ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.968.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 968/2023-425
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) M. Z. , zastoupenému Mgr. Tomášem Holubem, advokátem, se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, PSČ 276 01, a 2) A. Z. , o zaplacení 935.378 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným 1) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016, č. j. 28 Co 261/2016-116, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Co 261/2016, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2022, č. j. 4 Co 209/2021-353, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.659,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2020, č. j. 28 Co 261/2016-316, zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou se žalovaný 1) domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016, č. j. 28 Co 261/2016-116 (výrok. I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného 1) v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. a změnil je ve výroku II. ohledně výše náhrady nákladů řízení; jinak i tento výrok potvrdil (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí zamítavé usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2018, č. j. 28 Co 261/2016-224, k odvolání žalovaného 1) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 7. 2020, č. j. 4 Co 212/2019-277, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Proti (v záhlaví označenému) usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož soudní písemnosti byly dovolateli doručovány „plně“ v souladu s občanským soudním řádem, a to vyvěšením na úřední desce soudu a k jejich doručení došlo fikcí, neboť pokusy o doručení na adresu dovolatele uvedenou v informačním systému evidence obyvatel skončily vrácením nedoručených písemností soudu se sdělením, že adresát nemá poštovní schránku, kam by bylo možné soudní písemnosti vhodit, a jiná adresa nebyla dovolatelem soudům v daném řízení sdělena, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[6] Z té se podává, že:
1) Adresou pro doručování se v občanském soudním řízení rozumí adresa, na niž soud odesílá listiny, na níž se listina adresátu doručuje nebo na níž se činí pokus o její odevzdání příjemci a na níž nastává doručení listiny, i když ji adresát nebo příjemce nepřevzali. Adresa pro doručování se určuje postupem, který je popsán v ustanoveních §46, 46a a 46b o. s. ř. Uvedeným způsobem se adresa pro doručování stanoví bez ohledu na to, zda doručovaná listina může být na této adrese převzata, popř. zda se adresát na této adrese vůbec zdržuje.
2) Právní úprava doručování písemností vychází ze zásady, že každý si má střežit svá práva ( vigilantibus iura ).
3) Adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede takovou adresu pro doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Aktivitu účastníka řízení při plnění informační povinnosti vůči soudu nelze ničím nahradit.
4) Adresát si může požádat, aby v evidenci obyvatel (cizinců) byl veden též údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu (§10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů) a v případě, že se v místě trvalého pobytu nezdržuje, si zajistit jejich faktické doručení. Skutečnost, že tak dovolatel neučinil a v informačním systému evidence obyvatel má uvedenou adresu, na níž se trvale nezdržuje a nevyzvedává si písemnosti, je proto nutné přičítat k jeho tíži.
5) Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Ustanovení §46a odst. 1 o. s. ř. sice připouští, že adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování uvedenou v §46b o. s. ř.
6) Pokud adresát požádá v řízení o doručování na adresu, kterou soudu sdělí, jde o adresu, na kterou mu bude doručováno, pouze však v daném řízení. Pro další řízení se nejedná o adresu, na kterou by mu měl soud doručovat, jestliže v tomto řízení adresát opětovně nepožádá o doručování na jím uvedenou adresu.
Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 813/2016, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4062/2017, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1298/2018, ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1616/2021, či ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2001/2021, a v nich citovanou judikaturu.
[7] Uvedené závěry, na nichž nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání, odpovídají též judikatuře Ústavního soudu, v níž je rovněž kladen důraz na odpovědnost účastníka řízení za existenci adresy pro doručování a ochrany vlastních zájmů (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3538/11, a ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10).
[8] Ani dovolatelem předložená otázka vázanosti odvolacího soudu svým vlastním zrušujícím usnesením, resp. právním názorem, který v něm v téže věci vyslovil dříve, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Při formulaci této otázky dovolatel pomíjí, že podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
[9] Odvolací soud totiž v předchozím kasačním rozhodnutí, oproti mínění dovolatele, nevyslovil jiný právní názor než v následném (potvrzujícím) rozhodnutí. Je pravdou, že soudu prvního stupně v kasačním rozhodnutí uložil, aby se zabýval otázkou „doručování žalovanému 1), zda již při vydání elektronického platebního rozkazu Okresním soudem Praha – východ nedošlo k vadě řízení, kdy není zřejmé, zda se pokusil doručit žalobu s elektronickým platebním rozkazem žalovanému 1) na adresu uvedenou v žalobě, kde žalovaný 1) skutečně bydlel, a nikoli na adresu až následně zjištěnou lustrací v centrální evidenci obyvatel“ (srov. odst. 17. odůvodnění). Tento pokyn se však neopírá o konkrétní z odůvodnění rozhodnutí zjistitelnou (srozumitelnou) právní argumentaci, z níž by bylo zřejmé, že právní názor odvolacího soudu byl původně opačný. Naopak, odvolací soud v kasačním rozhodnutí uvedl, že „právní fikce doručení písemností podle §49 odst. 4 nebo §50 odst. 2 o. s. ř. může vzniknout jen za předpokladu, že jejich adresát má adresu pro doručování podle §46b o. s. ř. Pokud by přitom soud konstatoval vznik této právní fikce v případě, kdy bylo doručováno účastníku řízení na jinou adresu, přičemž ten by se o těchto písemnostech (a v důsledku toho ani o řízení) vůbec nedozvěděl, takovýto postup by vedl k porušení jeho práva na přístup k soudu … a práva na projednání věci v jeho přítomnosti …“ (srov. odst. 12. odůvodnění).
[10] Má-li být soud prvního stupně skutečně vázán právním názorem odvolacího soudu, musí odvolací soud v odůvodnění svého zrušujícího usnesení zřetelně uvést, z jakého právního názoru vycházel. Z právního názoru odvolacího soudu musí být soudu prvního stupně zřejmé, v čem spočívá naplnění zrušovacích důvodů podle §219a o. s. ř., zejména v čem tkví nedostatky dokazování, skutkových zjištění a skutkových závěrů, nebo proč bylo právní posouzení věci chybné. Soud prvního stupně je vázán jen takovým právním názorem, který byl skutečným základem zrušovacího usnesení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009).
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 13. 9. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu