ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.2081.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 2081/2022-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Ing. Jana Rippela , se sídlem v Dobroměřicích, A. Jiráska 419, PSČ 440 01, identifikační číslo osoby 69417458, jako insolvenčního správce dlužnice T. R., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, proti žalovaným 1) J. K. , narozenému XY, a 2) L. K. , narozené XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Peterem Šmehýlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 1598/4, PSČ 110 00, o zaplacení 1.401.576 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 9/2019, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 111/2021-247, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 12. 7. 2021, č. j. 38 Cm 9/2019-155, nepřipustil vstup dlužnice T. R. (dále jen „dlužnice“) do řízení jako vedlejší účastnice na stranu žalovaných (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi dlužnicí a ostatními účastníky řízení (výrok II.).
[2] K odvolání žalovaného 1) a dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jež Nevyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Dovolatelem předložená otázka, zda může mít dlužnice právní zájem na výsledku sporu, aby se mohla řízení o tomto sporu účastnit jako vedlejší účastnice na straně žalovaných, přípustnost dovolání nezakládá, neboť byla odvolacím soudem posouzena v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z té se podává, že:
1) Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. Pojem „právní zájem“ na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže specifikován. Zákonodárce tak ponechává na úvaze soudu v každém jednotlivém případě, aby podle konkrétních okolností projednávané věci sám posoudil, zda takový zájem je dán či nikoli. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje.
2) Vedlejší účastník má za povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka, tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství jím podporované strany. O takový právní zájem se zpravidla jedná, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno jeho právní postavení, tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Nastalá změna se musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů.
3) Smyslem institutu vedlejšího účastenství je zároveň posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy řečeno, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil.
K tomu srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněného pod číslem 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, ze dne 21. 12. 2016, sen. zn. 29 ICdo 96/2015, uveřejněného pod číslem 51/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5954/2016, či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 718/06, a ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1589/11.
[5] Právní zájem dlužnice na vítězství žalovaných ve sporu nemůže být dán již z toho důvodu, že mezi dlužnicí a žalovanými existuje zjevný střet zájmů. Tvrdí-li žalobce jako osoba s dispozičními oprávněními ve vztahu k majetkové podstatě, že žalovaní při výkonu funkce jednatelů dlužnice způsobili dlužnici škodu porušením péče řádného hospodáře, a na základě těchto tvrzení požaduje ve prospěch majetkové podstaty zaplacení žalované částky, je zájem dlužnice opačný než zájem žalovaných (k tomu srov. zejména závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2286/2021, odst. 37).
[6] Dovolatelem namítaný zájem dlužnice na co nejvyšším uspokojení věřitelů dlužnice jako argument pro to, aby bylo připuštěno její vedlejší účastenství na straně žalovaných, je lichý. Pouze vyhovění žalobě (tedy bude-li žalovaným uloženo zaplatit do majetkové podstaty dlužnice žalovanou částku) totiž může vést k vyššímu uspokojení věřitelů dlužnice. Naopak, nevyhoví-li soud žalobě (a žalovaní v řízení zvítězí), bude míra uspokojení věřitelů dlužnice nižší, neboť žalobce bude nucen z majetkové podstaty dlužnice nahradit žalovaným náklady řízení. Je proto evidentní, že není dán zájem dlužnice na tom, aby výsledek řízení vyzněl ve prospěch žalovaných.
[7] Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, podle níž je zájmem dlužnice nebýt poškozována „šikanózním jednáním insolvenčního správce, kdy v důsledku takového jednání dojde nejen k navýšení závazků dlužnice vůči třetím osobám (např. prostřednictvím nákladů řízení) a v tom důsledku nemožnosti nebo výraznému snížení možnosti uspokojit všechny své věřitele, ale též k znevěrohodnění právního jednání dlužnice, které učiní dlužnici zcela nedůvěryhodnou z hlediska jejího dalšího právního jednání tak, že žádný subjekt nebude mít s ohledem na postup insolvenčního správce zájem s dlužnicí v budoucnu uzavírat právní jednání, čímž dlužnici bude znemožněna budoucí podnikatelská činnost“. Při formulaci této námitky dovolatel, který je zároveň i jednatelem dlužnice, nepřípustně směšuje své postavení žalovaného ve sporu s postavením dlužnice. Případné rozhodnutí znějící ve prospěch žalobce nemůže mít na důvěryhodnost dlužnice vliv, neboť ta se ve sporu nachází v pozici poškozené. Negativní vliv může mít pouze na důvěryhodnost žalovaných (a tedy i dovolatele).
[8] Dovolatel konečně namítá, že výkon činnosti žalobce jako insolvenčního správce „je předmětem opakovaných návrhů žalovaných na odvolání z funkce insolvenčního správce, insolvenční soud však k jeho odvolání přes závažná porušení nepřistoupil“. Z toho dovolatel dovozuje právní zájem dlužnice „prokázat, že žaloba v této právní věci je šikanózní a vede jen k dalšímu poškozování majetkové podstaty dlužnice“. Přehlíží však, že předmětem řízení v projednávané věci není otázka porušování povinností insolvenčního správce dlužnice. Ani z případného rozhodnutí znějícího ve prospěch žalovaných by tudíž nebylo možné uzavřít, že žalobce při výkonu funkce insolvenčního správce dlužnice porušuje své povinnosti. K nápravě případných nedostatků má dlužnice k dispozici jiné prostředky [srov. §32 a §37 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)].
[9] Na projednávanou věc nedopadá ani dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, podle něhož je nutné posuzovat právní zájem na výsledku řízení podle §93 odst. 1 o. s. ř. „rovněž z širšího hlediska přirozenoprávního, resp. hodnotového“. Sám Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08, zdůraznil, že tento nález reflektuje specifické okolnosti konkrétního případu (postavení vysokých škol v řízení, v němž byla posuzována lidská práva a svobody), a uzavřel, že ustanovení §93 o. s. ř. není možno podrobit nepřiměřeně extenzivnímu výkladu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 2194/13). Jak již navíc konstatoval i odvolací soud, důvody, pro které chce dlužnice vstoupit do řízení na stranu žalovaných, zmíněný přirozenoprávní, resp. hodnotový přesah postrádají.
[10] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu