ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.2915.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 2915/2022-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně IMPORTO Drive s. r. o. , se sídlem v Klatovech, Puškinova 663, PSČ 339 01, identifikační číslo osoby 28905601, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, PSČ 101 00, proti žalované WOLF Automobile GmbH , se sídlem v Lutherstadt Eisleben, Gewerbegebiet Rothenschirmbach 5, 06295, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 19066, zastoupené JUDr. Lenkou Veberovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Boettingerova 2902/26, PSČ 301 00, o zaplacení 58.151,76 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 312/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2022, č. j. 25 Co 21/2022-177, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2022, č. j. 25 Co 21/2022-177, jakož i usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 10. 2021, č. j. 6 C 312/2020-147, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Klatovech dne 16. 12. 2020 se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení částky 58.151,76 EUR s příslušenstvím z titulu smluvních pokut za porušení povinnosti zaplatit kupní cenu za 8 automobilů.
[2] Žalovaná vznesla (současně s prvním úkonem – vyjádřením k žalobě) námitku „věcné a místní nepříslušnosti Okresního soudu v Klatovech“ s tím, že příslušnost Okresního soudu v Klatovech „žalobkyně opřela o uzavřené všeobecné obchodní podmínky, nicméně tyto žalovaná nikdy nestvrdila …“.
[3] Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 14. 10. 2021, č. j. 6 C 312/2020-147, řízení z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti zastavil (výrok I.), rozhodl o vrácení části soudního poplatku žalobkyni (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[4] Soud prvního stupně konstatoval, že z listin předložených žalobkyní, jimiž „má být dokládáno, že se žalovaná přihlásila do systému žalobkyně, což tato dovozuje ze získaných IP adres, … nezjistil relevantní informace, dle nichž by mohlo být najisto postaveno, že se žalovaná do systému přihlásila a měla možnost se seznámit s veškerým obsahem materiálů v tomto systému přístupných“. Ujednání o příslušnosti Okresního soudu v Klatovech není dle předložených listin „přímo součástí kupní smlouvy, jak tvrdí žalobkyně“, neboť všeobecné obchodní podmínky jsou „sepsány na zvláštních listinách“, a tedy „i pokud by soud připustil, že samotná listina objednávka/kupní smlouva byla žalované zaslána či předložena, nelze v tuto chvíli zjistit, zda k této skutečně byly připojeny i všeobecné obchodní podmínky“. V návaznosti na výše uvedené soud prvního stupně uvedl, že „nemůže v rámci posouzení otázky příslušnosti ve věci provádět rozsáhlé dokazování, které bude v podstatě rozhodující ve věci samé, tedy zda byla skutečně uzavřena předložená kupní smlouva a spolu s ní byla žalovaná seznámena se všeobecnými obchodními podmínkami, z nichž žalobkyně vychází při uplatněných nárocích“.
[5] Soud prvního stupně uzavřel, že „jelikož žalobkyně neprokázala, že mezi účastníky byla řádně sjednána příslušnost zdejšího soudu, nezbývá než tuto posoudit dle obecných pravidel, respektive dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též „nařízení Brusel I bis“), jelikož sídlo žalované se nachází v jiném členském státě“. Mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, proto je podle soudu prvního stupně „příslušným pro rozhodování ve věci soud dle místa dodání zboží (Spolková republika Německo)“.
[6] Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[7] Odvolací soud se „zcela ztotožnil“ se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož „žalobkyně v řízení neprokázala, že účastníci sjednali příslušnost Okresního soudu v Klatovech k projednání věci“, a je tedy „třeba příslušnost posoudit dle obecných pravidel zakotvených v nařízení Brusel I bis“.
[8] Odvolací soud uzavřel, že „pro rozhodnutí v dané věci je … zásadní, zda všeobecné obchodní podmínky byly obsahem případného smluvního ujednání účastníků“. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že „tato skutečnost v řízení prokázána nebyla“. Dle odvolacího soudu „bylo-li ujednání o smluvní pokutě i o příslušnosti soudu součástí všeobecných obchodních podmínek, které byly sepsány na zvláštních listinách, nebylo doloženo, že obsah těchto listin byl žalovanou akceptován, tedy že účastníci dosáhli konsensu o soudní příslušnosti a že smluvní pokutu sjednali“. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně rovněž v tom, že „ve věci posouzení otázky příslušnosti nelze provádět rozsáhlé dokazování, které bude rozhodující ve věci samé“.
[9] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[10] Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5120/2017, když odmítl provádět rozsáhlé dokazování k prokázání skutečností jí tvrzených a současně své rozhodnutí založil na konstatování, že v řízení „neprokázala“ sjednání příslušnosti Okresního soudu v Klatovech. Podle dovolatelky tak z usnesení soudů obou stupňů „vyplývá, že se od dovolatelky očekávalo právě rozsáhlé dokazování“.
[11] Dle dovolatelky odvolací soud dále nesprávně právně posoudil otázku „uzavření kupní smlouvy a vyslovení souhlasu s obchodními podmínkami při uzavírání smluv na dálku“, při jejímž řešení se měl odchýlit od rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 21. 5. 2015, ve věci C-322/14, Jaouad El Majdoub v CarsOnTheWeb.Deutschland GmbH , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a dále otázku „určení místa plnění“, při jejímž řešení se měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2842/2013.
[12] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[13] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení dovoláním otevřené otázky procesního práva, zda jsou v souzené věci naplněny předpoklady pro zastavení řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[14] Podle §103 o. s. ř. přihlíží soud kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
[15] Ustanovení §104 odst. 1 věty prvé o. s. ř. stanoví, že jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
[16] Podle článku 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis, bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením; b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát, a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí.
[17] Podle článku 25 odst. 2 nařízení Brusel I bis jsou písemné formě rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky, která umožňují trvalý záznam dohody.
[18] Z ustálené rozhodovací praxe SDEU a z ní vycházející ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k otázce přezkumu mezinárodní příslušnosti podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), jejíž závěry se prosadí také v poměrech nařízení Brusel I bis (viz článek 66 odst. 1), se podává, že:
1) Rozsah kontrolních povinností vnitrostátních soudů při přezkumu mezinárodní příslušnosti je sice aspektem vnitrostátního práva, které nařízení Brusel I nemá za cíl sjednocovat, použitím vnitrostátních pravidel nicméně nesmí být ohrožen užitečný účinek nařízení Brusel I.
2) Povinnost provést již v tomto stadiu řízení podrobné dokazování v souvislosti s relevantními skutečnostmi týkajícími se jak příslušnosti, tak věci samé, by se přitom mohla dotknout věci samé. V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I tak není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku. I když tedy platí, že v případě, kdy jsou tvrzení žalobkyně zpochybněna žalovanými, jako v posuzovaném případě, není vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, povinen provádět dokazování ve stadiu určování příslušnosti, je třeba upřesnit, že cíl spočívající v řádném výkonu spravedlnosti, na němž je nařízení Brusel I založeno, i náležitý respekt pro autonomii soudce při výkonu jeho funkce vyžadují, aby soud, jemuž byla věc předložena, měl možnost posoudit svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně případných tvrzení žalovaných.
K tomu srovnej zejm. rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays Bank plc , body 60, 63 až 65, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, či ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3306/2018.
[19] Z judikatury dovolacího soudu se dále ke zkoumání mezinárodní příslušnosti soudu podává, že:
1) Dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé.
2) Pravomoc soudu (jeho mezinárodní příslušnost) je jednou z podmínek řízení ve smyslu §103 o. s. ř.
3) Protože při zkoumání podmínek řízení jde o postup soudu v řízení a nikoliv o zjišťování skutkového stavu věci, neprovádí se dokazování ve smyslu §120 a násl. o. s. ř., nýbrž šetření, tedy postup méně formální, při němž se ustanovení upravující postup soudu při dokazování použijí jen přiměřeně.
4) Závěr soudu o tom, že je tu takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, takže řízení musí být zastaveno (a o žalobou uplatněném nároku nebude tudíž rozhodnuto), musí být založen na spolehlivém zjištění skutečností, z nichž takový závěr vyplývá. Pokud by tento předpoklad nebyl splněn, došlo by rozhodnutím soudu o zastavení řízení k odepření spravedlnosti ( denegatio justitiae ); ústavně právní rozměr takového důsledku je zřejmý.
5) Závěr o tom, že je nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů, musí vycházet ze spolehlivého skutkového základu.
K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4053/2015, a v něm citovanou judikaturu dovolacího soudu.
[20] V projednávané věci odvolací soud shora uvedené závěry nerespektoval, když dospěl k závěru o absenci mezinárodní příslušnosti Okresního soudu v Klatovech na základě toho, že dovolatelka „v řízení neprokázala“ sjednání příslušnosti Okresního soudu v Klatovech. Tento závěr přitom zjevně není závěrem založeným na výše zmíněném spolehlivém zjištění skutečností, z nichž by vyplývalo, že prorogační doložka nebyla sjednána.
[21] Z výše citované judikatury jak SDEU, tak i dovolacího soudu, plyne, že ve fázi zkoumání mezinárodní příslušnosti soudu není cílem „postavit najisto“ skutečnosti relevantní jak pro rozhodnutí o mezinárodní příslušnosti, tak i pro rozhodnutí ve věci samé, neboť toto bude obsahem řízení ve věci samé. Nicméně povinností soudu v této fázi řízení je vyjít ze všech relevantních informací, které má k dispozici. V dané věci této povinnosti odvolací soud nedostál.
[22] Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se odvolací soud námitkami dovolatelky uvedenými v odvolání nikterak nezabýval a omezil se na jejich pouhé konstatování. Například se nijak nevypořádal s námitkou dovolatelky stran skutečnosti, že předmětná smlouva a obchodní podmínky byly součástí jednoho „pdf souboru“, když pouze převzal závěr soudu prvního stupně, podle něhož byly všeobecné obchodní podmínky „sepsány na zvláštních listinách“. Rovněž tvrzením dovolatelky, podle něhož došlo k uzavření smlouvy (jejíž součástí byly dle tvrzení dovolatelky i obchodní podmínky) prostřednictvím jejího schválení žalovanou v systému dovolatelky (což dovolatelka doložila „printscreeny“ ze systému dovolatelky), se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nezabýval a opět, ve shodě se soudem prvního stupně, pouze uzavřel, že „nebylo doloženo, že obsah těchto listin byl žalovanou akceptován“. Přitom argumenty obsažené v odvolání mají zásadní význam pro posouzení, zda byla sjednána příslušnost Okresního soudu v Klatovech, či nikoliv.
[23] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními dovolacími námitkami, napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[24] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
[25] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu