ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2627.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2627/2023-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) P. G. , b) S. G. , c) J. G. , všech zastoupených Mgr. Tomem Káňou, advokátem se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, náměstí Míru 6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení částky 4.635.136,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 254/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2023, č. j. 70 Co 76/2023-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 4 C 254/2017-173, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. 12. 2022, č. j. 4 C 254/2017-176, uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 263.809,40 Kč (výroky I. až III.), zamítl tu část žaloby, v níž se každý ze žalobců domáhal na žalované zaplacení částky 1.281.235,90 Kč (výrok IV.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).
2. Městský soud v Praze (dále odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 70 Co 76/2023-200, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III. v rozsahu částek 232.784,25 Kč pro každého z žalobců potvrdil a co do částky 31.025,15 Kč pro každého z žalobců změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a o nákladech řízení státu (výrok IV.).
3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Opava ze dne 23. 4. 2010, č. j. PÚ/1720/92-NM/4277/10, bylo určeno, že žalobci, každý v rozsahu ¼, nejsou vlastníky pozemků dle PK parc. č. XY díl „f“, role, o výměře 4.099 m 2 a parc. č. XY díl „g“, les, o výměře 4.206 m 2 , v obci XY (dále „pozemky“ nebo „předmětné pozemky“), neboť pozemky jsou zastavěny zemním vodojemem a zásobovacím řadem pro město Opavu (nárok ve zbývající ¼ náleží bratru žalobců, R. G.). Pozemky přešly do vlastnictví státu na základě kupní smlouvy ze dne 9. 6. 1976 uzavřené v tísni. Na restituční nároky žalobců bylo dosud žalovanou plněno převodem náhradních pozemků v hodnotě 32.000,- Kč. Podle znaleckého posudku Ing. Zdeňka Tomíčka ze dne 2. 3. 2022, č. 11621-446/2010, hodnota nevydaných pozemků zjištěná oceněním provedeným ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“) činí 155.809,40 Kč.
4. Na takto zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů aplikovaly ustanovení §4, §14 odst. 1, §16 odst. 1 písm. a) a §28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Dovodily, že žalobcům náleží za nevydané pozemky ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě finanční náhrady, jejichž základem je cena zjištěná ke dni účinnosti zákona o půdě podle cenového předpisu. Skutkovým podkladem pro určení takové ceny pak byl posudek znalce Ing. Tomíčka, jenž odvolací soud označil - na rozdíl od znaleckého posudku Ing. Cihelkové, jež provedla ocenění nevydaných pozemků podle oceňovacího předpisu platného v době vyhotovení posudku - za souladný s požadavky restitučního zákona a aplikované vyhlášky č. 182/1998 Sb. Za pochybení soudu prvního stupně nemající vliv na správnost rozhodnutí ve věci pak odvolací soud označil situaci, kdy znalec sice nebyl i přes požadavek žalobců v řízení vyslechnut, nicméně ze závěrů posudku bylo přesto možné vycházet, neboť ke všem vzneseným námitkám se znalec vyjádřil a nebylo by možné očekávat, že by učiněný znalecký závěr jakkoliv měnil. V návaznosti na toto konstatování pak odvolací soud neshledal důvodnými námitky žalobců k provedeným úpravám ceny pozemků (jejímu snížení o 4 % z důvodu ztížených základových podmínek a o 7 % pro nemožnost jejich napojení na veřejnou kanalizaci) a k ocenění lesního porostu, jež znalec – na rozdíl od mínění žalobců – částkou 8.075,68 Kč provedl. Rovněž však neshledal opodstatněnou námitku žalované, že cena pozemků měla být snížena z důvodu jejich „nesrostlosti“ se zastavěným území obce. Dále se odvolací soud ztotožnil s konkluzí soudu prvního stupně o potřebě navýšení základní ceny nevydaných pozemků na šestinásobek, jež je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pojímána jako finanční náhrada v rozumné a přiměřené výši [odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, jenž byl uveřejněn pod číslem 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a je rovněž přístupný - shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , a dále na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, a na nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19 (tyto nálezy jsou přístupné - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz )]. Uvedený násobek, dle mínění odvolacího soudu, reálně odráží míru inflace a vyrovnává tudíž ztrátu hodnoty peněz, k níž došlo ode dne účinnosti zákona o půdě. Připomněl současně, že podle závěru výše označeného rozsudku Nejvyššího soudu byl uvedený násobek určen nad rámec zjištěné hodnoty inflačního vývoje ve zřejmé snaze o stabilizaci hodnoty koeficientu na období několika nejbližších let, kdy lze pokračování inflačního vývoje očekávat. Mimořádný výkyv v letech 2021 až 2022, jež žalobci spojili s požadavkem na přehodnocení výše judikatorně ustaveného koeficientu, dal odvolací soud do souvislosti s nastalými neočekávatelnými skutečnostmi, jejichž vliv na inflační vývoj již v současné době slábne. Odvolací soud korigoval konkrétní výši finanční náhrady pro jednotlivé žalobce určené soudem prvního stupně, přičemž vyšel z ceny nevydaných pozemků stanovené znaleckým posudkem Ing. Tomíčka a přihlédl k plnění, jehož se každému z žalobců do současné doby na uspokojení restitučního nároku dostalo.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu výroků I. a II.) podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání maje je ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu za přípustné pro řešení otázky odpovídající výše finanční náhrady za nevydané pozemky dle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, jež sice již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, nicméně dovolací soud by ji měl znovu posoudit jinak. Dovolatelé připomněli, že v důsledku inflačního vývoje v letech 2021 až 2022 již nemůže obstát koeficient ve výši šestinásobku ceny zjištěné podle ustanovení §28a zákona o půdě, jenž vycházel z průměrné míry inflace pod úrovní pěti procent. Tento koeficient by se tudíž měl přiměřeně zvýšit, aby reflektoval inflační vývoj, jenž v průběhu pouhých dvou let zrychlil v míře jako za celou předchozí dekádu, popřípadě by přiměřená a rozumná výše peněžité náhrady za nevydané pozemky měla být navázána na jiný výpočet. Žalobci dále namítali, že odvolací soud nenapravil procesní pochybení soudu prvního stupně, který neprovedl výslech znalce Ing. Tomíčka, ač obě procesní strany provedení tohoto důkazu navrhovali. Dovozovali, že v tomto ohledu se odvolací soud odchýlil od ustálené (blíže ovšem dovolateli nespecifikované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobců bylo odmítnuto, neboť neobsahuje vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání upraveného v ustanovení §237 o. s. ř. Dále uvedla, že žalobci nepředestřeli žádné mimořádné okolnosti, pro které by měla být peněžitá náhrada za nevydané pozemky navýšena nad koeficient ustavený rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Domnívá se, že značný rozptyl mezi přiznanou výší peněžité náhrady a aktuální tržní cenou pozemků, včetně vysoké míry inflace, je dán vývojem na trhu s nemovitostmi a celospolečenským děním, tj. okolnostmi, na něž nemá žalovaná žádný vliv. V případě námitky o neprovedení důkazu výslechem znalce připomněla, že svou povahou jde o námitku skutkového charakteru, jež se míjí s jediným důvodem dovolání, jímž může být pouze nesprávné právní posouzení věci. Nadto, dle mínění žalované, námitka neobstojí v konfrontaci s povinností dovolatele vymezit nejen důvod přípustnosti dovolání, ale v případě výtky o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i specifikovat judikaturu, jíž odvolací soud nerespektoval.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 3. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 12. 6. 2017 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné nejen se zřetelem na hlediska upravená v ustanovení §237 o. s. ř., ale i v závislosti na tom, zda jsou žalobci k podání dovolání v rozsahu, v němž rozsudek odvolacího soudu napadli, subjektivně legitimováni.
8. V poměrech projednávané věci se z obsahu dovolací argumentace, jakož i z návrhu na vydání rozhodnutí dovolacího soudu (dovolacího návrhu), podává, že žalobci dovoláním brojí i proti té části věcného výroku I., v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vyhovujících věcných výrocích I. až III. v rozsahu přisouzených částek 232.784,25 Kč pro každého z žalobců. Protože dovolatelé uvedli, že napadají rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I. a II. bez specifikace, že by některá část těchto výroků zůstala dovoláním nedotčena, je zřejmé, že v části věcného výroku I., v níž odvolací soud potvrdil věcné výroky I. až III. rozsudku soudu prvního stupně, bylo dovoláním napadeným rozhodnutím žalobcům vyhověno a nevznikla jim ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Vztáhli-li proto žalobci rozsah dovolání i na tu část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jež se týká přisouzené částky 232.784,25 Kč pro každého z žalobců, činí Nejvyšší soud závěr, že ve smyslu ustanovení §218 písm. b) o. s. ř. za současného použití ustanovení §243c odst. 3, věta první, o. s. ř. v uvedeném rozsahu podali dovolání účastníci řízení, kteří k tomu nebyli oprávněni (subjektivně legitimováni).
9. Podle ustanovení §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo body 38. a 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
12. Ve vztahu k dovolacím námitkám kritizujícím postup odvolacího soudu, který - dle mínění žalobců – nenapravil procesní pochybení soudu prvního stupně, jenž nevyslechl znalce Ing. Zdeňka Tomíčka k obsahu a závěrům znaleckého posudku o určení ceny nevydaných pozemků ve smyslu ustanovení §28a zákona o půdě, sami dovolatelé artikulované výtky vymezují jako procesní vadu, vadu řízení, která ve svém důsledku mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Žalobci však přehlížejí, že námitky obsahově směřující proti procesnímu pochybení odvolacího soudu samostatně přípustnost dovolání nezakládají a současně jejich prostřednictvím nelze uplatnit zákonný dovolací důvod. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (tedy i k tzv. jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v projednávané věci nejde.
13. Pro případ, že bylo možné ve formulaci použité na str. 2 dovolání spatřovat (při velmi benevolentním posouzení) vymezenou otázku procesního práva, pak se sice z dovolání podává, jaký vztah mělo řešení této otázky odvolacím soudem k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, tedy jinak řečeno, že žalobci uplatnili důvod přípustnosti dovolání uvedený v ustanovení §237 o. s. ř. založený na argumentu o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nicméně v návaznosti na vymezený důvod přípustnosti by pak byli dovolatelé povinni, vyjma případu otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené, poukázat na ta konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, s jejichž závěry řešení otázky přijaté odvolacím soudem konfrontují; žádné takové rozhodnutí ovšem žalobci neoznačili. Z uvedeného proto dle Nejvyššího soudu rezultuje závěr, že dovolatelé zjevně vedeni úsudkem o procesní vadě spočívající v postupu odvolacího soudu, který nenapravil pochybení soudu prvního stupně a v odvolacím řízení neprovedl výslech znalce Ing. Tomíčka, uplatněnou argumentací přípustnost dovolání nezaložili (k ústavněprávní konformitě požadavku na řádné vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. srovnej body 38. a 39. odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
14. K problematice dokazování znaleckým posudkem a limitům přezkumu znaleckého závěru sluší se poukázat na tu rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž „znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011, ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014).
15. V poměrech projednávané věci odvolací soud aproboval hodnocení znaleckého posudku Ing. Zdeňka Tomíčka provedené soudem prvního stupně (viz body 7. a 16. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) o ceně nevydaných pozemků určené dle ustanovení §28a zákona o půdě. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů se nepodává, že by v rámci provedeného hodnocení byly zjištěny nedostatky, k nimž může soud v případě důkazu znaleckým posudkem přihlédnout (viz výklad v předchozím bodě odůvodnění). Ostatně takové nedostatky netvrdí ani žalobci v dovolání. Namítali-li žalobci v dřívější fázi řízení, že znalec Ing. Tomíček nedůvodně snížil výslednou cenu o srážku 4 % z důvodu ztížených základových podmínek a o 7 % pro nemožnost jejich napojení na veřejnou kanalizaci a že neprovedl ocenění lesního porostu, pak tím zpochybňovali znalecký závěr, jenž je založen na odborné kompetenci znalce, do níž soud ingerovat nemůže. Ostatně, žalobci kritizovaný odborný závěr o provedených srážkách je v souladu se znaleckým nálezem, jenž je v posudku jednoznačně zadokumentován. Z obsahu posudku se pak dále podává, že odstraněný lesní porost znalec ocenil částkou 8.075,68 Kč. Opomenutí provést důkaz výslechem znalce může být sice z obecného hlediska pojímáno jako vada řízení, nicméně bude vždy záležet na konkrétních okolnostech případu, zda výslech znalce může přinést, zejména vzhledem k soudem vyhodnocené přesvědčivosti posudku, něco nového. Pokud tomu tak (jako v projednávané věci) není, nemůže být řízení postiženou vadou, jež by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí o věci samé.
16. Dovolání žalobců není přípustné pro řešení právní otázky založené na argumentaci o potřebě změny (v důsledku inflačního vývoje let 2021 až 2022) koeficientu „6“, tedy násobku, jímž se upravuje cena za nevydané pozemky zjištěná ve smyslu ustanovení §28a zákona o půdě, jak byl judikatorně ustaven v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018. Dovolací soud neshledává žádný důvod, aby uvedenou právní otázku citovaným rozsudkem řešenou posoudil, a to i ve světle inflačního vývoje v období předchozích dvou let, jinak. Na základě dovolateli uplatněných námitek se tudíž neotevírá ani žádný prostor pro úvahu, že by přiměřená a rozumná výše peněžité náhrady náležící oprávněným osobám dle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě měla být stanovena na základě jiného výpočtového mechanismu.
17. V rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, Nejvyšší soud poté, kdy byl nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, zamítnut jeho návrh na zrušení částí ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, znějící „stanovené podle §28a“, nalezl mechanismus pro určení přiměřené a rozumné výše finanční náhrady ve smyslu citovaného ustanovení založený na koeficientu stanoveném v závislosti na oficiálních údajích o meziročních mírách inflace v České republice v letech 1991 až 2021. Koeficientem daným číslem 6 (po zaokrouhlení směrem nahoru z důvodu restitučního pozadí projednávané věci) byla pak vynásobena cena odňatých (nevydaných) pozemků zjištěná podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Dle úsudku Nejvyššího soudu, jenž se promítl i do znění právní věty publikované spolu s rozhodnutím ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [„Za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze pokládat (s výhradou změny poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.“], stanovený šestinásobek ceny nevydaných pozemků dle oceňovací vyhlášky lze v obecné rovině pokládat za finanční náhradu přiměřenou a její zvyšování či naopak snižování bude možné jen ve zcela výjimečných případech. Klauzule změny poměrů vtělená do právní věty rozhodnutí pak implikuje potřebu úpravy koeficientu v závislosti na pohybech meziroční míry inflace. Zásadně však platí, že přiměřená a rozumná výše finanční náhrady konstruovaná citovaným rozsudkem se uplatní „ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tedy zejména při existenci dosud neuspokojeného restitučního nároku.“ Nejvyšší soud v citovaném rozsudku současně dovodil, že „zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné, přičemž specifika konkrétního případu nicméně mohou zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.“
18. Z označeného rozsudku Nejvyššího soudu se zřetelně podává způsob, jakým dovolací soud dospěl k výslednému koeficientu „6“. V něm uvedl, že vycházel z údajů uveřejněných Českým statistickým úřadem o meziročních mírách inflace v České republice v letech 1991 až 2021. Na základě v rozhodnutí provedeného matematického výpočtu pak dospěl k závěru, že „kumulovaná míra inflace mezi lety 1991 a 2021, tj. od počátku roku 1991 do konce roku 2020, činila 439 %. Z toho vyplývá, že koeficientu pro násobení cen dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. by v roce 2021 bylo namístě přiřadit hodnotu 5,39. V rámci obecného principu vstřícnosti k oprávněným osobám při výkladu a aplikaci restitučních předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 12, a ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, bod 36), jakož i snahy o stabilizaci hodnoty koeficientu pro období několika příštích let, v nichž lze očekávat pokračování inflačního vývoje, nicméně dovolací soud dotčenému koeficientu přiřadil hodnotu nejblíže následujícího celého čísla, tj. čísla 6 (pod vlivem výkladového principu in favorem restitutionis Nejvyšší soud rovněž zjišťoval kumulativní míru inflace od počátku roku 1991, přestože zákon č. 229/1991 Sb. nabyl účinnosti až v průběhu tohoto roku). Za přiměřenou a rozumnou finanční náhradu podle §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. lze tedy v současné době pokládat peněžité plnění ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.).“
19. Z obsahu dovolací argumentace žalobců je zřejmé, že dovolatelé nepožadují navýšení judikatorně ustaveného koeficientu „6“, jímž se násobí cena nevydaných pozemků zjištěná ve smyslu ustanovení §28a zákona o rodině, popřípadě revizi výpočtového schématu a nalezení numerického mechanismu jiného, pro existenci mimořádných okolností případu na své straně (k mimořádným individuálně daným okolnostem na straně oprávněné osoby srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 856/2002, ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1012/2022, nebo ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2373/2022), ale v důsledku razantního nárůstu míry inflace, k níž došlo vlivem nepříznivých zahraničně-politických a s nimi provázaných socio-ekonomických poměrů v letech 2021 až 2022, jež zapříčinily zvýšení životních nákladů v důsledku zdražení zboží a služeb a ztrátu hodnoty peněz, přičemž nepříznivý inflační trend se začal postupně otáčet v průběhu roku 2023. Odvolací soud popsané okolnosti sice označil za mimořádný výkyv v důsledku neočekávatelných skutečností, nicméně současně konstatoval, že i nadále šestinásobek zjištěné hodnoty nevydaných pozemků vyjadřuje i v současných finančních podmínkách náhradní plnění ve výši, které je s ohledem na účel restitučních předpisů rozumná a přiměřená. S tímto názorem se dovolací soud plně ztotožňuje. Dále doplňuje, že ani mimořádně rychle rostoucí míra inflace, jež v průběhu roku 2022 atakovala hodnotu 18 %, neodůvodňuje, aby dovolací soud jakkoliv revidoval způsob zjišťování přiměřené a rozumné peněžité náhrady za nevydané pozemky dle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, totiž k výsledné hodnotě - koeficientu „6“ - dospěl se zřejmou ambicí na dobu několika příštích let tuto hodnotu stabilizovat, což deklaroval jednak tím, že v kumulované míře inflace za období let 1991 až 2021 resp. do konce roku 2020, v souhrnné výši 439 % zohlednil období roku 1991 nikoliv od účinnosti zákona o půdě (ode dne 24. 6. 1991), ale i za první pololetí uvedeného roku, což výslednou procentuální hodnotu inflace oproti skutečnosti ještě zvýšilo. Dále poté numericky zjištěný koeficient 5,39, jenž odpovídal souhrnné míře inflace 439 %, následně upravil o nikoliv zanedbatelnou hodnotu navyšující vypočtený koeficient o více než 10% (o 0,61). Na základě numerického porovnání souhrnné míry inflace a jí korespondující výše koeficientu takto zjištěných výpočtem pak zaokrouhlení koeficientu (provedené v označeném rozsudku s ohledem na interpretační pravidlo ex favore restitutionis ) vytváří dostatečný prostor, jenž i nadále absorbuje nepříznivé vlivy inflačního vývoje mající původ jak v mimořádných, tak i v běžných, socio-ekonomických dějích.
20. Lze proto uzavřít, že částky přiznané dovolatelům z titulu peněžitého plnění za nevydané pozemky dle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě představují v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, přiměřenou a rozumnou výši náhrady, přičemž na užití koeficientu „6“, jímž se násobí cena zjištěná dle ustanovení §28a zákona o půdě, není důvodu cokoliv měnit ani ve světle mimořádných okolností, jimiž žalobci odůvodnili potřebu jeho změny.
21. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není přípustné, a proto Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
22. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §150 o. s. ř. Žalovaná by sice měla ve smyslu ustanovení §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť dovolání žalobců bylo odmítnuto, nicméně pro uplatnění moderačního oprávnění soudu svědčí mimořádné okolnosti případu. Řečené okolnosti spočívají v tom, že vliv mimořádných vnějších socio-ekonomických poměrů na hodnotu koeficientu „6“, jímž se násobí pro účely stanovení peněžité náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě cena nevydaných pozemků zjištěná dle ustanovení §28a zákona o půdě, posuzuje Nejvyšší soud vzhledem k charakteru uplatněné dovolací argumentace poprvé, a proto se staví k pozici žalobců jako – objektivně vzato
– procesně neúspěšných účastníků dovolacího řízení vstřícněji. Přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení v řádu několika desítek tisíc Kč žalované pak Nejvyšší soud považuje za nepřijatelné i s ohledem na restituční pozadí sporu, jenž byli žalobci nuceni iniciovat vzhledem k nerealistické představě žalované o výši peněžité náhrady, jež žalobcům za nevydané pozemky (žalovanou nesprávně posuzované jako nestavební) náleží.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 10. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu