ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1431.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1431/2023-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: T. K., nar. XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová 171/40, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 37/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2022, č. j. 11 Co 131/2022-310, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Žalobce napadl dovoláním rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) ze dne 14. 12. 2022, č. j. 11 Co 131/2022-310, v částech výroku I., v nichž byl rozsudek Okresního soudu v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 3. 2022, č. j. 17 C 37/2020-206, potvrzen, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 38 500 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené výkonem vazby nad (žalovanou již uhrazenou) sazbu 1 000 Kč za každý den jejího trvání (výrok II. b/ rozsudku soudu prvního stupně), o zaplacení 53 500 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené uložením povinnosti podrobit se po propuštění z vazby elektronické detekci pohybu (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně) a o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené realizací domovní prohlídky (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně), jakož i v části výroku II., v níž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. c) změněn tak, že se žaloba co do zaplacení 48 352 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady mzdy ušlé v důsledku uvalení vazby v době po žalobcově propuštění z ní – pro neunesení důkazního břemene – zamítá.
2. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022 sp. zn. 30 Cdo 1961/2022, jakož i judikaturu v něm obsáhle citovanou). Dovolání směřující proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen výrok II. b) rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 38 500 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené výkonem vazby (nad žalovanou již uhrazenou denní sazbu), jakož i vůči části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. c) změněn tak, že se žaloba co do zaplacení 48 352 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady mzdy ušlé dovolateli po propuštění z vazby zamítá (pro neunesení důkazního břemene o vzniku škody, jejíž náhrada je takto uplatňována), tudíž není podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), objektivně přípustné, neboť napadenými výrokovými částmi bylo rozhodnuto o samostatných nárocích odvíjejících se od odlišného (samostatného) skutkového základu, přičemž uplatňovaná peněžitá plnění nepřevyšují v jednotlivých případech 50 000 Kč (k příslušenství pohledávek se nepřihlíží), aniž by šlo o vztahy ze spotřebitelské smlouvy nebo (v poměru mezi účastníky řízení) o pracovněprávní vztah.
3. V částech směřujících vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v nichž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 53 500 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené uložením povinnosti podrobit se po propuštění z vazby elektronické detekci pohybu a o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené realizací domovní prohlídky, dovolatel kladl otázku, zda předpokladem odpovědnosti státu – ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o uložení povinnosti podrobit se po propuštění z vazby elektronické detekci pohybu (prostřednictvím tzv. elektronického náramku) a příkazem k domovní prohlídce je zrušení či změna těchto aktů orgánů činných v trestním řízení pro nezákonnost. Mínil, že ve vztahu k rozhodnutí o uložení povinnosti podrobit se po propuštění z vazby elektronické detekci pohybu daná otázka dovolacím soudem řešena dosud nebyla a ve vztahu k příkazu k domovní prohlídce by měla být řešena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, publikovaném pod č. 35/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Odkazoval přitom též na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, publikovaný pod č. 108/2008 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 215/12, publikovaný pod č. 169/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, dovozuje z nich, že zrušení uvedených aktů pro nezákonnost není nezbytným předpokladem odpovědnosti za újmu způsobenou jejich realizací.
4. Podle §237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi (srov. dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 215/12) sice přiklonil k obecnému závěru, že pokud se v kterékoli fázi trestního řízení ukáže, že účel prostředků trestního procesu nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny (srov. také dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, publikovaný pod č. 148/2011 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), nelze však odhlédnout od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, publikovaného pod č. 8/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém byly výše uvedené obecné konkluze podrobeny detailní analýze, na jejímž základě bylo dovozeno, že zevšeobecňující převzetí důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, na všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly, by ve svých důsledcích znamenalo, že by v každém případě, kdy trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, např. byly nezákonné veškeré uložené pořádkové pokuty či realizovaná předvedení, s porušením povinností svědka či znalce by nebylo možno spojovat vůbec žádné důsledky apod. Je nepochybné, že takové důsledky, které by mohly vést až k zmaření účelu trestního řízení tím, že by odrazovaly osoby působící v orgánech činných v trestním řízení od stíhání pachatelů trestných činů, citovaný nález Ústavního soudu nesledoval. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost veškerých postupů orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání. V dovolatelem zmiňovaném rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, jakož i v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 970/2020 (ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2794/20), a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2984/2020 (ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. IV. ÚS 656/21), byl pak dovolacím soudem výslovně přijat a odůvodněn závěr, dle něhož je zrušení příkazu k domovní prohlídce pro nezákonnost nezbytnou podmínkou toho, aby byla osobě touto domovní prohlídkou dotčené přiznána náhrada vzniklé újmy, a to i v případě, že trestní řízení skončilo jinak než odsuzujícím rozsudkem.
6. V uvedených souvislostech se tedy odvolací soud nikterak neodchýlil od výše citované judikatury dovolacího soudu, jejíž závěry byly aprobovány i Ústavním soudem a na níž není důvodu čehokoliv měnit (a to ani ve skutkových poměrech projednávané pře), podmiňoval-li – vzdor výsledkům odškodňovaného trestního řízení (zastavení trestního stíhání) – náhradu uplatňované nemajetkové újmy způsobené uložením povinnosti podrobit se po propuštění z vazby elektronické detekci pohybu (prostřednictvím tzv. elektronického náramku) zrušením či změnou usnesení, jímž byla tato povinnost uložena (dovolatel se stížnosti proti tomuto usnesení vzdal), pro nezákonnost (viz §7 a §8 zákona č. 82/1998 Sb., z judikatury srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1469/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. 30 Cdo 3322/2020) a náhradu nemajetkové újmy způsobené realizací domovní prohlídky zrušením příkazu k domovní prohlídce.
7. V částech směřujících vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v nichž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 53 500 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené uložením povinnosti podrobit se po propuštění z vazby elektronické detekci pohybu a o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené realizací domovní prohlídky, tudíž nebyly naplněny předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
8. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům České republiky – Ministerstva spravedlnosti, které podalo vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
10. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz . Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 7. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu