ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.300.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 300/2017-433
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. P. , P., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 29/8, za účasti České republiky – Ministerstva financí České republiky , se sídlem v Praze, Letenská 15, IČO: 00006947, o zaplacení 2 568 000 Kč s příslušenstvím a nahrazení rozhodnutí správního orgánu , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 193/2006, o dovolání obou účastnic proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2016, č. j. 16 Co 403/2015-324, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2016, č. j. 16 Co 403/2015-324, se ve výroku I v části, jíž bylo účastnici České republice – Ministerstvu financí uloženo zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 3 % z částky 342 096 Kč od 22. 11. 2006 do zaplacení, mění tak, že v tomto rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II mění tak, že se žaloba zamítá ; ve zbývajícím rozsahu se dovolání této účastnice odmítá .
II. Dovolání žalobkyně se odmítá .
III. Účastnici se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení u soudu prvního stupně ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. června 2015, č. j. 18 C 193/2006-258, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) – poté, kdy předchozí usnesení tohoto soudu ze dne 12. 11. 2010, č. j. 18 C 193/2006-119, jímž bylo řízení zastaveno a věc postoupena Ministerstvu vnitra, bylo spolu s na něj navazujícími rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13 – uložil účastnici České republice - Ministerstvu financí povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 568 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % z uvedené částky za dobu od 19. 3. 1992 do zaplacení (výrok I) a vyslovil, že (v tomto rozsahu) se nahrazuje rozhodnutí ministra financí České republiky ze dne 1. 8. 2006, č. j. 22/46191/2006-224, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí České republiky ze dne 27. 3. 2006, č. j. 22/30091/2006-224 (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě podané právním předchůdcem (manželem) žalobkyně, kterou se dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal projednání věci v občanském soudním řízení, o níž dříve rozhodl správní orgán (Ministerstvo financí) ve výroku označenými rozhodnutími. Rozhodnutím ministerstva financí ve spojení s rozhodnutím ministra financí o rozkladu nebylo vyhověno návrhu právního předchůdce žalobkyně na poskytnutí náhrady za nemovitý majetek zanechaný jeho právními předchůdci (rodiči) na území Zakarpatské Ukrajiny (Podkarpatské Rusi) v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, dovozované z tehdy platných předpisů – zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“) a jej provádějící vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška č. 159/1959 Ú.l.“).
V řízení bylo zjištěno, že rodiče původního žalobce, J. P. a I. P., dne 8. 11. 1938 opustili území Podkarpatské Rusi, kde zanechali dům v R., jehož knihovní vlastnicí byla I. P. Přihlášku majetku k soupisu podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině (dále jen „vládní nařízení č. 8/1947 Sb.“), podali včas – dne 14. 3. 1947. Dopisem Ministerstva financí - Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků ze dne 14. 2. 1962 bylo právním předchůdcům původního žalobce oznámeno, že jim za přihlášený majetek zanechaný na území Podkarpatské Rusi nelze odškodnění poskytnout, neboť nesplňuje podmínky pro přiznání odškodnění stanovené příslušnými právními předpisy, jelikož se nejedná o rodinný domek, nýbrž o vilu. O uplatněném nároku bylo pak věcně rozhodnuto teprve v roce 2008 shora označeným rozhodnutím Ministerstva financí (potvrzeným rozhodnutím ministra financí o rozkladu), jímž nebylo návrhu původního žalobce vyhověno z důvodu uvedeného již v dopise z roku 1962.
Po právní stránce soud prvního stupně, odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, vydaný v projednávané věci, uzavřel, že nárok žalobkyně lze poměřovat zákonem č. 42/1958 Sb. a vyhláškou č. 159/1959 Ú.l., když jejich aplikovatelnost není dotčena ani pozdější právní úpravou – zákonem č. 212/2009 Sb. a jeho novelou č. 121/2012 Sb. Nepřisvědčil námitce prekluze vznesené účastnicí, neboť právní předchůdci žalobkyně podali přihlášku podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. včas, čímž prekluzi nároku zabránili. Má-li být náhrada podle ustanovení §3 písm. a) vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. poskytnuta za rodinný domek, není důvodné použít definici rodinného domku podle vyhlášky č. 57/1957 Ú.l., která rodinný domek limituje počtem obytných místností, resp. jejich podlahovou plochou, neboť jde o vyhlášku provádějící nesouvisející zákon a byla vydána ještě před účinností zákona č. 42/1958 Sb. Soud prvního stupně, neshledávaje proto ani důvod pro aplikaci definice rodinného domku uvedené ve vyhlášce č. 57/1957 Ú.l., uzavřel, že žalobkyni náleží náhrada za rodinný domek zanechaný jejími právními předchůdci na Podkarpatské Rusi. Za nedůvodnou označil námitku promlčení vznesenou účastnicí, neboť přihláška k soupisu byla podána včas a Ministerstvo financí o nároku z ní vyplývajícím rozhodlo v roce 2006, přičemž není vina žalobkyně, že orgány státu nebylo o nároku rozhodnuto dřív. Výši náhrady pak soud prvního stupně určil ve smyslu ustanovení §136 o. s. ř. vlastní úvahou, kdy za základ vzal cenu nemovitosti v roce 1938, jíž vynásobil koeficientem 12,85 podle tabulky indexů přepočtu cen stavebních prací určené k tomu povolaným znalcem.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání účastnice rozsudkem ze dne 23. února 2016, č. j. 16 Co 403/2015-324, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že České republice – Ministerstvu financí uložil zaplatit žalobkyni částku 342 096 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % z uvedené částky za dobu od 22. 11. 2006 do zaplacení, zatímco v části žádající zaplacení dalších 2 225 904 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl a takto nahradil označené rozhodnutí správního orgánu (výrok I); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých u soudů obou stupňů (výrok II).
Správní řízení o odškodnění za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi bylo podle odvolacího soudu zahájeno přihláškou k soupisu majetku podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. u Ministerstva vnitra, přičemž následné řízení bylo vedeno Ministerstvem financí. Dopis Ministerstva financí – Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků ze dne 14. 2. 1962 pak nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu, kterým by došlo k formálnímu ukončení řízení o náhradě, řízení tak bylo ukončeno teprve vydáním napadených rozhodnutí a i proto nelze přisvědčit námitce promlčení vznesené účastnicí. K rozsahu majetku, za nějž se poskytuje náhrada, odkázal odvolací soud na ustanovení §3 písm. a) vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., dle nějž náleží náhrada za rodinný domek, přičemž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neaplikovatelnosti definice rodinného domku uvedené ve vyhlášce 57/1957 Ú.l. V otázce výše náhrady ovšem odvolací soud dospěl k jiným závěrům než soud prvního stupně, uváděje, že není jakkoliv namístě postupovat podle ustanovení §136 o. s. ř., nýbrž je třeba primárně vycházet ze zásad stanovených ve vyhlášce č. 159/1959 Ú.l. Od hodnoty přihlášené nemovitosti proto odečetl podle ustanovení §7 odst. 1 vyhlášky hodnotu dluhů a břemen s nemovitostí spojených, kteroužto částku následně podle ustanovení §4 vyhlášky přepočetl v poměru 5:1. Jelikož takto vypočtena náhrada dle něj nereflektuje změny cenové hladiny nemovitostí, k níž došlo v uplynulé době i v souvislosti se změnou společenských, ekonomických i politických poměrů, exaktně vypočtenou částku přiměřeně zvýšil, a to na desetinásobek, s použitím indexu stanoveného aktuální restituční úpravou, zákonem č. 212/2009 Sb. (§7 odst. 2). Současně žalobkyni přiznal i příslušenství pohledávky, úrok z prodlení (podle §517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12.2012 – dále jen „obč. zák.“), uzavíraje, že účastnice se s plněním svého dluhu dostala do prodlení ode dne následujícího po dni, kdy jí byla doručena žaloba (s tím, že splatnost závazku nebyla sjednána a nastala až na výzvu věřitele dle §563 obč. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním obě účastnice.
Žalobkyně spatřuje přípustnost jí podaného dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, namítajíc, že odvolací soud – dle jejího názoru – pochybil při výpočtu výše náhrady. Správně podle jejího názoru postupoval soud prvního stupně, jenž vynásobil hodnotu nemovitosti v roce 1938 koeficientem 12,85 dle tabulky indexů přepočtu cen stavebních prací poskytnuté znalcem prof. Ing. Albertem Bradáčem. Naproti tomu odvolací soud nesprávně odečetl od hodnoty nemovitosti výši dluhů a břemen, ačkoliv z předmětných listin nevyplývá, že by šlo o dluhy a břemena váznoucí na zanechané nemovitosti, a dále pak nesprávně přepočetl výslednou částku (hodnota nemovitosti bez dluhů a břemen) v poměru 5:1, ačkoliv měnová reforma byla zohledněna v tabulce indexů přepočtu cen stavebních prací, a konečně pochybil i při stanovení data, od něhož přiznal žalobkyni úroky z prodlení, když začátek prodlení nesprávně určil dnem následujícím po dni, kdy byla účastnici doručena žaloba. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Česká republika jako účastnice řízení považuje své dovolání za přípustné proto, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, stejně tak jako od judikatury Ústavního soudu. Namítá, že kasačním nálezem Ústavního soudu v dané věci (nález ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13) nebyla presumována důvodnost žalobkyní uplatněného nároku podle zákona č. 42/1958 Sb., nýbrž byl vysloven toliko požadavek na věcné projednání návrhu na poskytnutí náhrady. Konstatuje, odkazujíc přitom i na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, že restituční předpisy vydané po roce 1990 vylučují i uplatnění nároků na odškodnění podle poválečných předpisů, a že restituční zákonodárství po roce 1990 řeší komplexně všechny křivdy v minulém období a stojí na principu jejich částečného zmírnění. Dovolatelka pak napadá závěr soudů obou stupňů o tom, že nelze v řízení podle zákona č. 42/1958 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. aplikovat definici rodinného domku obsaženou ve vyhlášce č. 57/1957 Ú.l., argumentujíc tím, že je třeba postupovat podle předpisů účinných v době vzniku nároku, přičemž je však nelze hodnotit prizmatem současné právní úpravy. Dále namítá, že správní řízení nebylo zahájeno již přihláškou právních předchůdců žalobkyně z roku 1947, přičemž zpochybňuje i závěr o kontinuitě tohoto řízení, případně o řádném pokračování v řízení až do vydání napadených rozhodnutí správního orgánu, připouštějíc však i takový výklad, že původní správní řízení bylo ukončeno již dopisem Ministerstva financí – Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků ze dne 14. 2. 1962, na nějž může být nahlíženo jako na rozhodnutí v materiálním smyslu. Každá z těchto eventualit pak podle účastnice nutně vede k závěru, že nárok žalobkyně je již promlčen. Účastnice zpochybňuje též výpočet náhrady podle tehdy platných předpisů, namítajíc, že odvolací soud neměl náhradu vypočtenou podle zákona č. 42/1958 Sb. násobit indexem 10 upraveným v zákoně č. 212/2009 Sb., neboť k tomu nejsou splněny předpoklady, když použití analogie přichází v úvahu toliko v případě existence mezery v právu, která zde však není. Krom výše uvedeného brojí účastnice i proti přiznání úroků z prodlení, odkazujíc na ustanovení §250b odst. 3 o. s. ř., dle něhož nesmí být v průběhu řízení podle části páté měněn návrh, o němž rozhodl správní orgán, přičemž žalobkyně v řízení před správním orgánem úroky z prodlení nežádala. Ze všech těchto důvodů účastnice navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v jí napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání účastnice zmiňuje závaznost právních názorů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, vydaném v této věci, a námitky účastnice, jakož i jí podané dovolání považuje za nedůvodné.
Účastnice pokládá dovolání žalobkyně za nepřípustné, jež mělo by být proto odmítnuto, uvádějíc, že žalobkyní nastolené otázky, k nimž se vyjadřuje, nejsou otázkami v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenými.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a bodem 2. článku II, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání obou účastnic projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014, kdy zákon č. 293/2013 Sb. vstoupil v účinnost).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), z nichž žalobkyně je zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a za stát jako účastníka řízení jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahují obligatorní náležitosti dle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda jsou dovolání přípustná.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí bylo odvolacím soudem vydáno poté, kdy jeho předchozí rozhodnutí v dané věci bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, jímž Ústavní soud (navzdory tomu, že v některých jiných případech takový závěr obecných soudů aproboval – viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1769/11), jako ústavně nekonformní (odporující povinnosti obecných soudů, jakož i jiných státních orgánů interpretovat restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji) odmítl právní závěr o specialitě restituční úpravy zákonem č. 212/2009 Sb. (ve znění zákona č. 121/2012 Sb.) ve vztahu k předchozí právní úpravě (zákon č. 42/1958 Sb.). Aplikace dosavadní právní úpravy na již uplatněné nároky osob za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny (Podkarpatské Rusi) – dle závěru Ústavního soudu – zůstala tak zachována i po přijetí nové restituční úpravy (vtělené do zákona č. 212/2009 Sb. a jej novelizujícího zákona č. 121/2012 Sb., jímž, mimo jiné, byly dosavadní předpisy upravující obdobnou materii odškodnění – zákon č. 42/1958 Sb., spolu s jej provádějícími vyhláškami č. 43/1959 Ú.l. a č. 159/1959 Ú.l. – zrušeny; viz čl. III zákona č. 121/2012 Sb.).
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování ústavněprávního závěru Ústavního soudu, tj. nosných důvodů rozhodnutí, vysloveného v předchozím nálezu v téže věci (tj. nerespektování kasační závaznosti ratia decidendi předchozího nálezu) představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy (nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1012/10, ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 686/04, ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 467/98, ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 2639/14, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1063/16, ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2084/14).
Proto již s ohledem na vázanost obecného soudu nosnými důvody, o něž je opřen kasační nález Ústavního soudu vydaný v této věci (jenž – navzdory jiné interpretaci účastnicí – se nevyslovuje toliko k otázkám procesním, nýbrž i k uplatnitelnosti nároku a jeho posouzení dle předchozí právní úpravy, aniž by ovšem presumoval jeho důvodnost) se zde nemůže prosadit argumentace účastnice, že přijetím restitučního zákonodárství po roce 1990 byla i v těchto případech vyloučena možnost uplatňování nároků podle poválečných předpisů (tedy podle zákona č. 42/1958 Sb., jenž je svou povahou taktéž předpisem restitučním).
Není v tomto směru významné, že v případě jiných nároků (kupř. na náhradu za znárodněný majetek na základě poválečných předpisů, pokud se za něj jeho vlastníkům taktéž nedostalo žádné náhrady) Ústavní soud závěry obecných soudů o nemožnosti jejich uplatňování mimo rámec vymezený restitučními předpisy vydanými demokratickým zákonodárcem po roce 1990 aprobuje, kdy nadále vychází z toho, že „systém restitučních předpisů byl výrazem vůle zákonodárce napravit (pouze) některé majetkové křivdy, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon, a že bylo tak jen na vůli státu a od něj poskytnutým beneficiem, zda a jaká protiprávní jednání státu z doby minulé po roce 1989 napraví a jakým způsobem“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 73/17, usnesení ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3549/16, či usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 265/17; obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jímž byl vysloven mj. i ten závěr, že i zmírnění majetkových křivd, k nimž došlo ztrátou majetku – bez zřetele na to, zda se tak stalo ještě před 25. 2. 1948 či v tzv. rozhodném období z hlediska restitučních předpisů – se lze domáhat toliko za podmínek a v mezích stanovených restitučními předpisy vydanými demokratickým zákonodárcem po roce 1990).
Také nelze přehlédnout, že k závěru, jenž Ústavní soud – ve vztahu k aplikovatelnosti předchozí právní úpravy – zákona č. 42/1958 Sb. na nároky již dříve uplatněné – zaujal v této věci, se přihlásil už v nálezu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14 (stěžovatelka M. P.) a tyto jeho závěry byly reflektovány Nejvyšším soudem v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1482/2018.
Co se týče rozsahu majetku, za který se poskytuje odškodnění, stanovila vyhláška č. 159/1959 Ú.l., že se náhrada poskytne mimo jiné za rodinný domek, přičemž však definici tohoto pojmu neobsahuje. Podle dovolávajícího se státu je namístě použít definici uvedenou ve vyhlášce č. 57/1957 Ú.l., jak učinil správní orgán v napadených rozhodnutích. Dovolatelka však opomíjí, že v nálezu vydaném v projednávané věci dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, se Ústavní soud s odkazem na svá dřívější rozhodnutí (usnesení ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10, nález ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11) přihlásil též k závěru, že „k použití vyhlášky Ministerstva místního hospodářství č. 57/1957 Ú.l. neexistuje žádný zákonný podklad, a pokud by ji obecné soudy, byť podpůrně, aplikovaly, překročily by svoje procesní postavení a zabývaly se věcí nad rámec jim přiznaných oprávnění“. I na tato rozhodnutí pak odkázal též Nejvyšší soud v již shora zmíněném rozsudku ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1482/2018.
Byl-li tento závěr vysloven v nálezu Ústavního soudu vydaném v projednávané věci, nelze než (stejně jako v otázce vztahu mezi zákonem č. 58/1958 Sb. a zákonem č. 212/2012 Sb.) odkázat na závaznost rozhodnutí Ústavního soudu vyplývající z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Námitka účastnice, že bylo namístě v projednávané věci použít definici pojmu „rodinný domek“ obsaženou ve vyhlášce č. 57/1957 Ú.l., proto přípustnost dovolání také založit nemůže.
Výpočet výše náhrady za zanechaný nemovitý majetek podrobně reglementovaly vnitrostátní předpisy, zejména prováděcí vyhláška č. 159/1959 Ú.l.; tedy i určení výše odškodnění (náhrady) mělo by v zásadě vycházet z hledisek a postupů stanovených těmito tehdy platnými předpisy. Prosadí se zde Ústavním soudem dříve vyslovené závěry k dané restituční problematice (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10), že „je věcí státu, aby určil, za jakých podmínek budou poškozené osoby odškodněny. Zákonodárce tak může stanovit nejen okruh oprávněných osob, ale i rozsah majetku a časové limity restitucí. Při stanovení rozsahu odškodnění je zákonodárce pouze limitován zákazem libovůle. Pokud tedy zákonodárce vymezil rozsah odškodnění ve speciálním zákonu, soud je povinen podle těchto ustanovení postupovat a nemůže nahrazovat vůli zákonodárce a stanovovat další náhrady, případně rozšiřovat okruh oprávněných osob, které nejsou ve speciálních předpisech uvedeny“. K závěru o tom, že zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu a je tedy na zákonodárci, jaké meze restituce stanoví s tím, že nelze akceptovat výklad, který by vedl k rozšíření těchto nároků, se Ústavní soud přihlásil i v dalších rozhodnutích (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 1255/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2206/12, nebo ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16).
Také z rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne nezbytnost držet se relevantní právní úpravy, neboť soudy nejsou zmocněny k tomu, aby konstruovaly nové restituční skutkové podstaty (nebo nové restituční náhrady), přičemž opačný závěr nelze dovodit ani z imperativu výkladu orientovaného na maximální zmírnění minulých majetkových příkoří (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 883/2016).
Na straně druhé Nejvyšší soud poukazuje na rozhodovací praxi akcentující smysl a účel restituční náhrady (jímž je alespoň částečná kompenzace za ztrátu majetku), která by měla být přiměřená a rozumná, tedy i zohledňující změnu sociálních a ekonomických poměrů, aby pro oprávněnou osobu neměla jen symbolický význam (k tomu přiměřeně srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14, a ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 409/2017). I na tyto závěry Nejvyšší soud odkázal též v rozsudku ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1482/2018, týkajícím se obdobné věci, ovšem s tím, že nemůže jít o plnou kompenzaci za někdejší ztrátu majetku (s to i se zřetelem na demokratickým zákonodárcem později přijatou restituční úpravu, pokud podle ní žalobkyně oprávněnou osobou není).
Jde-li o otázku konkrétního způsobu úpravy výše restituční náhrady tak, aby nebyla jen symbolická, jedná se, obdobně jako v případě posuzování přiměřenosti zadostiučinění, o otázku, jejíž řešení se bude odvíjet od zcela konkrétních okolností případu a její posouzení je proto namístě ponechat primárně v rukou soudů nižších instancí; zásah dovolacího soudu bude namístě toliko v případě zcela zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4307/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4607/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4154/2017).
V posuzované věci odvolací soud vypočetl výši náhrady postupem v zásadě podle prováděcí vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., když od hodnoty nemovitosti odečetl výši dluhů a břemen s ní spojených a výslednou částku přepočetl v poměru 5:1. Takto vypočtenou náhradu pak přiměřeně zvýšil, s přihlédnutím k přepočítacímu indexu stanovenému aktuální restituční úpravou (ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů), aby více reflektovala společenské, ekonomické a politické změny, k nimž došlo během doby od přihlášení nároku do rozhodování soudu. Takový postup odvolacího soudu tak odpovídá i výše citované rozhodovací praxi, kdy výše náhrady byla vypočtena dle příslušného právního předpisu, ale současně byl zohledněn i účel a smysl restituční náhrady a s ohledem na něj byla výsledná částka korigována ve prospěch žalobkyně (restituentky), v situaci, kdy mechanicky určená náhrada výhradně dle tehdy platných předpisů (dle nichž by činila cca 34 000 Kč) byla vskutku ryze symbolická a neodrážela by nastalou změnu ekonomických poměrů, naproti tomu požadovaná náhrada násobně vyšší než odvolacím soudem určená nebyla by již proporcionální (poměřováno i náhradou, jíž by se jinak žalobkyni mohlo dostat podle aktuálních restitučních předpisů, byla-li by podle nich oprávněnou osobou, jíž však není; k tomu srov. §3 zákona č. 212/2009 Sb., ve znění zákona č. 364/2017 Sb.). I z tohoto pohledu není náhrada, jíž se žalobkyni z rozhodnutí soudu dostává, náhradou nepřiměřenou a nespravedlivou.
Nemůže proto přípustnost dovolání založit námitka, jíž se napadá korekce náhrady odvolacím soudem (za použití zmíněného indexu) a přípustným pak dovolání nečiní ani kritika právního posouzení o použití příslušných ustanovení jinak relevantní vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. (dle níž se od hodnoty majetku, za nějž se náhrada poskytuje, odečte výše dluhů a břemen na něm váznoucích a ceny v uvedené v přihlášce k soupisu se přepočtou v poměru 5:1). Uvedeným postupem totiž odvolací soud toliko aplikoval restituční předpis, dle něhož se žalobkyně náhrady domáhá, a respektoval tak zákonodárcem stanovené meze restituce. Shledává-li žalobkyně vhodnějším přepočítat výši náhrady dle relevantního restitučního zákona pomocí tabulky indexů přepočtu cen stavebních prací, nabízí toliko alternativní postup, jak upravit výši náhrady, aby nebyla jen symbolická, a taková argumentace přípustnost založit nemůže v situaci, kdy ani jiný postup zvolený odvolacím soudem není nepřiměřený. Konečně namítá-li žalobkyně, že dluhy a břemena uvedená v přihlášce nevázly na majetku, za nějž se domáhá náhrady, nese se tato její námitka v rovině skutkové a jako taková přípustnost dovolání také nemůže založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitce účastnice, že nárok žalobkyně je již promlčen, lze pak odkázat i na závěry vyslovené Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, které vyvrací argumentaci účastnice o tom, že zde nešlo o jedno souvislé řízení zahájené dle vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. již přihláškou k soupisu podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, jež bylo formálně (správně) ukončeno teprve napadenými rozhodnutími správního orgánu. Je-li zde kontinuita řízení zahájeného podáním přihlášky k soupisu majetku podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, nemůže být nárok žalobkyně promlčen. Ostatně, jiný závěr byl by rozporu i se shora odkazovanou judikaturou Ústavního soudu ve vztahu k daným restitučním nárokům a v ní obsaženému imperativu „učinit vše pro spravedlivé řešení věci“ (mělo-li by se uzavřít, že žalobkyni žádná náhrada nepřísluší z důvodu promlčení práva).
Obě dovolatelky současně napadají rozsudek odvolacího soudu i v části, jíž bylo rozhodnuto o příslušenství pohledávky, úroku z prodlení. Žalobkyně namítá, že prodlení účastnice s vyplacením náhrady nastalo nejpozději dne 13. 7. 1947 (úrok z prodlení však požaduje až od 18. 3. 1992, kdy se pro Českou republiku stala účinnou Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť podle Protokolu ke smlouvě mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině měla být náhrada za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi vyplacena do 18 měsíců ode dne ratifikace smlouvy. Ani tato námitka však přípustnost dovolání nemůže založit, je-li rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena i v tom závěru, že mezistátní smlouva uzavřená mezi ČSR a SSSR, publikovaná pod č. 186/1946 Sb., včetně k ní připojeného Protokolu, není na vnitrostátní úrovni přímo aplikovatelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1482/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1377/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2843/2013). Ani ztotožnění počátku prodlení s datem platnosti (pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není namístě, neboť jakkoliv splatnost náhrady nesouvisela s touto událostí, žalobkyni tím nevzniklo ani legitimní očekávání náhrady majetku, jež bylo by chráněno podle čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práva a svobod (jak je zřejmé i z toho, že takovou argumentaci uplatňovanou již dříve ve skutkově a právně obdobné věci týkající se jiného účastníka (stěžovatele), označil sám Evropský soud pro lidská práva za nedůvodnou a stížnost k němu podanou proto za nepřijatelnou pro neslučitelnost ratione materiae s Úmluvou; viz rozhodnutí ze dne 15. 1. 2013, ve věci č. 73093/11 – Karel Fuksa proti České republice ).
Naproti tomu námitka účastnice, s jejímž použitím se zpochybňuje přiznání úroku z prodlení již proto, že předmětem řízení před správním orgánem příslušenství (úrok z prodlení) nebylo, dovolání činí přípustným (dle §237 o. s. ř.), neboť při řešení této nastolené procesně právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jemu předcházejícího procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán, a to v takovém rozsahu, v jakém o ní bylo před správním orgánem skončeno řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3380/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2990/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2632/2013). Z uvedeného vyplývá, že předmětem rozhodování soudu v řízení podle části páté musí být to, co již bylo předmětem rozhodování správního orgánu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2963/2016).
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem (údajem o tom, čeho se žalobce domáhá) vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2743/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5861/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 32 Cdo 925/2013). O změnu žaloby jde proto tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015). O jiný předmět řízení se proto jedná též v případě, kdy se žalobkyně nově domáhá též přiznání příslušenství z restituční náhrady, ačkoliv to nebylo požadováno v řízení před správním orgánem (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2890/2012).
Z výše uvedeného vyplývá, že v části, jíž byly žalobkyni přiznány úroky z prodlení z požadované náhrady, rozhodnutí odvolacího soudu správné není (byla-li předmětem řízení před správním orgánem toliko sama náhrada). Nehledě na to, že faktor plynutí času byl soudem reflektován právě i při určení výše náhrady, jež byla jinak žalobkyni přiznána až pravomocným soudním rozhodnutím a jímž byla současně – oproti náhradě plynoucí z původní právní úpravy – přiměřeně zvýšena, přičemž relevantní (restituční) předpisy zakotvující právo na náhradu (zákon č. 42/1958 Sb. a jej provádějící podzákonné předpisy) lhůtu pro poskytnutí náhrady ani nestanoví (a vznik práva na úrok z prodlení vůči státu nepředpokládají).
Protože v uvedeném rozsahu odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout (vzhledem k odlišnému právnímu názoru není třeba dalších skutkových tvrzení ani doplnění dokazování), dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu změnil tak, že se žaloba co do požadovaného příslušenství zamítá [§243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání účastnice i dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustná (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
S ohledem na částečnou změnu rozsudku odvolacího soudu (a rozsudku soudu prvního stupně) v dovolacím řízení Nejvyšší soud rozhodoval nejenom o náhradě nákladů dovolacího řízení, ale i o nákladech odvolacího řízení a o nákladech u soudu prvního stupně (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 2, §146 odst. 3 a §142 odst. 2 o. s. ř.). Předmětem řízení byla netoliko jistina pohledávky (2.568.000 Kč), ale i její (z pohledu výsledku řízení nedůvodně) uplatňované příslušenství, úrok z prodlení ve výši 3% za dobu od března r. 1992 do zaplacení z uvedené částky, který – k okamžiku rozhodování odvolacího soudu o žalobě v únoru r. 2016 – činil 1.849.536 Kč. [K předmětu řízení, je-li jeho součástí i příslušenství peněžité pohledávky, pro účely rozhodování o náhradě nákladů srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015, 25 Cdo 2284/2015.] Se zřetelem k uvedenému míra úspěchu žalobkyně ve věci nedosahuje ani 10 % hodnoty předmětu řízení a účastnice měla by tudíž v zásadě právo na náhradu nákladů, jež účelně vynaložila na obranu svého práva (§142 odst. 2, s použitím §146 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud ovšem v projednávané věci shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž lze (k náhradě oprávněné) účastnici náhradu nákladů výjimečně odepřít (§150 o. s. ř.), přihlížeje přitom zejména k povaze projednávané věci a okolnostem, jež vedly k uplatnění nároku, jakož i k rozdílným poměrům obou účastnic (a kdy takovým rozhodnutím nebude významně zasaženo ani do poměrů účastnice, jíž by zde náležela toliko paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu