ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.1330.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 1330/2023-397
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyň a) BIGGEST construct s. r. o. , se sídlem v Plzni, Borská 1232/40a, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 05278627, a b) BIGGEST s. r. o. , se sídlem v Plzni, Borská 1232/40a, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 26080630, společně zastoupených Mgr. Jiřím Čechem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Otakarova 1427/41, PSČ 370 01, proti žalované Gabriele Javůrkové , narozené 22. 11. 1973, bytem v Mníšku, Novoveská 255, PSČ 463 31, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, PSČ 460 10, o rozhodnutí, že žalovaná ručí za splnění povinností společnosti Zemní a demoliční práce Liberec s. r. o., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 50/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, č. j. 4 Cmo 80/2022-317, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 2. 2022, č. j. 38 Cm 50/2020-272, se zastavuje .
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.182,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně a).
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.182,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně b).
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou podle §68 zákona č. 90/2012, o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „z. o. k.“), domáhají rozhodnutí, že žalovaná ručí za splnění povinností společnosti Zemní a demoliční práce Liberec s. r. o., identifikační číslo osoby 04918631 (dále jen „dlužnice“), zaplatit žalobkyním částku v celkové výši 1.886.998,30 Kč (dále jen „dluhy dlužnice“).
[2] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 21. 2. 2022, č. j. 38 Cm 50/2022-272, rozhodl, že žalovaná ručí za dluhy dlužnice (výroky I. a II.), a dále rozhodl o nákladech řízení a o vrácení části zálohy na provedení důkazu (výroky III., IV. a V.).
[3] K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 4 Cmo 80/2022-317, potvrdil (odvoláním napadené) výroky I. až IV. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu „ve spojení“ s rozsudkem soudu prvního stupně podala žalovaná dovolání.
[5] V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ zastavil podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Je tomu tak proto, že pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána funkční příslušnost Nejvyššího soudu (k tomu obdobně již například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sb. rozh. obč.).
[6] V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) a §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako objektivně nepřípustné. Je tomu tak proto, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
[7] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolání v této části nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[8] Podstatou dovolání je námitka, podle které odvolací soud dovodil příčinnou souvislost mezi úpadkem dlužnice a skutečností, že dovolatelka „nevynaložila s péčí řádného hospodáře jako jednatelka včas vše potřebné a rozumně předpokládatelné k odvrácení (…) úpadku“, „pouze ze skutečnosti, že je proti ní vedeno trestní řízení.“ Tím, že odvolací soud „nevyčkal skončení (…) trestního řízení“, podle dovolatelky „zcela zásadním způsobem narušil zásadu presumpce neviny obviněného.“
[9] Na posouzení této otázky však napadené rozhodnutí nespočívá, a proto se její řešení nemůže projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sb. rozh. obč., či z poslední doby například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2356/2022, odst. 14, ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2771/2022, odst. 18, ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2045/2022, odst. 18, ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 27 Cdo 682/2022, odst. 13, ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 27 Cdo 969/2023, odst. 17, nebo ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2699/2023, odst. 10).
[10] Dovolatelka totiž přehlíží, že závěr odvolacího soudu, podle kterého neučinila vše potřebné a rozumně předpokládatelné k odvrácení úpadku dlužnice (ve smyslu §68 z. o. k.), není vystavěn na zjištění, že se dovolatelka v souvislosti s výkonem funkce jednatelky dlužnice dopustila trestného činu či že je trestně stíhána. Odvolací soud uvedl (viz odst. 16 odůvodnění) pouze to, že přístup dovolatelky k vedení obchodní korporace byl prokázán „mj. protokolem o prohlášení o majetku (…), podle jehož obsahu žalovaná před insolvenčním soudem prohlásila, že o firmě tohoto příliš neví, vedl ji manžel, který má k jedné z dlužníkových pohledávek listiny ‚v jedné krabici doma‘, a podle něhož si nechala, na manželův popud, dlužníkovu pohledávku ve výši 4 800 000 Kč zaslat na svůj osobní účet a v rozsahu vyšším než 3 miliony Kč pak použít pro vlastní potřebu.“ K tomu odvolací soud v témže odstavci dodal, že „pro tento skutek bylo mimo jiné zahájeno trestní stíhání žalované a jejího manžela“.
[11] Z těchto skutkových okolností (a nikoli ze skutečnosti, že je trestně stíhána) odvolací soud dovodil, že dovolatelka v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinila za účelem odvrácení úpadku dlužnice vše potřebné a rozumně předpokládatelné.
[12] Tento závěr odvolacího soudu je přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z ní se podává, že zastává-li jednatel svoji funkci toliko formálně, tj. ve skutečnosti funkci nevykonává a plnění povinností statutárního orgánu bez dalšího přenechává druhému jednateli (popř. zaměstnancům společnosti), a ani nekontroluje, jak je společnost řízena a jak jsou její záležitosti spravovány, zpravidla nelze než uzavřít, že s péčí řádného hospodáře nejedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 844/2018, odst. 6, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, odst. 4, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1310/2018, odst. 5, ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2292/2020, odst. 4 a 6, obdobně již i usnesení ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 Tdo 168/2007).
[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 větu první a odst. 3 o. s. ř., neboť řízení o dovolání žalované bylo zčásti zastaveno a ve zbývající části bylo dovolání odmítnuto, a tak žalobkyním vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
[14] Náklady dovolacího řízení žalobkyň sestávají – u každé z nich samostatně – z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobkyň k dovolání žalované datované 21. 3. 2023) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Výše odměny advokáta činí podle §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu (obdobně již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 27 Cdo 594/2021, ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 27 Cdo 3748/2021, nebo ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2730/2022, odst. 19), po snížení o 20 % podle §12 odst. 4 advokátního tarifu, 2.480 Kč.
[15] Spolu s náhradou paušálních výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši jedné poloviny z částky 300 Kč, tj. 150 Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1767/2020, odst. 35, či ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1098/2022, odst. 12, nebo rozsudek ze dne 19. 10. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2245/2022, odst. 52 a 53), a náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) v celkové výši 552,30 Kč, tak dovolací soud přiznal žalobkyním – každé z nich samostatně – k tíži žalované celkem 3182,30 Kč.
[16] O návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní); obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 (uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. 12. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu