ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.392.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 392/2023-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Ing. Davidem Bokrem v právní věci žalobkyně M. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markem Dianem, advokátem, se sídlem v Hostinném, B. Němcové 400, PSČ 543 71, proti žalovanému Z. D. S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, o uznání pohledávky a vypořádání pohledávky při likvidaci družstva, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 13/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2022, č. j. 9 Cmo 5/2022-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou 24. 5. 2018 Krajskému soudu v Hradci Králové se žalobkyně domáhala, aby soud nařídil likvidátorovi Z. D. S. (dále též jen „družstvo“):
a) přijmout přihlášku žalobkyně do likvidace,
b) uznat její pohledávku ve výši 71 366 Kč,
c) uznat a dořešit pohledávku ve výši 3 500 Kč, které žalobkyně vložila do nedělitelného fondu žalovaného,
d) vypočíst nárok připadající na žalobkyni z dosud nerozděleného čistého jmění žalovaného, jehož výchozí částka je 20 171 000 Kč, jak je uvedeno v transformačním projektu žalovaného a také v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3010/2008
e) a vypořádat uvedené pohledávky při likvidaci družstva.
Doplněním žaloby z 29. 8. 2018 se pak žalobkyně domáhala také toho, aby soud určil likvidátorovi žalovaného lhůtu k vypořádání jejího majetku, který družstvo dosud užívá.
[2] Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 4. 2019, č. j. 38 Cm 13/2019- 69 řízení zastavil s tím, že o nárocích žalobkyně již bylo pravomocně rozhodnuto zamítnutím žaloby v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 40 Cm 101/2000.
[3] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2020, č. j. 6 Cmo 184/2019-85, v předchozím odstavci uvedené usnesení potvrdil v části zastavení řízení o uznání pohledávky ve výši 71 366 Kč z již vypočteného majetkového podílu, ve zbylé části je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že soudem prvního stupně dovozená překážka věci rozhodnuté není dána.
[4] Soud prvního stupně žalobu ve zbývajícím rozsahu rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, č. j. 38 Cm 13/2019-152, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.)
[5] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 9 Cmo 5/2022-172, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
[6] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
[7] Dovolatelka označila rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezila rozsah, v němž je napadá, popsala důvody dovolání a formulovala dovolací návrh; v dovolání však nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné).
[8] Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že považuje napadené rozhodnutí za „nesprávné“, přitom poukazuje na §237 o. s. ř., jehož znění cituje. S odkazem na §241a odst. 1 o. s. ř. uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přitom „setrvává na právní argumentaci, kterou brojil proti rozsudku prvního stupně ve svém odvolání a poté rovněž při osobní účasti na jednání odvolacího soudu“. Tímto způsobem argumentace dovolatelky pokračuje tak, že pouze opakuje skutečnosti, na kterých zakládá svůj nárok na majetkový podíl na restituční rezervě družstva a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, aniž by se vymezením přípustnosti dovolání blíže zabývala.
[9] Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[10] Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
[11] Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (k významu a smyslu požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. zejména odst. 32 až 35 označeného stanoviska)].
[12] Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu §80 o. s. ř. S tímto závěrem dovolatelka nesouhlasí, polemizuje s ním, nicméně ve vztahu k němu dovolatelka žádným způsobem neformuluje, v čem spatřuje splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání.
[13] Dovolatelka při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání měla vzít v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu k dané věci, seznámit se s ní, vymezit se vůči ní a promítnout tuto aktivitu do textu dovolání s tím, že uvede, která z podmínek zakládajících přípustnost dovolání je podle ní splněna (absence judikatury, rozpor apod.) [k tomu srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16].
[14] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
[15] Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání již nelze odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
[16] O návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní). K tomu obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017.
[17] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2023
Mgr. Ing. David Bokr
pověřený člen senátu