ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.1293.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 1293/2023-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala, v právní věci žalobce Ing. Vladimíra Říhy , narozeného 6. 2. 1965, bytem v Praze 4, Na Mlejnku 1679/20, PSČ 147 00, zastoupeného Mgr. Matějem Harantou, advokátem, se sídlem v Praze, Klimentská 1246/1, PSČ 110 00, proti žalované Pražská strojírna a. s. , se sídlem v Praze 9, Mladoboleslavská 133, PSČ 190 17, identifikační číslo osoby 60193298, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou, se sídlem v Praze, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, o zaplacení částky 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 121/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 9 Cmo 63/2022-178, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 22. 6. 2017 se žalobce domáhá na žalované (dále jen „společnost“) zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím jako mzdy za dny 1. a 2. 2. 2017 a náhrady mzdy za zbývajících 18 pracovních dnů v únoru 2017 podle „pracovní smlouvy“ uzavřené dne 1. 4. 2009 (dále jen „smlouva“).
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2022, č. j. 80 Cm 121/2020-156, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 9 Cmo 63/2022-178, rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 10.000 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části výroku I. jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[4] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 23 Co 70/2018-67, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 11. 2017, č. j. 10 C 24/2017-44, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, č. j. 27 Cdo 3667/2018-94, a věc byla postoupena Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
[5] Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, co do jeho potvrzující části prvního výroku, podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné
ani podle §237 o. s. ř.
[6] Dovolatel k přípustnosti dovolání odkazuje na §237 o. s. ř. maje za to, že:
1) Otázka povahy právního vztahu mezi obchodní korporací a osobou vykonávající funkci člena statutárního orgánu, pokud byl tento vztah ujednáním stran podřízen režimu zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“), má být posouzena jinak.
2) Odvolací soud se při řešení otázky, „zda bez dalšího skončí vztah ze smlouvy o výkonu funkce, dojde-li k odvolání (člena) statutárního orgánu za situace, kdy si právnická osoba a člen jejího statutárního orgánu ujednají, že se jejich vztah má řídit zákoníkem práce“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[7] Dovolatel předně namítá, že vztah mezi ním a společností založený smlouvou je vztahem pracovněprávním a napadá závěry předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, podle něhož není smlouva neplatná pro souběh výkonu funkce člena statutárního orgánu a generálního ředitele společnosti, nýbrž se jedná o dodatek ke smlouvě o výkonu funkce se všemi požadavky, které pro její účinnost vyžaduje §59 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích; dále jen „z. o. k.“).
[8] Z ustálené judikatury se k právní povaze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací podává:
1/ Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zák. práce.
2/ Člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace se mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v §66 odst. 2 větě první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“ nebo „obchodní zákoník“) [podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě] (nyní §59 odst. 1 z. o. k.) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. Ustanovení §2 odst. 1 zákoníku práce totiž nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15).
3/ Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zák. práce, ani takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§6 zák. práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§7 zák. práce). I nadále se bude jednat o vztah obchodněprávní, který se řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací.
4/ Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného §66 odst. 2 obch. zák., resp. ustanovením §59 odst. 1 z. o. k.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.
5/ Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně uzavřené „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku (resp. právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.
Srov. rozsudky velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 (uveřejněný pod číslem 35/2019 Sb. rozh. obč.), ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019 (uveřejněný pod číslem 24/2020 Sb. rozh. obč.), nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2741/2018, ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4340/2017 a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1597/2019 nebo usnesení ze dne 23. 10. 2019,
sp. zn. 27 Cdo 1018/2018.
[9] Závěr odvolacího soudu, podle kterého je smlouva dodatkem ke smlouvě o výkonu funkce, je tudíž plně v souladu s názorem Nejvyššího soudu vysloveným v předchozím rozhodnutí v této věci, jakož i s ustálenou judikaturou, na jejichž závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
[10] Podle §59 odst. 2 z. o. k. nedošlo-li ke schválení smlouvy rozhodnutím nejvyššího orgánu společnosti (v poměrech projednávané věci jediného akcionáře společnosti), nenabude smlouva účinnosti. Ustanovení §48 z. o. k. sice v obecné rovině stanoví jako důsledek nedostatku zákonem předepsaného souhlasu nejvyššího orgánu obchodní korporace relativní neplatnost právního jednání, toto ustanovení se však pro smlouvu o výkonu funkce neuplatní, jelikož je k němu ustanovení §59 odst. 2 z. o. k. v postavení lex specialis (srov. Lasák, J. In: Lasák, J., Dědič, J., Pokorná, J., Čáp, Z. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021, s. 350), obdobně v poměrech obchodního zákoníku viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2733/2010).
[11] S ohledem na výše uvedený právní názor se dovolací soud nezabýval druhou dovolatelem vymezenou otázkou důsledků odvolání člena statutárního orgánu z funkce na zánik vztahu založeného smlouvou, jelikož v důsledku neúčinnosti této smlouvy žádný (další) právní vztah mezi dovolatelem a společností nevznikl, její posouzení se tudíž nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím.
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn
(§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu