ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.413.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 413/2023-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce M. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze, Černokostelecká 856/33, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Příkopě 853/12, o zaplacení 1 771 383 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 22/2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, č. j. 70 Co 93/2022-373, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám JUDr. Jana Olejníčka, advokáta, se sídlem v Praze, Na Příkopě 853/12, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 29. 3. 2013 domáhal na žalovaném zaplacení žalované částky z titulu zhodnocení domu žalovaného výstavbou nebytového prostoru.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 4. 2022, č. j. 70 Co 93/2022-373, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 4. 5. 2021, č. j. 24 C 22/2014-340, kterým zamítl žalobu na zaplacení 1 771 383 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že dům č. p. XY v ulici XY, vlastněný žalovaným, byl svěřen do správy městské části XY, se kterou uzavřel žalobce dne 21. 4. 1998 smlouvu o provedení stavebních úprav spočívajících ve vybudování nového nebytového prostoru, následně byla na základě souhlasu rady městské části XY ze dne 3. 12. 2007 uzavřena smlouva o budoucí nájemní smlouvě a konečně dne 12. 5. 2009 další smlouva o provedení stavebních úprav. Ze všech uvedených smluv plyne jasný závazek žalobce vybudovat nebytové prostory na své vlastní náklady s tím, že náklady mu budou nahrazeny výhradně formou sníženého nájemného a možností odpisů technického zhodnocení. Nájemní vztah byl založen nájemní smlouvou ze dne 7. 10. 2009 a k jeho ukončení došlo ze strany žalobce výpovědí ze smlouvou předvídaného důvodu ke dni 31. 3. 2011.
S odkazem na ustanovení §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) odvolací soud uzavřel, že ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného nedošlo, jestliže k investicím, které žalobce na vybudování nebytového prostoru vynaložil, došlo na základě platných smluv s městskou částí XY, ve kterých byla otázka náhrady žalobcem vynaložených nákladů vypořádána. Nárok žalobce nelze posoudit ani podle §667 obč. zák., který dopadal pouze na situace, kdy byly úpravy pronajaté věci činěny za trvání nájemního vztahu. Nad rámec těchto závěrů dodal, že i v případě, že by vybudováním nebytového prostoru mělo vzniknout na straně žalovaného bezdůvodné obohacení, byl by nárok žalobce promlčen, neboť promlčecí doba počala běžet od okamžiku, kdy byl nebytový prostor dokončen (kolaudací dne 28. 1. 2008) – od té doby by totiž žalobce mohl uplatnit své právo na vydání bezdůvodného obohacení u soudu.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není z posléze uvedených důvodů přípustné.
Dovolatel přehlíží, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. může založit jen taková otázka hmotného nebo procesního práva, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Jestliže odvolací soud konstatoval, že k investicím žalobce na vybudování nebytového prostoru došlo na základě platných smluv s městskou částí Praha 10, které řeší i způsob vypořádání těchto nákladů, a k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného tudíž nedošlo, své rozhodnutí na řešení právní otázky okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení a běhu promlčecí doby (formulované v dovolání) nezaložil, není dovolání z tohoto důvodu přípustné. Na tom nic nemění skutečnost, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku obiter dictum svoje úvahy ohledně této otázky uvedl.
K námitce nepředvídatelnosti (překvapivosti) rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Právě takový (nezpůsobilý) důvod (konkrétně vady řízení) dovolatel uplatnil výtkou o překvapivosti rozsudku odvolacího soudu. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, či ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). Tak tomu v dané věci není, neboť otázkou, zda jde či nejde o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného se soudy obou stupňů zabývaly od počátku řízení a účastníci měli možnost k této otázce navrhovat důkazy a tvrzení, což (jak se podává ze spisu) i činili.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu jakoby v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 7. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu