ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.2863.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 2863/2022-291
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně I. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem, se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 121/8, PSČ 690 02, proti žalovanému I. L. V. C. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, PSČ 779 00, o zaplacení 831.454 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 88/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 6. 2022, č. j. 60 Co 74/2022-248, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 6. 2022, č. j. 60 Co 74/2022-248, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 1. 2022, č. j. 28 C 88/2020-210, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2022, č. j. 28 C 88/2020-215, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. 1. 2022, č. j. 28 C 88/2020-210, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2022, č. j. 28 C 88/2020-215, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 831.454 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalovaný byl zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel žalobkyně od 15. 1. 2002 do zániku funkce dne 10. 2. 2017.
2) Dne 2. 8. 2010 se měla konat mimořádná valná hromada žalobkyně, která měla na programu pod bodem 4 udělení souhlasu s přijetím půjčky od žalovaného. Mimořádná valná hromada „schválila“ 100 % hlasů přítomných společníků usnesení ve znění: „Mimořádná valná hromada uděluje souhlas s přijetím půjčky od žalovaného ve výši částky nutné k zajištění provozu žalobkyně s tím, že půjčka může být poskytnuta od roku 2010 do roku 2030.“
3) Společníky žalobkyně byli v době konání valné hromady S. B. (dále jen „S. B.“) s podílem ve výši 59,95 %, G. M. s podílem ve výši 12,73 %, R. D. M. s podílem ve výši 12 %, žalovaný s podílem ve výši 12 % a J. P. s podílem ve výši 3,32 %.
4) Žalobkyně jako dlužnice (zastoupená žalovaným a J. P. jako jednateli) a žalovaný jako věřitel uzavřeli dne 5. 1. 2015, dne 12. 1. 2015, dne 2. 2. 2015 a dne 2. 3. 2015 smlouvy o zápůjčkách, jimiž poskytl žalovaný žalobkyni zápůjčky vždy ve výši 2.000.000 Kč se smluvním úrokem 6 % p. a. a se splatností ke dni 31. 12. 2016 (dále jen „smlouvy o zápůjčkách“).
5) Dne 24. 10. 2016 uzavřeli žalobkyně (zastoupená žalovaným a J. P. jako jednateli) a žalovaný dohodu o odkladu splatnosti a uznání dluhu, v níž se žalobkyně zavázala splatit dluh ze smluv o zápůjčkách včetně příslušenství ve dvou splátkách ve výši 4.000.000 Kč ve dnech 31. 12. 2019 a 31. 12. 2020.
6) S. B. má zapsán v obchodním rejstříku jako den vzniku funkce jednatele 25. 10. 2016.
7) Dne 24. 11. 2016 byla na účet žalovaného připsána bezhotovostním převodem částka 431.454 Kč a dne 25. 11. 2016 částka 400.000 Kč.
8) Dne 23. 3. 2017 převzal S. B. předávací protokol od společnosti TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s. r. o. a spolu s ním i účetní doklady žalobkyně včetně dvou výpisů z běžného účtu zachycujících úhradu částek 431.454 Kč a 400.000 Kč s poznámkou „záloha úroků za rok 2015“.
9) Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 12. 2. 2018 postoupil žalovaný pohledávku ve výši celkem 8.000.000 Kč s příslušenstvím ze smluv o zápůjčkách na I. D.
10) Podle prohlášení BANCAINTERMOBILIARE ze dne 14. 6. 2018 provedl S. B. dne 2. 8. 2010 v Miláně osobně v pobočce na přepážce výběr hotovosti ve výši 3.000 EUR.
11) Z prohlášení A. G. a z evidence přítomných zaměstnanců společnosti B. IM. EX SRL za měsíc srpen 2010 vyplývá, že S. B. byl dne 2. 8. 2010 přítomen a pracoval v Miláně – Buccinasco.
12) Ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 46 C 114/2017, následně spojené do společného řízení s věcí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 39 C 158/2016, se I. D. jako právní nástupce žalovaného domáhá na žalobkyni zaplacení 8.000.000 Kč s příslušenstvím ze smluv o zápůjčkách. Proti platebnímu rozkazu podala žalobkyně dne 9. 5. 2017 odpor, v němž neuznala nárok v celém rozsahu a z opatrnosti vznesla námitku neplatnosti smluv o zápůjčkách. Podle úředního záznamu ze dne 21. 6. 2017 zástupkyně žalovaného Mgr. Eva Štauderová nahlédla do spisu a vlastním fotoaparátem pořídila kopie ze spisu včetně odůvodnění odporu.
13) Dne 12. 5. 2020 byla žalovanému doručena předžalobní výzva.
[3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že mimořádná valná hromada žalobkyně, která se měla konat dne 2. 8. 2010, nebyla usnášeníschopná, neboť většinový společník S. B. nebyl na mimořádné valné hromadě přítomen, a nadto je usnesení přijaté pod bodem 4 „neurčité a nejasné“ a nemůže splňovat náležitosti §196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), ani požadavky §54 odst. 1 a §55 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „z. o. k.“). Nedošlo ke schválení žádného konkrétního právního jednání, které by mohlo zakládat důvodnost zápůjček.
[4] Nesplní-li statutární orgán svoji informační povinnost podle §54 a násl. z. o. k., dopadá na něho úprava konfliktu zájmů podle §437 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a korporaci nemůže zastoupit. Pokud tak přesto učinil, může se společnost podle soudu dovolat relativní neplatnosti v obecné promlčecí lhůtě tří let podle §619 a násl. o. z.
[5] V projednávané věci se žalobkyně dovolala relativní neplatnosti smluv o zápůjčkách v odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 6. 6. 2017 ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 46 C 114/2017. Námitka relativní neplatnosti splňuje podle soudu všechny požadavky pro svoji platnost. Zástupkyně žalovaného nahlédnutím do spisu dne 21. 6. 2017 pořídila kopii odporu obsahujícího námitku relativní neplatnosti, čímž se listina dostala do dispozice žalovaného. Soud uzavřel, že smlouvy o zápůjčkách „se dovoláním relativní neplatnosti ex tunc staly neplatnými právními úkony“.
[6] Soud dále uzavřel, že žaloba byla podána včas a námitka promlčení vznesená žalovaným je nedůvodná. Bezdůvodné obohacení nevzniká podle soudu samotným poskytnutím plnění, ale až okamžikem uplatnění námitky relativní neplatnosti, neboť do té doby bylo právní jednání platné. Z uvedeného důvodu nemůže být důvodná námitka žalovaného, že žalobkyně se mohla domáhat vrácení plnění jako bezdůvodného obohacení již dnem následujícím po jeho poskytnutí, případně dnem ustanovení nového jednatele S. B. do funkce, popřípadě předáním účetnictví. Lhůta pro podání žaloby započala podle soudu běžet dne 21. 6. 2017 a marně by uplynula v tříleté promlčecí lhůtě dne 21. 6. 2020. Žalobkyně podala žalobu u soudu dne 20. 5. 2020.
[7] Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[8] Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný nesplnil svou informační povinnost podle §55 z. o. k. a existující střet zájmů mu bránil, aby za žalobkyni při uzavírání smluv o zápůjčkách jednal. Na jednání žalovaného dopadá ustanovení §437 o. z. s tím, že následkem je relativní neplatnost takového právního jednání. Žalobkyně se dovolala relativní neplatnosti smluv v odůvodnění odporu ze dne 6. 6. 2017, které se dostalo do dispoziční sféry žalovaného dne 21. 6. 2017.
[9] K uplatnění námitky neplatnosti došlo podle odvolacího soudu v obecné promlčecí lhůtě tří let ve smyslu §629 odst. 1 o. z.
[10] Smlouvy o zápůjčkách jsou podle odvolacího soudu neplatné od počátku a plnění na úroky poskytnuté na základě relativně neplatného právního jednání představuje po účinném vznesení námitky neplatnosti bezdůvodné obohacení jako plnění z právního důvodu, který odpadl podle §2991 odst. 2 o. z.
[11] Ve vztahu k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je podle odvolacího soudu třeba počátek běhu subjektivní lhůty spojovat s okamžikem, k němuž „ochuzený nabyl povědomí o tom, že námitka relativní neplatnosti se jako jednostranné právní jednání řádně dostala do sféry osoby, vůči níž je uplatňována, a vyvolala tak s ní spojované účinky podle §570 a násl. o. z.“. Majetkové hodnoty poskytnuté před uplatněním námitky relativní neplatnosti se „transformují na bezdůvodné obohacení až v okamžiku, kdy bude relativní neplatnost smlouvy účinně namítnuta“.
[12] V projednávané věci lhůta pro podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu zaplacených úroků započala běžet dne 21. 6. 2017 a marně by uplynula 21. 6. 2020. Žalobkyně podala žalobu dne 20. 5. 2020, tedy včas.
[13] Ve vztahu k dohodě o odkladu splatnosti a uznání dluhu ze dne 24. 10. 2016 odvolací soud uvedl, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/98, že se uznáním dluhu zakládá právní domněnka, že dluh v době jeho uznání existoval, která je vyvratitelná důkazem opaku. Žalobkyně v řízení prokázala opak ve vztahu ke skutečnostem, na které se vztahuje domněnka. Nadto byla dohoda „učiněna pouhý jeden den před zánikem funkce J. P. jako jednatele“ žalobkyně, smluvní strany si byly vědomy možnosti neplatnosti smluv o zápůjčkách a žalovaný se tím snažil obejít povinnost schválit smlouvy o zápůjčkách valnou hromadou. Dohoda je podle odvolacího soudu v rozporu s principem poctivosti podle §6 o. z.
[14] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vycházeje z toho, že napadené rozhodnutí „záviselo na vyřešení právních otázek hmotného a procesního práva, o kterých má dovolatel za to, že doposud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny“, a to:
1) „je porušením notifikační povinnosti dle §55 z. o. k. s následkem možnosti uplatnit námitku relativní neplatnosti smluv o půjčce, pokud by uzavření těchto smluv o půjčce nebylo řádně projednáno valnou hromadou, avšak přesto by o tomto právním jednání byli všichni společníci prokazatelně informováni a žádný proti němu ničeho nenamítal“,
2) „je v souladu s dobrými mravy námitka relativní neplatnosti právního jednání …“,
3) „lze považovat vznesení námitky relativní neplatnosti právního jednání za účinné dovolání se relativní neplatnosti tohoto právního jednání“ a
4) „od jakého okamžiku běží promlčecí lhůta k vydání bezdůvodného obohacení …“.
[15] Dovolatel namítá, že smlouvy o zápůjčkách nejsou relativně neplatnými právními jednáními, a pokud by byly neplatné, je uplatněný nárok promlčen.
[16] Tvrdí, že všichni společníci o záměru uzavřít smlouvy o zápůjčce evidentně museli vědět, tedy byli o něm v předstihu prokazatelně informováni, a to i pokud se většinový společník neúčastnil valné hromady dne 2. 8. 2010, neboť všichni společníci podepsali příslušné dokumenty o konání valné hromady. Žalobkyně nikdy nezpochybnila pravost podpisu společníka S. B. na zápisu z valné hromady. Je „pouze fakticky zpochybňováno“, že S. B. mohl podepsat zápis z valné hromady v uvedený den, neboť se měl nacházet v zahraničí. Žádný společník proti uzavření předmětných smluv „ničeho nenamítal“ a k uzavření smluv došlo „za plného vědomí společníků a s jejich souhlasem“. Ke splnění notifikační povinnosti podle §55 z. o. k. postačuje, je-li valná hromada informována předem o záměru uzavřít smlouvu a její uzavření nezakáže. Vycházeje z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, má dovolatel za to, že trvání na splnění formální podmínky informování valné hromady, přestože všichni společníci byli informováni, je přepjatým formalismem.
[17] Dovolatel, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2401/2010, namítá, že námitka relativní neplatnosti je v rozporu s dobrými mravy.
[18] Dále namítá, poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003, že se žalobkyně nikdy účinně nedovolala relativní neplatnosti smluv o zápůjčkách, neboť „formulace žalobce v tom směru, že ‚vznáší z opatrnosti námitku neplatnosti‘, není jednoznačným právním jednáním“. Její nárok je promlčen a nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení.
[19] Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož promlčecí lhůta k vydání bezdůvodného obohacení běží v případě uplatnění námitky relativní neplatnosti smlouvy od okamžiku, kdy se námitka měla dostat do jeho sféry, neboť tím fakticky dochází k prodloužení promlčecí lhůty ze tří na šest let. Domnívá se, že právo na vydání bezdůvodného obohacení mohlo být u soudu uplatněno ve chvíli, kdy se žalobkyně dozvěděla o důvodech neplatnosti smluv o zápůjčkách. V této době mohla být dle dovolatele poprvé podána žaloba na vydání bezdůvodného obohacení spolu s námitkou neplatnosti smluv, která by v řízení byla řešena jako předběžná otázka. Je-li v projednávané věci vydání bezdůvodného obohacení podmíněno uplatněním námitky relativní neplatnosti, měla by promlčecí lhůta obou jednání „nést stejný osud“ a měla by se počítat od totožného data, neboť účinné dovolání se relativní neplatnosti je „pouhou podmínkou pro následné uplatnění nároku na vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení“.
[20] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[21] Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání není přípustné, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
[22] Dovolání není přípustné pro řešení v pořadí první dovolatelem formulované otázky, neboť závěr odvolacího soudu, podle něhož plnění (smluvní úroky) poskytnuté žalobkyní ve prospěch dovolatele na základě smluv o zápůjčkách představuje bezdůvodné obohacení, je ve výsledku v souladu s níže uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (přijatou až po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Z té se podává, že:
1) Ustanovení §55 z. o. k. dopadá na jakoukoliv smlouvu, kterou hodlá uzavřít s obchodní korporací člen jejího voleného orgánu, bez ohledu na to, zda současně zastupuje (při uzavření této smlouvy) i samotnou obchodní korporaci. Uzavře-li obchodní korporace se členem svého voleného orgánu smlouvu, aniž by byl v souladu s §55 z. o. k. o úmyslu ji uzavřít informován příslušný orgán obchodní korporace, popř. přesto, že příslušný orgán uzavření této smlouvy zakázal, není obchodní korporace takovou smlouvou vázána ani v případě, že ji při uzavření smlouvy zastoupila jiná osoba než dotčený člen voleného orgánu. Ani té totiž nesvědčí zástupčí oprávnění, nejsou-li splněny požadavky §55 z. o. k., neboť oprávnění zastoupit obchodní korporaci při uzavření smlouvy se členem jejího voleného orgánu „odebírá“ zákaz vyslovený v souladu s §55 z. o. k. všem (v úvahu připadajícím) zástupcům.
2) Jazykový výklad §55 z. o. k. vede k jednoznačnému závěru, podle něhož citované ustanovení dopadá na všechny smlouvy (uzavírané mezi členem voleného orgánu obchodní korporace a touto obchodní korporací) bez rozdílu (není-li zde zvláštní úprava; viz např. §59 odst. 2 z. o. k.). Tomu také odpovídá výklad teleologický. Účelem §55 z. o. k. je ochrana zájmů obchodní korporace, jež mohou být dotčeny uzavíranou smlouvou, na jejíž druhé straně stojí člen voleného orgánu. Zájmy obchodní korporace přitom mohou být dotčeny jakoukoliv smlouvou, zřizující závazek mezi stranami (§1724 odst. 1 o. z.).
3) Jedná-li zástupce, jehož zájmy jsou ve střetu se zájmy zastoupeného, je tímto jednáním zastoupený vázán vždy, byla-li třetí osoba (s níž zástupce jednal) v dobré víře, že zástupci svědčí zástupčí oprávnění (že mezi zájmy zástupce a zájmy zastoupeného není rozpor, popř. že existující rozpor neomezuje zástupčí oprávnění zástupce). Není-li třetí osoba v dobré víře, není zastoupený jednáním zástupce vázán; může je však v souladu s §440 o. z. dodatečně schválit (ratihabovat). Nedostatku zástupčího oprávnění zástupce (způsobeného nedovoleným střetem zájmů) se zastoupený dovolá ve smyslu §437 odst. 2 věty první o. z. tím, že právní jednání bez zbytečného odkladu dodatečně neschválí.
4) K dodatečnému schválení právního jednání neoprávněného zástupce musí dojít ve lhůtě bez zbytečného odkladu (§440 odst. 1 věta první o. z.) běžící od okamžiku, kdy se zastoupený dozví o tom, že zástupce jednající v nedovoleném střetu zájmů za něj učinil určité právní jednání. Vědomost zástupce jsoucího ve střetu zájmů přitom nelze zastoupenému přičítat.
5) Výjimka z obecné právní úpravy zakazující jednat ve střetu zájmů (§437 o. z.) je ve vztahu k uzavírání smluv mezi členem voleného orgánu obchodní korporace a touto korporací v §55 a §56 z. o. k. konstruována tak, že posouzení otázky, zda mohou být uzavřením smlouvy dotčeny zájmy obchodní korporace (zda je třeba zájmy obchodní korporace chránit), náleží orgánu obchodní korporace (kontrolnímu orgánu, popř. není-li zřízen, nejvyššímu orgánu obchodní korporace). Proto §56 odst. 2 z. o. k. svěřuje nejvyššímu nebo kontrolnímu orgánu (byl-li zřízen) obchodní korporace působnost uzavření smlouvy členu voleného orgánu zakázat.
6) Aby mohl příslušný orgán obchodní korporace náležitě zvážit, zda uzavření smlouvy zakáže či nikoli, musí získat dostatek informací ohledně podmínek, za nichž má být smlouva uzavřena. Z tohoto důvodu §55 odst. 1 z. o. k. ukládá členu voleného orgánu obchodní korporace, aby o svém záměru uzavřít s obchodní korporací smlouvu informoval orgán, jehož je členem, a kontrolní orgán (byl-li zřízen), jinak nejvyšší orgán obchodní korporace.
7) Člen voleného orgánu obchodní korporace svou informační povinnost zásadně splní tím, že příslušnému orgánu předloží celé znění návrhu smlouvy, nebo sdělí celý její obsah.
8) Informační povinnost bude zpravidla splněna také tehdy, pokud člen voleného orgánu předloží příslušnému orgánu obchodní korporace pouze část návrhu smlouvy anebo pokud příslušný orgán informuje pouze o části obsahu zamýšlené transakce, je-li z předložené části návrhu smlouvy anebo z předložených informací patrné, zda uzavřením smlouvy mohou být zasaženy zájmy korporace. Je-li totiž příslušnému orgánu obchodní korporace svěřena působnost kontrolovat, zda je uzavření smlouvy ve střetu zájmů v souladu se zájmy obchodní korporace, a (případně) uzavření zakázat, bezpochyby může tento orgán sám zvážit, zda mu neúplný návrh smlouvy k posouzení postačuje.
9) Nemá-li příslušný orgán – podle svého úsudku – dostatek informací, může po předkládajícím členu voleného orgánu požadovat jejich doplnění nebo uzavření smlouvy do doplnění informací zakázat anebo uzavření smlouvy podmínit (například tím, že určí, jaká ujednání smlouva nesmí či naopak může obsahovat).
10) Možností splnit informační povinnost tím, že člen voleného orgánu předloží příslušnému orgánu obchodní korporace pouze část návrhu smlouvy anebo že příslušný orgán informuje pouze o části obsahu zamýšlené transakce, není dotčeno právo členů nejvyššího orgánu obchodní korporace (společníků nebo akcionářů, popř. členů družstva) žádat, aby předkládající člen voleného orgánu předložil plné znění návrhu smlouvy anebo aby valnou hromadu informoval o celém obsahu zamýšlené transakce. Vyžaduje-li přitom kterýkoli ze členů nejvyššího orgánu, aby předkládající člen voleného orgánu předložil plné znění návrhu smlouvy anebo aby nejvyšší orgán informoval o celém obsahu zamýšlené transakce, předkládající člen voleného orgánu svou informační povinnost ve smyslu §55 odst. 1 z. o. k. nesplní dříve, než žádosti člena nejvyššího orgánu vyhoví. Až tímto doplněním (uspokojením žádosti člena nejvyššího orgánu obchodní korporace) je totiž plně zajištěna ochrana zájmů korporace.
11) Člen voleného orgánu však informační povinnost podle §55 odst. 1 z. o. k. nesplní, nesdělí-li příslušnému orgánu smluvní podmínky, které tento orgán nemohl na základě obdržených informací ve smlouvě, kterou člen voleného orgánu s obchodní korporací (skutečně) uzavřel, očekávat. To se může týkat například excesivních smluvních ujednání, která neodpovídají členem voleného orgánu deklarovanému účelu smlouvy.
12) Výjimečně může být shora uvedený účel §55 z. o. k. naplněn též tím, že jednatel společnosti s ručením omezeným seznámí s obsahem zamýšlené smlouvy všechny společníky, kteří s jeho záměrem uzavřít tuto smlouvu se společností vyjádří souhlas, anebo tento záměr alespoň vezmou na vědomí s tím, že se vzdávají práva na projednání této záležitosti (a na případné vyslovení zákazu uzavřít smlouvu) valnou hromadou.
Srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2699/2021, či ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1206/2022, a v nich citovanou judikaturu.
[23] V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů podává, že dovolatel uzavřel se žalobkyní (v roce 2015) smlouvy o zápůjčkách a že mimořádná valná hromada žalobkyně konaná (již) dne 2. 8. 2010 nebyla usnášeníschopná z důvodu neúčasti většinového společníka S. B. Valná hromada tudíž nemohla dát (platně) souhlas s uzavřením smluv o zápůjčkách podle §196a odst. 1 obch. zák. účinného v rozhodné době. I kdyby všichni společníci byli o těchto smlouvách prokazatelně informováni, jak argumentuje dovolatel, bylo by zapotřebí při dovozování stanoviska S. B. (který – zcela logicky – nemohl počítat s úpravou účinnou od 1. 1. 2014) vyjít z tehdejší právní úpravy obsažené v §196a odst. 1 obch. zák. Ta totiž (na rozdíl od současné právní úpravy) striktně vyžadovala aktivitu společníků projevenou formou předchozího souhlasu valné hromady.
[24] Jednal-li dovolatel v nedovoleném střetu zájmů, není žalobkyně smlouvami o zápůjčkách vázána (viz výše odst. [22] bod 3), ledaže by smlouvy bez zbytečného odkladu dodatečně schválila. Z obsahu spisu se však nepodává, že by dovolatel takovou skutečnost byť i jen tvrdil.
[25] Poskytla-li žalobkyně dovolateli peněžní prostředky (jako smluvní úroky) na základě smluv o zápůjčkách, kterými nebyla vázána, získal dovolatel majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil (§2991 o. z.).
[26] Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení v pořadí čtvrté dovolatelem formulované otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[27] Podle §619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odstavec 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odstavec 2).
[28] Podle §621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.
[29] Podle §629 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.
[30] Podle §638 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (odstavec 1). Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (odstavec 2).
[31] Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněném pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 91/2020“), formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:
1) Ustanovení §619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým ( vigilantibus iura scripta sunt ) . Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§620 až §628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů.
2) Okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně a běh promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl.
3) Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve.
4) Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj přepokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti.
[32] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že:
1) Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (§621 o. z.) je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. §619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně R 91/2020) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání.
2) Dle §621 ve spojení s §629 odst. 1 o. z. je pak subjektivní lhůta nově stanovena v délce tří let.
3) Objektivní promlčecí lhůta u práva na vydání bezdůvodného obohacení (§638 o. z.) počíná přitom plynout již okamžikem, kdy k bezdůvodnému obohacení skutečně došlo, přičemž tato objektivní lhůta trvá po dobu deseti, respektive patnácti let (v případě úmyslného obohacení).
Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020, a ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, a v nich citovanou judikaturu.
[33] Vycházel-li odvolací soud při posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z toho, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se váže na vědomost žalobkyně o tom, že se její námitka relativní neplatnosti dostala do sféry dovolatele a vyvolala s ní spojované účinky, aniž se zabýval tím, kdy se žalobkyně dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
[34] K okamžiku, kdy lze společnosti přičítat vědomost o skutečnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, a ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný pod číslem 9/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[35] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami uvedenými v dovolání, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[36] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[37] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu