ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.945.2023.3
sp. zn. 26 Cdo 945/2023-448
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně S. B. , zastoupené Mgr. Václavem Bartkem, advokátem se sídlem v Brně, Královopolská 874/84, proti žalovanému Bytovému družstvu Adamov, Osvobození 95/21 a 96/23 , se sídlem v Adamově, Osvobození 95/21, IČO 03331610, zastoupenému Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chládkova 1219/3, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 2 C 38/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2022, č. j. 37 Co 226/2021-375, ve znění usnesení ze dne 29. 11. 2022, č. j. 37 Co 226/2021-379, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 51 555 Kč z titulu bezdůvodného obohacení jako splátek úvěru poskytnutého žalovanému, jež byly placeny žalobkyní v platbách nájemného v období od dubna 2017 do června 2018 po 3 437 Kč měsíčně, a dále zaplacení částky 253 846 Kč jako bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému dostalo zhodnocením bytu v jeho vlastnictví rekonstrukcí, kterou provedla.
2. Okresní soud v Blansku (soud I. stupně) rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 2 C 38/2019-293, zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 285 401 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že H. jako členka žalovaného a nájemkyně bytu č. 962301 (dále jen „byt“ nebo „předmětný byt“) dne 9. 3. 2017 převedla svůj družstevní podíl u žalovaného na žalobkyni. Vůči družstvu nastala účinnost převodu družstevního podílu doručením prohlášení ve smyslu §601 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „z. o. k.“), dne 21. 3. 2017. Žalobkyně odstoupila od smlouvy o převodu družstevního podílu dopisem z 1. 2. 2018. Dne 18. 6. 2018 uzavřela žalobkyně s H. dohodu o narovnání, dle níž H. uznala důvody odstoupení ze strany žalobkyně a nárok žalobkyně na vrácení částky zaplacené za převod družstevního podílu.
4. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že H. nebyla nájemkyní bytu (a tedy se jí nestala ani žalobkyně) odůvodněnou tím, že pro možnost uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu je nezbytné, aby se člen podílel na pořízení družstevního bytu dalším členským vkladem, a pro předmětný byt tento další členský vklad složen nebyl. Poukázal na to, že §733 odst. 2 a §743 z. o. k. a obdobně i stanovy žalovaného stanoví, že člen bytového družstva, který se zavázal zaplatit další členský vklad za družstevní byt, má právo na uzavření nájemní smlouvy ohledně tohoto bytu, avšak nevylučují uzavření nájemní smlouvy i se členem, který se na pořízení bytu dalším členským vkladem nepodílel (povinnost složit další členský vklad nebyla stanovami určena). Rovněž neuzavření písemné smlouvy o dalším členském vkladu ve smyslu ustanovení IV odst. 5 stanov žalovaného nespojují ani stanovy žalovaného ani zákon s tím, že by nemělo platně vzniknout členství dané osoby v družstvu. Nájemní smlouva byla ze strany žalovaného uzavřena s H. dne 20. 11. 2014 platně a převodem členského podílu se žalobkyně stala jak členkou žalovaného, tak i řádnou nájemkyní předmětného družstevního bytu.
5. Ohledně požadavku na zaplacení částky 233 846 Kč jako částky představující zhodnocení předmětného bytu v důsledku žalobkyní provedených stavebních úprav, soud prvního stupně zdůraznil, že změny bytu nebyly provedeny se souhlasem žalovaného, a v důsledku absence tohoto souhlasu pak žalobkyně nemůže žádat vyrovnání ani v případě, kdy by ke zvýšení hodnoty bytu v důsledku provedených prací skutečně došlo. Poukazovala-li žalobkyně na souhlas žalovaného ze dne 16. 2. 2015 udělený H., pak s ohledem na restriktivně pojímaný souhlas pronajímatele nelze tento považovat i za souhlas pro všechny následující budoucí nájemce.
6. Nárok na zhodnocení změn bytu, ke kterým žalobkyni žalovaný souhlas dal (zrušení příčky a obnovení elektroinstalace), měl soud prvního stupně za oprávněný, přičemž výši tohoto nároku stanovil podle §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), částkou 20 000 Kč.
7. K nároku na úhradu splátek úvěru ve stanoveném nájemném dovodil, že nejde o bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť nájemné bylo hrazeno na základě platné nájemní smlouvy.
8. Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne ze dne 29. 11. 2022, č. j. 37 Co 226/2021-375, ve znění usnesení ze dne 29. 11. 2022, č. j. 37 Co 226/2021-379, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu v částce 20 000 Kč zamítl (výrok I.), dále jej ve výroku II. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a o náhradě nákladů státu.
9. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně vyjma závěru o zhodnocení předmětného bytu v důsledku žalobkyní provedeného odstranění příčky o částku 20 000 Kč, který považoval za nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění rozsudku nevyplývá, na základě, jakých úvah soud prvního stupně stanovil právě tuto částku. Po doplnění dokazování znaleckým posudkem dospěl ke zjištění (účastníky nezpochybněnému), že provedení těchto stavebních úprav žalobkyní tržní hodnotu předmětného bytu nijak neovlivnilo. Proto uzavřel, že žalobkyni ani v této části uplatněný nárok na náhradu za zhodnocení bytu v rozsahu žalovaným povolených změn nepřísluší.
10. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
11. Podle §563 z. o. k. se každý člen podílí na základním kapitálu družstva základním členským vkladem (odst. 1). Určí-li tak stanovy, může se člen podílet na základním kapitálu jedním nebo více dalšími členskými vklady. Výše dalších členských vkladů může být pro jednotlivé členy různá (odst. 2). Členský vklad je tvořen součtem základního členského vkladu a všech dalších členských vkladů (odst. 3).
12. Z ustanovení §733 z. o. k. plyne, že stanovy mohou určit, že podmínkou vzniku členství v bytovém družstvu je převzetí nebo splnění vkladové povinnosti k dalšímu členskému vkladu, jejíž výše nebo způsob jejího určení je upraven ve stanovách; v takovém případě se uzavře smlouva podle §572 odst. 1 s uchazečem o členství (odst. 1). Právy a povinnostmi člena bytového družstva plynoucími z členství v tomto družstvu jsou také právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu za podmínek určených stanovami a práva a povinnosti z této smlouvy vzniklá (odst. 2).
13. V souzené věci ze skutkových zjištění provedených soudy nižších stupňů vyplývá, že H. se jako členka žalovaného družstva podílela na jeho kapitálu základním členským vkladem (§563 z. o. k.). Stanovy žalovaného jako podmínku vzniku členství nestanoví zaplacení dalšího členského vkladu ve smyslu ustanovení §733 odst. 1 z. o. k. Jako člence družstva jí tak vzniklo právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, jak se zřetelně podává z §733 odst. 2 z. o. k. a obdobně §731 odst. 1 písm. b) z. o. k. in fine (k tomu srov. odůvodnění usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1147/2012, uveřejněného pod č. 7/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1603/2016). Závěr odvolacího soudu, že smlouva o nájmu družstevního bytu mezi H. a žalovaným ze dne 20. 11. 2014 je platná, odpovídá uvedené judikatuře a je v souladu se stanovami žalovaného i zákonem (§742 z. o. k.).
14. Dovolatelka předložila k dovolacímu přezkumu též otázku, zda „přechází souhlas pronajímatele se stavebními úpravami družstevního bytu na právního nástupce nájemce jakožto právo spojené s nájmem družstevního bytu dle §736 odst. 2 z. o. k.“, která by dle jejího názoru měla být posouzena jinak, než na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 449/2003, a to jednak z toho důvodu, že na posuzovaný případ dopadá právní úprava, která v době vydání uváděného judikátu neexistovala (§736 odst. 2 z. o. k.), a také z důvodu zcela odlišných skutkových okolností posuzovaného případu. K tomu dovolací soud uvádí, že řešení této otázky pro danou věc není podstatné, neboť vznik práva nájemce na vypořádání investic vložených do pronajaté věci se souhlasem pronajímatele podle §2220 odst. 1 o. z. ve spojení s §741 odst. 1 z. o. k. je vázán na zánik nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019). I v případě, že by ke zhodnocení bytu se souhlasem žalované došlo, odstoupením žalobkyně od smlouvy o převodu družstevního podílu se stala nájemkyní opět H., a to s účinky ex tunc (§2004 odst. 1 o. z.); tedy jinými slovy nájemní vztah H. dosud neskončil. Je tedy na žalobkyni, aby tvrzené zhodnocení předmětu nájmu požadovala po H., k čemuž – jak se ze spisu podává – měla sloužit jejich vzájemná dohoda o narovnání. Jakékoli nároky může v budoucnu v souvislosti s ukončením nájmu bytu vůči žalovanému uplatňovat pouze H. jako nájemkyně bytu.
15. Dovolání nemůže být přípustné ani pro řešení další otázky týkající se bezdůvodného obohacení žalované jako splátek úvěru poskytnutého žalovanému, jež byly placeny dovolatelkou v platbách nájemného. Jak oba soudy výstižně uzavřely, šlo o povinnost vyplývající z nájemní smlouvy, proto nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. V tomto směru lze vycházet z právního názoru judikovaného již v rozsudku Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 9. 1970, sp. zn. 3 Cz 19/70, uveřejněném pod č. 5/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na nějž soudy obou stupňů také odkázaly), ve kterém bylo zdůrazněno, že i když úhrada za užívání bytu byla vypočtena i s přihlédnutím k existenci, výši a úvěrovým podmínkám dlouhodobého investičního úvěru, který byl družstvu poskytnut na bytovou výstavbu, nemůže se ten, kdo družstevní byt užíval a úhradu za jeho užívání platil, domáhat vrácení částek takto zaplacených, neboť placením úhrady za užívání družstevního bytu plnil jenom povinnost, která mu byla uložena jako členu družstva, a nemění se nic na její povaze (k tomuto závěru se Nejvyšší soud České socialistické republiky přihlásil též ve zprávě ze dne 24. 6. 1983, sp. zn. Cpj 182/82, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 34/1983 civ.).
16. Dovolatelka sice napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, avšak výrok o nákladech řízení napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání proti tomuto výroku by navíc ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
17. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu