ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3014.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3014/2022-950
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. H. , narozeného XY, bytem v XY, b) H. L. , narozené XY, bytem v XY, c) J. H. , narozené XY, bytem v XY, d) J. H. , narozeného XY, bytem v XY, e) M. H. , narozeného XY, bytem v XY, f) J. Š. , narozené XY, bytem v XY, g) B. S. , narozené XY, bytem v XY, všech zastoupených JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , identifikační číslo osoby: 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o poskytnutí finanční náhrady za nevydané nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 897/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2022, č. j. 37 Co 71/2021-921, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci a) částku 11 610,90 Kč, žalobkyni b) částku 11 610,90 Kč, a každému z žalobců c) až g) částku 8 666,90 Kč, tj. celkem 66 556,30 Kč k rukám JUDr. Daniely Trávníčkové, advokátky se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 5. 11. 2020, č. j. 5 C 897/95-861, Okresní soud v Blansku (dále také jen „soud prvního stupně“) uložil žalované zaplatit žalobci a) částku 1 533 736,50 Kč, žalobkyni b) částku 1 533 736,50 Kč, žalobkyni c) částku 613 494,60 Kč, žalobci d) částku 613 494,60 Kč, žalobci e) částku 613 494,60 Kč, žalobkyni f) částku 613 494,60 Kč a žalobkyni g) částku 613 494,60 Kč, z toho v hotovosti žalobci a) částku 2 500 Kč, žalobkyni b) částku 2 500 Kč, žalobkyni c) částku 1 000 Kč, žalobci d) částku 1 000 Kč, žalobci e) částku 1 000 Kč, žalobkyni f) částku 1 000 Kč a žalobkyni g) částku 1 000 Kč a zbývající část náhrady ve formě cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), ve zbylé části žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.), včetně nákladů vzniklých státu (výrok V.).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále také jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j. 37 Co 71/2021-921, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
3. Popsaným způsobem soudy rozhodly o žalobci (jejich právními předchůdci) uplatněném nároku (podané žalobě) na finanční náhradu dle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za zaniklou stavbu (dům č. p. XY v k. ú. XY), jež přešla do vlastnictví státu smlouvou uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.). Uzavřely, že v poměrech posuzované věci byl restituční důvod dle §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. naplněn, pročež žalobcům – v situaci, kdy stavbu již nelze vydat – vznikl nárok na finanční náhradu (§13 odst. 1, 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.). Co do její výše přisvědčily argumentaci žalobců a uzavřely, že v daném případě jde o rozhodovací praxí předvídanou situaci, kdy cenový rozdíl mezi výší náhrady zjištěné ke dni účinnosti restitučního předpisu (1. 4. 1991) a výší náhrady přicházející v úvahu v době soudního rozhodování byl v neprospěch restituentů s ohledem na změnu sociálních a ekonomických poměrů natolik nepřiměřený, že by byli restituenti poškozeni na svých právech. Adekvátní náhrada dle soudů nižšího stupně přitom nemusela být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti, měla však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání nemovitostí.
4. Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla dovoláním žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí (dále také jen „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky dle jejího mínění v rozhodovací praxi dosud neřešené, lze-li oprávněným osobám přiznat finanční náhradu podle §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. „nad rámec zákonné úpravy“ (tedy ve výši nikoliv totožné s cenou zjištěnou podle cenových předpisů platných ke dni 1. 4. 1991), a to i v tom případě, kdy jimi byl od počátku uplatňován právě nárok na poskytnutí finanční náhrady, aniž by se dříve musely domáhat vydání nemovitosti (v situaci, kdy nemožnost naturální restituce – stavby zde zaniklé v době před účinností zákona č. 87/1991 Sb. – byla zjevná a nesporná).
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
6. Přípustnost dovolání nezakládá ustanovení §238a o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v tomto ustanovení, a dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř.
7. Podle §273 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. K otázce týkající se určení výše finanční náhrady oprávněné osoby za nemovitost, kterou jí nelze vydat (§13 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb.) lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011, a ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1556/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1448/2013, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4449/2014, a ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1521/2016), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že osobám oprávněným ve smyslu restitučních předpisů, kterým nelze pro některou ze zákonných překážek vydat odňatou nemovitost, může být za určitých skutkových okolností přiznána náhrada, jejíž výše není totožná s cenou zjištěnou podle cenových předpisů platných v okamžiku nabytí účinnosti příslušných restitučních zákonů; může se tak stát podle konkrétních okolností za situace, kdy by cenový rozdíl mezi výší náhrady zjištěné ke dni účinnosti restitučního předpisu a výší náhrady přicházející v úvahu v době soudního rozhodování o ní byl v neprospěch restituentů natolik nepřiměřený, že by restituenti byli poškozeni na svých právech.
9. Uvedený výklad byl jako ústavně souladný aprobován i Ústavním soudem (srov. nález ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14), jenž ve shodě s Nejvyšším soudem reflektoval požadavek přiměřené a rozumné náhrady vstupující i do interpretace ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a odůvodňující tak jeho výkladovou extenzi, při níž je třeba zohlednit i změnu sociálních a ekonomických poměrů, k níž došlo od přijetí daného předpisu, tak, aby přiznaná náhrada nebyla jen zlomkem hodnoty nemovitosti, která nemohla být oprávněným osobám vydána, v situaci, kdy jde o důsledek okolností, které oprávněné osoby nemohly jakkoliv ovlivnit (viz zejm. body 36. až 38. odůvodnění nálezu).
10. K tomu sluší se připomenout i obdobné závěry, k nimž soudní praxe dospěla i při určení relutární formy náhrady ve smyslu obdobně koncipovaného ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, z níž srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, na něj navazují rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018, či nález plána Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, uveřejněný pod č. 81/2021 Sb., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněný pod číslem 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. V odkazované judikatuře k výkladu a aplikaci ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. jak Nejvyšší soud tak i Ústavní soud vždy akcentují i korektiv individuální spravedlnosti, kdy soudy musí v rámci své úvahy zohlednit všechny skutkové okolnosti posuzované věci, jež mohou mít význam pro určení náhrady v adekvátní (přiměřené a rozumné) výši, jako je kupř. změna stavebně technického charakteru nemovitosti, důvody vedoucí k nevydání věci, délka trvání soudního sporu a především i prosté plynutí času a s ním spojená změna sociálních a ekonomických poměrů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1521/2016). Různorodé mohou být i důvody, pro které se oprávněným osobám dosud nedostalo finanční náhrady, jež tedy nutně nemusí spočívat jen v tom, že uplatnění nároku na její poskytnutí předcházelo řízení o vydání věci, jehož výsledkem bylo konstatování překážky naturální restituce (kdy uvedená okolnost má význam zejména pro zachování lhůty k uplatnění nároku dle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., nikoliv výši náhrady samotné – §13 odst. 4 cit. zákona), ale jejichž společným jmenovatelem je spíše to, že na daném stavu oprávněné osoby nenesou vinu a nemohly jej nikterak ovlivnit (jak se stalo i v nyní posuzované věci).
12. I v daném případě jsou pak aktuální a aplikovatelné i další teze konstantní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle nichž se v rámci restitučních řízení neodškodňují veškeré majetkové křivdy z minulosti, nýbrž se jedná toliko o vůlí zákonodárce limitované zmírnění některých z nich; konkrétní způsob modifikace výše restituční náhrady tak, aby nebyla jen symbolická, se pak musí vždy odvíjet od individuálních okolností věci, pročež je řešení této otázky namístě ponechat na soudech nižších stupňů a z pozice Nejvyššího soudu do něho zasahovat pouze v případech zjevné nepřiměřenosti (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017, a ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3152/2018, nebo již výše odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018).
13. V posuzované věci se odvolací soud nikterak nezpronevěřil výše nastíněným závěrům rozhodovací praxe, jestliže náhradu (ponejprve kvantifikovanou dle příslušného právního předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) s ohledem na další zjištěné okolnosti a aplikovaná hlediska, včetně nastalé změny sociálních a ekonomických poměrů, přiměřeně navýšil ve prospěch žalobců v souladu s jimi podaným návrhem tak, aby nešlo o náhradu jen symbolickou a představující zlomek hodnoty nemovitosti, jež nemohla být žalobcům (oprávněným osobám) vydána, ale dosahující přiměřené a rozumné úrovně (s ohledem na nastalou změnu poměrů a i znaleckým posudkem prokázanou změnu cenové hladiny) a naplňující tak účel restitučního předpisu, jímž je alespoň částečná kompenzace majetkových křivd. Okolnost, že v důsledku plynutí času došlo ke ztrátě reálné hodnoty původně kvantifikované finanční náhrady, nelze ve světle individuálních skutkových okolností klást k tíži žalobcům (či jejich právním předchůdcům) coby v restituci oprávněným osobám (a není v tomto směru podstatné, že uplatnění nároku na relutární náhradu nepředcházelo řízení o vydání věci, byl-li základ nároku od počátku nesporný). Úvaha soudu prvního stupně (jíž jako správnou aproboval i odvolací soud) není nepřiměřená a výše náhrady pohybuje se v akceptovatelných mezích (jestliže soud současně uvádí, že přisouzená finanční náhrada zdaleka nedosahuje ani výše tržní ceny nemovitosti).
14. Z výše uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nejsou, neboť otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž by byly dány důvody k jinému posouzení této v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešené právní otázky (§237 o. s. ř.).
15. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (uvádí-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá i ve výroku II., jako výroku závislém), je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco náklady žalobců, jež se prostřednictvím své zástupkyně z řad advokátů vyjádřili k dovolání, patří odměna advokátky za zastupování v dovolacím řízení sestávající z odměny advokátky určené z tarifní hodnoty korespondující výši jednotlivě přisouzeného peněžitého plnění [u žalobců a) a b) částky 1 533 736,50 Kč a žalobců c) až g) z částky 613 494,60 Kč], snížené o 20 % [srov. §6 odst. 1, §7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/, §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], poměrné částky (1/7) paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a dosahují tak výše uvedené ve výroku II. tohoto usnesení, kdy náhradu takto určenou v souhrnu zaplatí žalovaná v obecné pariční lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokátky zastupující žalobce v dovolacím řízení (§149 odst. 1 o. s. ř.).
17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 3. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu