ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.1967.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 1967/2023-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně
DIDO- Financial s. r. o. , se sídlem v Praze 7, Vrbenského 1551/30, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 29036810, zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 351/25, PSČ 18600, proti žalovanému R. Ž. , zastoupenému prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, PSČ 110 00, o zaplacení 1.566.792 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 308/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2023, č. j. 29 Co 438/2022-286, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou doručenou soudu prvního stupně 30. 12. 2016 domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.566.792 Kč s příslušenstvím. Podle tvrzení žalobkyně uzavřela její právní předchůdkyně – společnost WOOD-PROFI s. r. o., identifikační číslo osoby 29027730 – jako zhotovitelka (dále jen „zhotovitelka“), s žalovaným jako objednatelem 21. 3. 2011 smlouvu o dílo č. 16/2011 (dále jen „smlouva o dílo“). Jelikož žalovaný nesplnil svoji povinnost zaplatit zhotovitelce 128.194 Kč, vzniklo zhotovitelce podle tvrzení žalobkyně právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,9 % z dlužné částky denně, a to od 28. 12. 2012 do 15. 9. 2016, což podle žalobkyně činí 1.566.792 Kč s příslušenstvím (dále jen „pohledávka“). Zhotovitelka na žalobkyni postoupila pohledávku dohodou o postoupení pohledávky z 9. 7. 2014.
[2] Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 26 C 308/2016-261:
1) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 173.704 Kč s příslušenstvím od 28. 12. 2016 do zaplacení (výrok I.),
2) zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému 1.393.088 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a
3) rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
[3] Šlo přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé poté, kdy byl:
1) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2019, č. j. 29 C 308/2016-115, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 29 Co 279/2019-157, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení,
2) rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 12. 2019, č. j. 26 C 308/2016-164, (s výjimkou nákladového výroku) potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 29 Co 142/2020-201, a kdy byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 29 Co 142/2020-201, změněn rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, č. j. 23 Cdo 3878/2020-243, tak, že se rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 12. 2019, č. j. 26 C 308/2016-164, nevydává.
[4] K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 29 Co 438/2022-286:
1) potvrdil výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, změnil (nákladový) výrok III. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok) a
2) rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně „v plném rozsahu všech výroků“ dovolání.
[6] V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako subjektivně nepřípustné.
[7] Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
[8] Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 21. 8. 2003,
sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sb. rozh. obč., ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sb. rozh. obč.).
[9] Soud prvního stupně ve výroku I. rozsudku ze dne 6. 10. 2022, č. j. 26 C 308/2016-261, uložil žalovanému, aby dovolatelce zaplatil 173.704 Kč s příslušenstvím. Jestliže odvolací soud částí prvního výroku dovoláním napadeného rozsudku potvrdil tento výrok rozsudku soudu prvního stupně, pak procesnímu nároku dovolatelky částečně (v příslušné části) vyhověl. Ve vztahu k té části prvního výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, tak v poměrech dovolatelky nemohla nastat újma (jakkoli nepatrná), která by byla odstranitelná tím, že by dovolací soud tuto část prvního výroku (dovoláním napadeného) rozsudku odvolacího soudu zrušil.
[10] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud změnil (nákladový) výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) a §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako objektivně nepřípustné. Je tomu tak proto, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
[11] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, pak Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolání v této části nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř. (jakkoli dovolatelka deklaruje opak, a sice že „došlo ke všem alternativám“ tohoto ustanovení).
[12] Dovolatelka předně uvádí, že „bylo správně a odpovídajícím způsobem vyřešeno“, že se smlouva o dílo řídila zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále jen „obch. zák.“), neboť si to zhotovitelka a žalovaný dohodli. Podle dovolatelky však „neexistují žádné relevantní právní důvody pro moderační postup ve smyslu (…) §301“ obch. zák., což je podstatou jejích dovolacích námitek.
[13] S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2860/17, dovolatelka uvádí, že „k podstatné moderaci nároku žalobce nebyl relevantní právní důvod za stavu, když žalovaný a v rozhodné době povinný se evidentně po dlouhou časovou dobu vyhýbal své platební povinnosti.“ Dovolatelka dále cituje části usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 6017/2016, resp. rozsudku ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1365/2013, a dodává, že při hodnocení nepřiměřenosti smluvní pokuty jsou rozhodné jen okolnosti, které existovaly ke dni sjednání smluvní pokuty, což platí obdobně i pro rozpor ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy.
[14] V této souvislosti dovolatelka odvolacímu soudu (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, resp. usnesení ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1140/2013) vytýká, že přiměřenost smluvní pokuty neposoudil individuálně s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu, neboť nevzal v úvahu, že „žalovaný volil cestu nerespektu nejen k právu druhé strany na zaplacení za odvedené dílo, ale rovněž následně volil cestu nerespektu k žalobcem dosažené satisfakci v podobě vyhovění citované žalobě na plnění za dílo v podobě pravomocného soudního rozhodnutí“.
[15] Odvolací soud však závěrům rozhodovací praxe, na které dovolatelka odkazuje, dostál. Dovolatelka přehlíží, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí (v odst. 13) výslovně uvedl, že „úvaha soudu prvního stupně nebyla správná“, a sice v tom směru, že „vyčíslení smluvní pokuty podle sjednaného vzorce není jako výsledek relevantní, neboť tato výše je přímo úměrná prodlení dlužníka“. Poté odvolací soud dodal, že „namístě je (…) pouze úvaha o tom, zda sjednaná smluvní pokuta naplňuje svou funkci zajišťovací s ohledem na předvídatelný dopad prodlení do sféry věřitele, popř. možnost vzniku škody.“ Teprve ve vazbě na tento závěr dospěl odvolací soud k závěru, že ve smlouvě o dílo sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,9 % z dlužné částky denně je nepřiměřeně vysoká. Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy plně v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe, na které dovolatelka odkazuje.
[16] Odvolací soud se podle dovolatelky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k čemuž dovolatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1646/2007, a ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 485/2009, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4859/2009) odchýlil i proto, že „nesdělil ani neodůvodnil ve světle citovaného judikátního rozhodnutí, z jakého důvodu přistoupil právě k moderaci ve výši, ke které přistoupil.“ Dovolatelka však přehlíží, že odvolací soud vzal v úvahu hodnotu a význam zajišťované povinnosti. V napadeném rozhodnutí (odst. 13) se – mimo jiné – uvádí, že „při aplikaci soudem (prvního stupně) moderované výše 0,1 % denně se jedná o roční sazbu 36,5 %, jejíž výše je z pohledu zajišťovací a donucovací funkce smluvní pokuty dostatečně důrazná.“ Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy i v tomto směru souladný se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatelka odkazuje.
[17] Přípustnost dovolání pak nezakládá ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou dovolatelka vznáší v celé řadě pasáží svého dovolání. Namítá-li však dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, vytýká tím odvolacímu soudu vadu řízení. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); sama o sobě tato vada není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto lze v projednávané věci uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu vadou nepřezkoumatelnosti netrpí (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[18] Dovolatelka v rámci svého dovolání konečně také odkazuje „na svá podání ve formě odvolání do rozsudku soudu prvního stupně z 6. 10. 2022, když se jedná o podání žalobce a nyní dovolatele ze dne 22. 11. 2022, kde se v bodech 6. a 7. tohoto svého podání podrobněji zabýval rozhodným úkonem žalovaného ze dne 6. 10. 2022, když tímto právním úkonem žalovaný učinil započtení jím vytvořené protipohledávky.“ Přitom však přehlíží, že v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§241a o. s. ř.). Ani obsah podání, na něž dovolatelka odkazuje, tak není s to založit přípustnost dovolání.
[19] Závěrem Nejvyšší soud jen pro úplnost podotýká, že k podání dovolatelky, které bylo datováno 21. 4. 2023 a které bylo soudu prvního stupně doručeno (osobně) 24. 4. 2023, nepřihlížel. Podle §242 odst. 4 o. s. ř. mohou účastníci měnit vymezení důvodu dovolání a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, toliko po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Lhůta pro podání dovolání dovolatelce uplynula 14. 4. 2023, a tak již po tomto dni vymezení důvodu dovolání měnit nemohla. Dovolací soud je přitom uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení vázán a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů nemůže rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
[20] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn
(§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
[21] O návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní); obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 (uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu