ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4276.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4276/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců Mgr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně AND, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 8, Petra Bezruče 925/25, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 40767141, zastoupené JUDr. Miroslava Srbová, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Korunní 104, PSČ 101 00, proti žalovanému Ing. P. B. , zastoupenému Mgr. Petrem Macákem, advokátem, se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Kolínská 1686/13, PSČ 130 00, o zaplacení částky 153.153,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 359/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2009, č. j. 4 Cmo 277/2008-87, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.364,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 3. prosince 2007, č. j. 46 Cm 359/2006-66, uložil Městský soud v Praze žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 153.153,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 16,5 % ročně od 15. prosince 1993 do zaplacení.
V záhlaví označeným rozsudkem změnil Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 153.153,- Kč s příslušenstvím zamítl.
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalobkyně má dle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2001, č. j. 44 Cm 279/95-41, za společností OFERTA, spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Vinohradech, Kolínská 1686/13, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 45242135 (dále jen „společnost“) pohledávku ve výši 153.153,- Kč s příslušenstvím, splatnou dne 15. března 1993. Žalovaný je jediný jednatel společnosti ode dne 8. ledna 1992.
2) Výkon rozhodnutí nařízený k vymožení pohledávky žalobkyně nebyl úspěšný, neboť společnost nemá žádný postižitelný majetek a od roku 1993 neprovozuje žádnou činnost.
3) Společnost měla ke dni 31. prosince 1992 pohledávky za třetími osobami ve výši 2,240.000,- Kč. Tyto pohledávky musely být promlčeny v letech 1996 a 1997.
Žalobkyně dovozovala, že žalovaný jako jednatel společnosti porušil svoji povinnost jednat s náležitou péčí, když pohledávky společnosti řádně nevymáhal a dopustil, že došlo k jejich promlčení. Tím měl způsobit společnosti škodu a v souladu s ustanovením §135 odst. 2 a §194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ručí za závazky společnosti.
Odvolací soud (poté, kdy žalobkyni poučil o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy postupem podle ustanovení §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) uzavřel, že „není prokázáno, že promlčením pohledávek po 1. červenci 1996 došlo ke škodě společnosti v důsledku porušení povinností ze strany žalovaného.“ Neuplatnění pohledávky za účelem stavení promlčecí doby „nemusí vždy znamenat porušení povinnosti ze strany jednatele společnosti, nýbrž jeho řádnou volbu v obchodní strategii“. Pohledávky navíc mohly zaniknout ještě před promlčením.
Odvolací soud zdůraznil, že základním předpokladem vzniku zákonného ručení jednatele za závazky společnosti podle ustanovení §135 odst. 2 a §194 odst. 6 obch. zák. je odpovědnost jednatele za škodu způsobenou společnosti. S ohledem na článek VIII bod 32 zákona č. 370/2000 Sb. přitom důkazní břemeno o tom, že žalovaný porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře způsobil společnosti škodu, leží na žalobkyni.
Jelikož v projednávané věci nebylo prokázáno, že „v důsledku porušení povinností žalovaného jako jednatele vznikla společnosti škoda“, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka zdůrazňuje, že žalovaný tím, že jako jednatel společnosti „neuplatnil“ její pohledávky, porušil svojí povinnost, v důsledku čehož vznikla společnosti škoda. Kdyby žalovaný „řádně uplatnil pohledávky společnosti za svými věřiteli“ (zřejmě míněno dlužníky), „tak by společnost mohla získat částku 2,241.000,- Kč a splnit i závazek vůči žalobkyni“. Podle názoru dovolatelky „to, že nebylo prokázáno kdy, za kým a v jaké výši pohledávky vznikly, nemůže být bráno“ k její tíži.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného rozsudku a navrhuje, aby dovolání bylo jako „zjevně bezdůvodné“ odmítnuto.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož zákonné ručení jednatele společnosti s ručením omezeným za závazky společnosti podle ustanovení §135 odst. 2 a §194 odst. 6 obch. zák. nemůže vzniknout, jestliže nebyly prokázány předpoklady jeho odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti, je v souladu s označenými ustanoveními a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 683/2008, ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 4194/2008, ze dne 27. března 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 4824/2007 či ze dne 15. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 1657/2009).
Správným je taktéž závěr, podle něhož důkazní břemeno o tom, že jednatel společnosti nejednal s péčí řádného hospodáře, nese ohledně jednání, k nimž došlo před 1. lednem 2001, žalobce a nikoliv dotčený jednatel (srov. článek VIII bod 32 zákona č. 370/2000 Sb. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4462/2008, nebo v rozsudku ze dne 29. července 2010, sp. zn. 23 Cdo 3665/2008).
Taktéž důsledky neprokázání předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou společnosti odvolací soud posoudil v souladu s ustanovením §120 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Dovolatelka spatřuje porušení povinnosti žalovaného jakožto jednatele společnosti v tom, že nevymáhal (blíže nespecifikované) pohledávky společnosti, v důsledku čehož došlo k jejich promlčení. Současně dovozuje, že tím způsobil společnosti škodu ve výši odpovídající výši pohledávek společnosti podle stavu účetnictví společnosti k 31. prosinci 1992.
Jak však správně uzavřel odvolací soud, neuplatnění pohledávek způsobem předvídaným v ustanovení §402 a násl. obch. zák. nemuselo být samo o sobě porušením povinnosti jednat s náležitou péčí. Pro úvahu, zda byl jednatel povinen pohledávky vymáhat, je významné (mimo jiné) i posouzení případné úspěšnosti takového postupu (jenž odvisí např. od možnosti společnosti prokázat vznik, výši i trvání uplatněné pohledávky) a reálnosti jejího (alespoň částečného) vymožení. V případě dlužníka, který zjevně není schopen své závazky splnit ani částečně, popř. v situaci, kdy společnost není s to prokázat svá tvrzení ohledně vzniku, výše a trvání pohledávky, aniž by takový stav způsobil sám jednatel, by naopak v rozporu s náležitou péčí (péčí řádného hospodáře) mohlo být – podle okolností případu – podání žaloby a vynaložení dalších nákladů na vedení soudního řízení. Jinými slovy to, zda jednatel bude pohledávky společnosti vymáhat, je věcí jeho úvahy v rámci obchodního vedení, jež musí být učiněna s ohledem na všechny okolnosti.
Dovolatelce se tedy nepodařilo v řízení prokázat ani splnění prvního z předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou společnosti, a to porušení povinnosti žalovaným. Pouze na okraj pak Nejvyšší soud podotýká, že dovolatelka neprokázala ani vznik škody a její výši (jež rozhodně nelze bez dalšího ztotožnit s výší promlčených pohledávek podle stavu účetnictví společnosti).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 4 a §10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 33.340,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 16.670,- Kč, jelikož zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 3.394,- Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelky celkem 20.364,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu