ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.2091.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 2091/2023-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Markem Doležalem v právní věci navrhovatelů a) Ing. Radomíra Durďáka , narozeného 8. 9. 1962, a b) Jitky Durďákové , narozené 29. 6. 1965, obou bytem v Hostětíně 36, PSČ 687 71, obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem, se sídlem v Brně, U Červeného mlýna 570/3, PSČ 612 00, za účasti PRASLAV, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 10, Janovská 376, PSČ 109 00, identifikační číslo osoby 48038776, zastoupené Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, PSČ 118 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 149/2019, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 7 Cmo 238/2022-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatelé jsou povinni zaplatit společnosti PRASLAV, spol. s r. o. na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2022, č. j. 75 Cm 149/2019-100, zamítl návrh na „určení“, že usnesení náhradní valné hromady společnosti PRASLAV, spol. s r. o. (dále též jen „společnost“), konané dne 28. 5. 2019, ve znění uvedeném ve výroku jsou neplatná (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelů v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. je potvrdil ve „správném“ znění, že navrhovatelé jsou povinni zaplatit společnosti na náhradu nákladů řízení částku 20.570 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce rovným dílem (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
[4] Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
[5] Podle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[6] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
[7] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srovnej např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
[8] Dovolatelé těmto požadavkům nedostáli, neboť co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení „právní otázky z oblasti hmotného práva, která byla odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) vyřešena po právní stránce nesprávným způsobem“. Takto vymezený předpoklad přípustnosti dovolání obsahově neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání, jež jsou vymezeny v §237 o. s. ř.
[9] Z dovolání (posouzeného též podle jeho obsahu) tak není patrné, které konkrétní kritérium taxativně vymezené v §237 o. s. ř. má založit jeho přípustnost. Jinými slovy, v dovolání absentuje jedna z jeho obligatorních náležitostí – konkrétní vymezení předpokladu jeho přípustnosti, pročež není možné v dovolacím řízení pro tuto vadu pokračovat. Odkazují-li dovolatelé na podporu své argumentace na „ustálenou judikaturu k této věci“, konkrétně na „usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2009 pod sp. zn. 7 Cmo 9/2009“, přehlížejí, že toto rozhodnutí není rozhodnutím Nejvyššího soudu, a tudíž je nelze považovat za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu