ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.604.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 604/2023-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce JUDr. Ing. Petra Ševčíka , se sídlem v Tehovci, K Mýtu 148, PSČ 251 62, identifikační číslo osoby 65495659, jako insolvenčního správce dlužnice AVANTI – česká cestovní agentura, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Lukášova 188, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 25625888, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 1108/18, PSČ 301 00, proti žalované Ing. Štěpánce Kučírkové , narozené dne 8. 6. 1956, bytem v Praze 8, Na Dlážděnce 258/20, PSČ 182 00, zastoupené JUDr. Jaromírem Kainem, advokátem, se sídlem v Bašti, Na Horku 410, PSČ 250 85, o zaplacení 8.618.017,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 17/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, č. j. 5 Cmo 42/2022-222, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. 75 Cm 17/2019-189, zamítl žalobu o zaplacení 8.618.017,60 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 6. 2018 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), změnil jej ve výroku II. ohledně výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Otázku, zda žalovaná ve funkci jednatelky AVANTI – česká cestovní agentura, s. r. o. (dále jen „dlužnice“), postupovala při dovolatelem vytýkaném jednání [vznik pohledávky za společností OOO АВАНТИ Чешское туристское агентство (d ále jen „AVANTI Rusko“) v žalobou uplatněné výši v období od dubna do listopadu 2015, a nevymáhání této pohledávky] s péčí řádného hospodáře, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se (mimo jiné) podává, že:
1) Jednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla.
2) Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante , tj. prizmatem skutečností, které jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí jednatele nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post , tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno.
3) Jednatel nemusí být vybaven všemi odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, potřebnými pro výkon veškerých činností, spadajících do působnosti statutárního orgánu. Nicméně nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do výkonu jeho funkce potřebné odborné znalosti, je povinen zajistit její posouzení osobou, která potřebné znalosti má; součástí péče řádného hospodáře je přitom schopnost rozpoznat, které činnosti již není s to vykonávat či které potřebné znalosti a dovednosti nemá.
4) Riziko podnikatelského neúspěchu nese společnost. Každé podnikatelské rozhodnutí přitom v sobě zahrnuje určitou míru rizika neúspěchu. Za podnikatelský neúspěch, tj. jen proto, že nevyšel určitý podnikatelský záměr, tudíž nelze postihovat členy statutárního orgánu (jednatele), byl-li tento záměr realizován s péčí řádného hospodáře.
5) Při posuzování, zda určité jednání jednatele společnosti s ručením omezeným bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy ( per se ) v rozporu s péčí řádného hospodáře.
6) Soud při zvažování, zda člen statutárního orgánu (jednatel) jednal s péčí řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle výše popsaných kritérií. Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné, či zda jí přivodilo újmu. Tzn. i kdyby se očekávaný výsledek činnosti jednatele nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že jednatel postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že jednatel společnosti s ručením omezeným nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání. Soud tudíž musí odhlédnout od toho, že v době, kdy jednání člena statutárního orgánu (jednatele) posuzuje, už jsou známy jeho důsledky, a musí se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“).
7) Pro posouzení, zda jednatel společnosti porušil svoji povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, nepostačuje zjištění, že pohledávky společnosti neuplatnil způsobem předvídaným v ustanovení §402 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (v důsledku čehož došlo k marnému uplynutí promlčecí doby); nezbytné je posoudit také důvody, které k tomu jednatele vedly.
K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2737/2014, a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016, uveřejněné pod čísly 131/2017, 79/2018 a 88/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3915/2012, ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016, ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019, či ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3994/2018.
[5] Odvolací soud (správně a v souladu s citovanou judikaturou) posuzoval všechny zjištěné okolnosti vytýkaného jednání žalované, a to z pohledu ex ante (vystříhaje se přístupu „generála po bitvě“, jemuž jsou známy důsledky přijatých rozhodnutí), zohlednil zkušenosti žalované s řešením předchozích krizí na trhu cestovního ruchu v Rusku, jakož i další skutečnosti, zejména že žalovaná při snaze překonat obtíže spojené s další krizí na uvedeném trhu, k níž došlo v roce 2014, poskytla dlužnici vlastní finanční prostředky ve výši cca 5.000.000 Kč a přijala další adekvátní kroky ke snížení nákladů (propuštění části zaměstnanců, přestěhování do menších a levnějších prostor). Současně vzal v potaz, že při rozhodování o případném vymáhání pohledávky dlužnice za AVANTI Rusko bylo na místě zohlednit reálnou vymahatelnost této pohledávky s ohledem na bonitu dlužníka (k tomu srov. výslovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009).
[6] Dovolání nečiní přípustným ani otázka nesení důkazního břemene, neboť odvolací soud své rozhodnutí (přes ne zcela přesné vyjádření) nezaložil na závěru o neunesení důkazního břemene některým z účastníků řízení; naopak měl za prokázané, že žalovaná při dovolatelem vytýkaném jednání postupovala s péčí řádného hospodáře.
[7] Konečně není dovolání přípustné ani k výkladu §118b o. s. ř.; uplatnil-li dovolatel poté, kdy došlo ke koncentraci řízení, tvrzení, že žalovaná „porušila své povinnosti již v roce 2013, neboť dlužník měl neuhrazené splatné závazky v řádu miliónů Kč a z tohoto důvodu měla žalovaná podat na dlužníka insolvenční návrh a tím zamezit dalším škodám“, nešlo „jen“ o (nepřípustné) uplatnění skutečnosti rozhodné pro věc ve smyslu označeného ustanovení, ale o změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř., neboť dovolatel nově uplatnil totožný nárok (na zaplacení žalobou uplatněné částky) na základě jiného (než v žalobě popsaného) skutkového stavu (jiného jednání žalované) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Jakkoliv měl soud prvního stupně správně takový návrh zamítnout (§95 odst. 2 o. s. ř.), skutečnost, že tak neučinil (vycházeje z toho, že jde toliko o nepřípustné uplatnění nových tvrzení), zakládá toliko vadu, jež v poměrech projednávané věci nemohla mít (a neměla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
[8] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2023
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu