ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.2689.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 2689/2023-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce V. P. , zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Holubem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Mánesova 1374/53, PSČ 120 00, proti žalované IVECO FRANCE , zjednodušené akciové společnosti podle francouzského práva, se sídlem 1 Rue des Combats du 24 Août 1944 porte E, 692 00 Vénissieux, Francouzská republika, registrační číslo 419683818, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o přiznání práva na dorovnání, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 448/2019, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 7 Cmo 80/2023-101, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] V projednávané věci se žalobou doručenou Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích dne 31. 12. 2019 a doplněnou dne 28. 4. 2020 domáhá žalobce jako bývalý akcionář na žalované jako hlavní akcionářce zaplacení 680.000 Kč s příslušenstvím představující „doplatek protiplnění“ za 170 kusů akcií emitovaných společností Iveco Czech Republic, a. s., se sídlem ve Vysokém Mýtě, Dobrovského 74, PSČ 566 01, identifikační číslo osoby 48171131 (dále též jen „společnost“), v zaknihované podobě, ve formě na jméno, o jmenovité hodnotě 1.000 Kč, neboť žalobce akceptoval veřejný návrh smlouvy na odkoupení akcií emitovaných společností, avšak žalovanou poskytnuté protiplnění považuje za nepřiměřené.
[2] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 24. 7. 2019 (správně 24. 7. 2020), č. j. 55 Cm 448/2019-26, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 55 Cm 47/2020. Rozhodnutí nabylo právní moci a stalo se vykonatelným dne 12. 8. 2020.
[3] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 26. 5. 2022, č. j. 7 Cmo 352/2021-59, potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 10. 2021, č. j. 55 Cm 448/2019-36, kterým zamítl návrh žalobce doručený soudu dne 8. 10. 2021 na pokračování v řízení.
[4] Další návrh žalobce na pokračování v řízení doručený soudu dne 21. 12. 2022 Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 22. 2. 2023, č. j. 55 Cm 448/2019-90, opětovně zamítl.
[5] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se v řízení pokračuje.
[6] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[7] Dovolatelkou otevřenou otázku, zda „soud může v situaci, kdy i) proti usnesení o přerušení řízení nebylo podáno odvolání a ii) ještě neuplynula doba, na kterou bylo řízení přerušeno, vyhovět návrhu na pokračování v přerušeném řízení z důvodu, že dospěje k závěru, že při rozhodování o přerušení řízení nebyly podmínky pro takové přerušení naplněny“, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:
1) Ve vztahu k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je především povinností soudu, nikoli účastníků, postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.). Tomu ostatně slouží i dispozitivnost §109 odst. 2 o. s. ř., podle kterého soud může, nikoli musí, v tam uvedených případech, řízení přerušit. Z tohoto pohledu samotná skutečnost, že se účastníci proti rozhodnutí soudu o přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nebránili odvoláním, není právně významná, neboť je výhradně na soudu, zda k přerušení řízení přistoupí či nikoli.
2) K přerušení řízení musí soud přistoupit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se následně přerušení původního řízení jako neproduktivní, může doba, po kterou bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě.
3) Soud může v přerušeném řízení, i bez naplnění důvodu jeho přerušení, kdykoliv pokračovat, ukáže-li se dodatečně, že důvod k přerušení není dán, popř. není svou závažností souměřitelný s rizikem porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2008/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014.
[8] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že při konkurenci institutů přerušení řízení a spojení věcí nahlíží na přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jako na nástroj subsidiární, jehož aplikace je z hlediska hospodárnosti řízení zpravidla namístě až tehdy, není-li možné s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu spojit věci do jednoho řízení (srovnej za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013, či ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2609/2020).
[9] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu