018, a z 13. října 2022, sp. zn. 27 Cdo 1094/2022.
V projednávaném případě se odvolací soud v napadeném usnesení všemi výše uvedenými hledisky zabýval. Nelze mu proto úspěšně vytýkat, že za daných okolností upřednostnil zájem účastníků řízení na rychlé a účinné ochraně jejich práv a oprávněných zájmů ze strany soudní moci, resp. hledisko hospodárnosti řízení. V poměrech souzené věci je totiž zapotřebí přisvědčit jeho argumentům, že otázky (ne)platnosti Smlouvy o pachtu závodu uzavřené mezi účastníky dne 31. července 2015 (dále jen „pachtovní smlouva“) a vlastnictví předmětných nemovitostí může soud prvního stupně posoudit jako otázky předběžné; nadto v situaci, kdy žalobkyně podle svých tvrzení pachtovní smlouvu (platně) vypověděla již dne 1. října 2018 (tedy před žalovaným obdobím), za užívání předmětných nemovitostí jí dovolatel dlouhodobě nic nehradí a dříve (v roce 2017, resp. v roce 2019) zahájená řízení ohledně (ne)platnosti pachtovní smlouvy a vlastnictví předmětných nemovitostí doposud nedospěla k meritornímu rozhodnutí ani v prvním stupni. Vyjádřeno jinak, odvolací soud vymezil hypotézu ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. souladně s výše citovanými závěry dlouhodobě ustálené judikatury dovolacího soudu; jeho úvaha tudíž v tomto směru není (nemůže být) zjevně nepřiměřená.
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Namítl-li proto dovolatel rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (týkající se průběhu řízení, jehož předmětem je určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, které je u soudu vedeno pod sp. zn. 54 Cm 194/2017, údajného prodeje jeho movitých věcí žalobkyní a finanční situace žalobkyně), neuplatnil v tomto ohledu jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti usnesení odvolacího soudu přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 3. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu