ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1482.2018.1
28 Cdo 1482/2018-
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. V. , Ch. (jako procesní nástupkyně původní žalobkyně M. P., zemř. 10. 11. 2017, K.), zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pelicova 8a, za účasti České republiky – Ministerstva financí České republiky , se sídlem v Praze, Letenská 15, IČO: 00006947, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 100/2010, o dovolání obou účastnic proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. července 2015, č. j. 23 Co 127/2013-509, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. července 2015, č. j. 23 Co 127/2013-509, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. října 2012, č. j. 11 C 100/2010-299, Okresní soudu v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) uložil účastnici České republice – Ministerstvu financí povinnost zaplatit původní žalobkyni paní M. P. (jejíž procesní nástupkyní se za dovolacího řízení stala paní M. V.) částku 7,653.360 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % z uvedené částky za dobu od 19. 3. 1992 do zaplacení a vyslovil, že (v tomto rozsahu) se nahrazuje rozhodnutí ministra financí České republiky ze dne 10. 11. 2008, č. j. 908/79637/2008, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí České republiky ze dne 6. 9. 2008, č. j. 908/31644/2008 (výrok I); ve zbývající části (z celkem uplatněných 18,171.973 Kč) žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, podané původní žalobkyní M. P. u soudu dne 9. 12. 2008, kterou původní žalobkyně (dále též i jako „žalobkyně“) iniciovala projednání věci v občanském soudním řízení (dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů), o níž dříve rozhodl správní orgán, včetně jeho přezkumné instance, ve výroku označenými rozhodnutími. Jimi nevyhověl návrhu žalobkyně na poskytnutí náhrady za nemovitý majetek zanechaný jejím předchůdcem na území Zakarpatské Ukrajiny (Podkarpatské Rusi) v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, dovozované z tehdy platných předpisů – zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“) a jej provádějící vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška č. 42/1958 Ú.l.“).
V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně M. P. je snachou pana A. P. (zemř. 1957) a jím povolanou dědičkou na základě závěti. A. P. (stejně tak jako žalobkyně) byl nositelem československého státního občanství a k 29. červnu 1945 byl vlastníkem identifikovaného nemovitého majetku na území Podkarpatské Rusi, jenž opustil v listopadu r. 1938 po (první) vídeňské arbitráži a následně jej definitivně pozbyl podle příslušných mezistátních smluv a dohod v souvislosti se smluvním postoupením tohoto území Svazu sovětských socialistických republik. A. P. také včas podal přihlášku majetku k soupisu podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině. Dopisem Ministerstva financí - Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků ze dne 30. 3. 1962 byla žalobkyně vyrozuměna o tom, že jí za nemovitosti zanechané jejím předchůdcem nelze odškodnění poskytnout. O uplatněném nároku bylo pak věcně rozhodnuto teprve v roce 2008 shora označeným rozhodnutím Ministerstva financí, jímž nebylo návrhu žadatelky vyhověno z obdobných důvodů, s jakými své závěry spojily příslušné orgány již v roce 1962, totiž že nejsou splněny věcné podmínky pro přiznání nároku na náhradu podle zákona č. 42/1958 Sb., ve spojení s ustanovením vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., tedy že přihlášený majetek zřetelně neměl povahu osobního nebo drobného výdělečného majetku (ve smyslu §3 vyhl. č. 159/1959 Ú.l.).
Také soud prvního stupně poměřoval uplatňovaný nárok tehdy platnými právními předpisy – zákonem č. 42/1958 Sb. a vyhláškou č. 159/1959 Ú.l., uzavíraje, že jejich aplikovatelnost v dané věci nebyla dotčena ani pozdější právní úpravou – přijetím zákona č. 212/2009 Sb. a jeho novelou č. 121/2012 Sb. Nepřisvědčil argumentaci účastnice o promlčení práva, vycházeje ze závěru, že o nároku původní žalobkyně probíhalo jediné správní řízení, na podkladě jejím předchůdcem podané přihlášky k soupisu majetku, jež bylo ukončeno až v roce 2008 napadeným správním rozhodnutím. S použitím judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, zejm. rozhodnutí Velkého senátu z 22. 6. 2004, č. 31443/96 ve věci Broniowski proti Polsku , dovodil, že původní žalobkyni (jež má postavení oprávněné osoby dle §1 odst. 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l.) vzniklo legitimní očekávání, založené na zákonu č. 42/1958 Sb., resp. na smlouvě č. 186/1946 Sb. (Smlouva mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině a čl. 2 jejího Protokolu), jemuž musí soud – v souladu s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod – poskytnout ochranu. Kritérium pro odškodnění obsažené v §3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., tedy že náhrada přísluší toliko za tam vymezený majetek, považoval prvostupňový soud za diskriminační a odporující čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež garantuje rovnou ochranu vlastnického práva, a čl. 1 a 3 Listiny, jež stanoví rovnost a zákaz diskriminace, a jako takové považoval jeho účinky derogované působením §6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, dodávaje, že takovou právní úpravou (její částí) nemůže být soud vázán i s přihlédnutím k čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (jež dává soudci oprávnění posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou). Náhradu proto soud prvního stupně poskytl za veškerý nemovitý majetek. Při výpočtu výše náhrady vycházel z ceny nemovitostí právního předchůdce původní žalobkyně, uvedené v přihlášce k soupisu majetku z roku 1947, od níž odečetl břemena a dluhy zapsané v pozemkových knihách; přitom nepoužil ustanovení „§7“ (správně §4) vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., jež ukládá cenu podle přihlášky krátit v poměru 1 : 5, nýbrž – s ohledem na nemožnost naturální restituce a „míru znehodnocení peněžitého vyjádření majetku (např. inflace a měnové změny)“ – takto stanovenou výslednou cenu násobil pětkrát, docházeje tak k částce 7,653.360 Kč, jež podle jeho úvahy představuje náhradu přiměřenou. Vycházeje ze závěru, že Česká republika byla žalobkyni povinna poskytnout odškodnění „od počátku obnovy demokratických poměrů“, uložil účastnici povinnost zaplatit žalobkyni od jí požadovaného data (19. 3. 1992) také úroky z prodlení.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání účastnice – poté, kdy předchozí usnesení tohoto soudu ze dne 22. 10. 2013, č. j. 23 Co 12/2013-391, jímž byl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno s tím, že se věc postupuje Ministerstvu vnitra ČR jako orgánu, do jehož pravomoci náleží, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/2014 – rozsudkem ze dne 2. července 2015, č. j. 23 Co 127/2013-509, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I tak, že České republice – Ministerstvu financí uložil zaplatit žalobkyni částku 2,000.000 Kč, zatímco v části žádající zaplacení dalších 5,653.360 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení žalobu zamítl a takto nahradil označené rozhodnutí správního orgánu (výrok I). Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a na náhradu nákladů řízení u soudu prvního stupně nepřiznal žádné z účastnic (výrok II).
Při věcném přezkumu odvoláním napadeného rozsudku se odvolací soud řídil právním názorem, jejž vyslovil Ústavní soud v kasačním nálezu vydaném v této věci, tedy že uplatněný nárok je třeba posuzovat podle předchozí právní úpravy – zákona č. 42/1958 Sb., dle nějž Česká republika v mezích dalších ustanovení zákona poskytne náhradu za (mimo jiné) nemovitý majetek, který měly československé právnické a fyzické osoby dne 29. června 1945 na Zakarpatské Ukrajině (§1 odst. 1 písm. a/ zákona). Jako správný shledal i závěr soudu prvního stupně o naplnění podmínek pro vznik náhrady (státní občanství předchůdce žalobkyně, prokázání vlastnictví k nemovitému majetku k 29. 6. 1945, aktivní legitimace žalobkyně jako dědičky ze závěti, včasné podání přihlášky k náhradě; §1 a §2 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l.), stejně tak závěr o jediném, kontinuálně probíhajícím řízení na základě podané přihlášky k náhradě z r. 1947, ukončeném až rozhodnutím ministerstva v roce 2008, a ovšem i závěr, že žalobkyni se musí na základě zákona dostat náhrady za zanechaný nemovitý majetek navzdory omezení uvedenému v §3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., které odvolací soud rovněž neaplikoval, uzavíraje přitom že „mu není znám právní předpis, který by vymezoval definici majetku povahy osobního nebo drobného a který by obstál byť jako starší norma při aplikaci soudem v podmínkách demokratického státu“. Nepoužil pak ani ustanovení §4 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., jehož aplikace by podle něj vedla k poskytnutí nepřiměřeně nízkého odškodnění, jež by nemělo vztah k hodnotě zanechaného majetku a neodpovídalo by ani současným cenovým relacím. Postup soudu prvního stupně při výpočtu náhrady označil „za logický a přesvědčivý“, ovšem s tím, že výše náhrady – tak, jak je tomu podle současné restituční legislativy v případě náhrad poskytovaných podle zákona č. 212/2009 Sb., jenž upravuje obdobný okruh restitucí jako zákon č. 42/1958 Sb., od náhrady odečítá odškodnění vyplacené oprávněné osobě podle dosavadních právních předpisů (§7 odst. 4) a náhradu limituje částkou 2,000.000 Kč (§7 odst. 5) – neměla by tuto částku přesáhnout ani náhrada podle zákona č. 42/1959 Sb. Z těchto důvodů pak odvolací soud – nad rámec částky 2,000.000 Kč – nepřiznal žalobkyni ani úroky z prodlení.
Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním obě účastnice – tedy jak původní žalobkyně paní M. P., tak i Česká republika.
Žalobkyně spatřuje přípustnost jí podaného dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, namítajíc, že se odvolací soud – dle jejího názoru – dopustil nepřípustné analogie, aplikoval-li pro určení výše odškodnění zákon č. 212/2009 Sb., včetně jeho ustanovení §7 odst. 5 limitující výši náhrady částkou 2,000.000 Kč. Z vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. totiž plyne, že základem pro výpočet náhrady má být jedině cena uvedená v přihlášce, kterážto částka by měla být podle žalobkyně přepočtena na současnou cenovou hladinu. V dané souvislosti žalobkyně poukazuje na to, že také zákon č. 212/2009 Sb. obsahuje „přepočítací“ koeficient obdobný tomu, který navrhovala použít v dané věci, s přihlédnutím k podanému expertnímu posouzení o zvýšení hodnoty nemovitých věcí za uplynulá desetiletí. Postup odvolacího soudu považuje za rozporný i s nálezem Ústavního soudu vydaným v této věci, dle něhož jsou zákon č. 42/1958 Sb. a zákon č. 212/2009 Sb. samostatnými právními normami existujícími vedle sebe. Omezení výše náhrady považuje za diskriminační vůči osobám, jež na Zakarpatské Ukrajině zanechaly rozsáhlejší majetek. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek v napadeném výroku I změnil a uložil účastnici, České republice – Ministerstvu financí, povinnost zaplatit žalobkyni částku 19,669.135 Kč (navzdory tomu, že předmětem odvolacího řízení – poté, kdy žalobkyně nepodala odvolání – zůstalo peněžité plnění v částce 7,653.360 Kč), spolu se specifikovanými úroky z prodlení, eventuelně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Česká republika jako účastnice řízení považuje své dovolání za přípustné proto, že se odvolací soud – dle jí zastávaného názoru – napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, stejně tak jako od judikatury Ústavního soudu. Namítá, že kasačním nálezem Ústavního soudu v dané věci (nález ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14) nebyla presumována důvodnost žalobkyní uplatněného nároku podle zákona č. 42/1958 Sb., nýbrž byl vysloven toliko požadavek na věcné projednání návrhu na poskytnutí náhrady. Konstatuje, odkazujíc přitom i na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, že restituční předpisy vydané po roce 1990 vylučují i uplatnění nároků na odškodnění podle poválečných předpisů, a že restituční zákonodárství po roce 1990 řeší komplexně všechny křivdy v minulém období a stojí na principu částečného zmírnění křivd. Dále namítá, že žalobkyně neprokázala vlastnické právo právního předchůdce k majetku zanechanému na Zakarpatské Ukrajině k rozhodnému datu, jež nelze dovozovat ani z toho, že v minulých řízeních nebylo nikým zpochybňováno. Namítá, že správní řízení nebylo zahájeno již přihláškou právního předchůdce žalobkyně z roku 1947, zpochybňujíc i závěr o kontinuitě tohoto řízení až do vydání rozhodnutí Ministerstva financí z roku 2008, připouštějíc však i takový výklad, že původní správní řízení bylo ukončeno již dopisem z 30. 3. 1962, na nějž může být nahlíženo jako na rozhodnutí v materiálním smyslu. Dle názoru účastnice je nesprávný a s konstantní judikaturou rozporný i závěr soudů obou stupňů, že se v dané věci neaplikuje ustanovení §3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., jež omezuje rozsah majetku, za který se přiznává odškodnění. Poukazuje přitom i na rozhodovací praxi, dle níž je věcí státu, jaké podmínky restituce stanoví a že soudy mohou pak rozhodovat toliko v takto nastaveném rámci. Podle shora odkazovaného ustanovení se náhrada poskytuje toliko za nemovitý majetek, který měl povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví. Protože tuto podmínku majetek předchůdce žalobkyně nesplňoval, žalobkyni náhrada nepřísluší. Účastnice zpochybňuje i výpočet náhrady podle tehdy platných předpisů, namítajíc, že podle ustanovení §4 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. se měla částka zjištěná z přihlášky nikoliv násobit, nýbrž krátit v poměru 5 : 1 a tedy i potud soudy interpretovaly vyhlášku v rozporu s jejím jasným zněním. Soud prvního stupně přitom náhradu vypočetl vlastní libovolnou úvahou, ačkoliv přepočet na současnou cenovou hladinu si netroufl provést ani renomovaný znalecký ústav. Krom argumentace, že pro nesplnění právními předpisy stanovených podmínek žalobkyni restituční nárok vůbec nevznikl, účastnice současně namítá, že uplatněný nárok by nebylo možno žalobkyni přiznat i proto, že byl by promlčen, podala-li žalobkyně žádost k ministerstvu teprve 25. 3. 2008; účastnice přitom zastává názor, že není zachována kontinuita s řízením zahájením již na pokladě přihlášky, v němž žalobkyně ani řádně nepokračovala. Za naplněné nepovažuje ani předpoklady pro přijetí závěru, že námitka promlčení byla by v rozporu s dobrými mravy. Ze všech těchto důvodů účastnice navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v jí napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání účastnice označila toto dovolání za nepřípustné (současně však namítajíc, že dle jejího názoru jde o dovolání vadné, jež postrádá řádné vymezení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání), případně neopodstatněné, a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl, resp. zamítl.
Účastnice považuje dovolání žalobkyně za nepřípustné, které mělo by být proto odmítnuto, prezentujíc názor, že rozhodnutí odvolacího soudu (v části o zamítnutí žaloby) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu řešící otázky odškodnění osob za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině v případech srovnatelných s nyní posuzovanou věcí a z níž vyplývá, že odškodnění (náhradu za zanechaný majetek) přiznat nelze.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a bodem 2. článku II, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání účastnic projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (bylo-li řízení zahájeno před 1. 1. 2014).
Poté, kdy v průběhu dovolacího řízení původní žalobkyně (a dovolatelka) paní M. P. zemřela (dne 10. 11. 2017), tedy ztratila způsobilost být účastnicí řízení, Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 5. 2018, č. j. 28 Cdo 1482/2018-645, rozhodl, že v řízení bude jako s procesní nástupkyní původní žalobkyně pokračováno s paní M.V., jelikož povaha věci (v níž jde o nárok majetkové povahy, jenž není vázán výlučně na osobu zemřelé žalobkyně) nebrání pokračování v řízení, přičemž procesní nástupkyní se stala osoba, jež podle výsledku dědického řízení převzala právo, o něž v tomto řízení jde (§107 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dále ověřil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), z nichž žalobkyně je zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a za stát jako účastníka řízení jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).; obě dovolání byla také podána ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahují obligatorní náležitosti dle §241a odst. 2 (a to včetně dovolání účastnice České republiky, které – navzdory jinému mínění žalobkyně – vedle vymezení dovolacího důvodu nepostrádá ani uvedení toho, v čem tato dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání).
Dovolání jsou přípustná podle §237 o. s. ř., neboť směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva [stanovení rozsahu odškodnění podle zákona č. 42/1958 Sb. za nemovitý majetek, který zanechaly československé právnické a fyzické osoby na území Zakarpatské Ukrajiny (Podkarpatské Rusi) v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2162/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1377/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1677/2010, a ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2843/2013).
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání jsou opodstatněná.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. ) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláními namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán uplatněný dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách označených v dovoláních.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nyní přezkoumávaným rozhodnutím odvolací soud reagoval na kasační zásah Ústavního soudu v dané věci, poté, kdy nálezem ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/2014, Ústavní soud (navzdory tomu, že v některých jiných případech takový závěr obecných soudů aproboval – viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1769/11), jako ústavně nekonformní (odporující povinnosti obecných soudů, jakož i jiných státních orgánů interpretovat restituční zákony ve vztahu k oprávněný osobám co nejvstřícněji) odmítl i ony právní závěry odvolacího soudu (aprobované i soudem dovolacím – viz současně odklizené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, č. j. 28 Cdo 1066/2014-432) o specialitě restituční úpravy zákonem č. 212/2009 Sb. (ve znění zákona č. 121/2012 Sb.) ve vztahu k předchozí právní úpravě (zákon č. 42/1958 Sb.). Aplikace dosavadní právní úpravy na již uplatněné nároky osob za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny (Podkarpatské Rusi) – dle závěru Ústavního soudu – zůstala tak zachována i po přijetí nové restituční úpravy (vtělené do zákona č. 212/2009 Sb. a jej novelizujícího zákona č. 121/2012 Sb., jímž, mimo jiné, byly dosavadní předpisy upravující obdobnou materii odškodnění – zákon č. 42/1958 Sb., spolu s jej provádějícími vyhláškami č. 43/1959 Ú.l. a č. 159/1959 Ú.l. – zrušeny; viz čl. III zákona č. 121/2012 Sb.).
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování ústavněprávního závěru Ústavního soudu, tj. nosných důvodů rozhodnutí, vysloveného v předchozím nálezu v téže věci (tj. nerespektování kasační závaznosti ratia decidendi předchozího nálezu) představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy (III. ÚS 1012/10, II. ÚS 355/02, III. ÚS 686/04, III. ÚS 467/98, III. ÚS 425/97, II. ÚS 2639/14, IV. ÚS 1063/16, II. ÚS 2084/14).
Tedy již s ohledem na vázanost obecného soudu nosnými důvody, o něž je opřen kasační nález Ústavního soudu vydaný v této věci (jenž – navzdory jiné interpretaci účastnicí – se nevyslovuje toliko k otázkám procesním, nýbrž i k uplatnitelnosti nároku a jeho posouzení dle předchozí právní úpravy, aniž by ovšem presumoval jeho důvodnost) se zde nemůže prosadit argumentace účastnice, že přijetím restitučního zákonodárství po roce 1990 byla i v těchto případech vyloučena možnost uplatňování nároků podle poválečných předpisů (tedy podle zákona č. 42/1958 Sb., jenž je svou povahou taktéž předpisem restitučním).
Není v tomto směru významné, že v případě jiných nároků (kupř. na náhradu za znárodněný majetek na základě poválečných předpisů, pokud se za něj jeho vlastníkům taktéž nedostalo žádné náhrady) Ústavní soud závěry obecných soudů o nemožnosti jejich uplatňování mimo rámec vymezený restitučními předpisy vydanými demokratickým zákonodárcem po roce 1990 aprobuje, kdy nadále vychází z toho, že „systém restitučních předpisů byl výrazem vůle zákonodárce napravit (pouze) některé majetkové křivdy, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon, že bylo tak jen na vůli státu a od něj poskytnutým beneficiem, zda a jaká protiprávní jednání státu z doby minulé po roce 1989 napraví a jakým způsobem“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 73/17, usnesení ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3549/16, či usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 265/17; obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jímž byl vysloven mj. i ten závěr, že i zmírnění majetkových křivd, k nimž došlo ztrátou majetku – bez zřetele na to, zda se tak stalo ještě před 25. 2. 1948 či v tzv. rozhodném období z hlediska restitučních předpisů – se lze domáhat toliko za podmínek a v mezích stanovených restitučními předpisy vydanými demokratickým zákonodárcem po roce 1990).
Také nelze přehlédnout, že k závěru, jenž Ústavní soud – ve vztahu k aplikovatelnosti předchozí právní úpravy – zákona č. 42/1958 Sb. na nároky již dříve uplatněné – zaujal v této věci, se následně přihlásil i v nálezu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13 (stěžovatelka M. P.).
V posouzení otázek, jež jsou určující pro závěr, zda žalobkyni vznikl nárok na poskytnutí náhrady za nemovitý majetek zanechaný jejím předchůdcem na území Zakarpatské Ukrajiny (posuzovaný v režimu zákona č. 42/1958 Sb.), případně v jakém rozsahu, není již obecný soud kasačním nálezem Ústavního soudu (jenž se k řešení těchto otázek nevyslovuje a uvádí, že žalobkyně může být úspěšná „samozřejmě za předpokladu, že pro vznik nároku na náhradu budou splněny i další podmínky“) nikterak omezen (důvodnost uplatněného nároku či jeho výše – slovy nálezu – není „presumována“).
Odškodnění osob za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině (Podkarpatské Rusi) v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik upravuje (1) Smlouva mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině sjednaná dne 29. června 1946 (uveřejněna pod č. 186/1946 Sb.), spolu s Dohodou mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o konečném vypořádání majetkových a finančních otázek, souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, sjednanou dne 6. července 1957 a uveřejněnou pod č. 1/1958 Sb.; (2) zákon č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou; (3) vyhláška č. 43/1959 Ú.l., o přihlášení k náhradě za majetky na Zakarpatské Ukrajině podle zákona č. 42/1958 Sb.; (4) vyhláška č. 159/1959 Ú.l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny; (5) zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění zákona č. 121/2012 Sb. (dle stavu do 6. 11. 2017, před novelou zákona č. 364/2017 Sb.).
Jak již výše uvedeno, podle zákona č. 212/2009 Sb. (ve znění zákona č. 121/2012 Sb.) žalobkyní uplatňovaný nárok posuzovat nelze, byl-li uplatněn (a bylo-li o něm takto i rozhodováno) dle dosavadních právních předpisů a kdy k odklizení do té doby platných a účinných právních předpisů (zákona č. 42/1958 Sb. a vyhlášky č. 159/1959 Ú.l.) nedošlo se zpětnými účinky a nemohlo přivodit zánik nároků již do té doby vzniklých (nepravá retroaktivita), přičemž uvedený závěr o neaplikovatelnosti nové právní úpravy – ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu – obstojí i proto, že je pro žalobkyni příznivější (není-li žalobkyně dle nového restitučního předpisu oprávněnou osobou; srov. §3 zákona č. 212/2009 Sb.).
Samotná mezistátní smlouva uzavřená mezi ČSR a SSSR, publikovaná pod č. 186/1946 Sb., včetně k ní připojeného Protokolu (jenž v článcích 2 – 4 deklaroval odškodnění osob optujících pro státní občanství druhé smluvní strany a jež mělo být provedeno vládami jednotlivých států dle zásad vypracovaných za tím účelem zřízenou Likvidační komisí) není na vnitrostátní úrovni přímo aplikovatelná. Smlouva stanoví toliko požadavek na transformaci v ní stanovených pravidel do vnitrostátního práva a smluvním stranám ponechává relativní volnost v určení, za jaký majetek a v jakém rozsahu se odškodnění provede. Nejde tu o obecnou povinnost státu restituovat majetek, jenž byl ve vlastnictví československých osob (fyzických a právnických), jež jej zanechaly na Zakarpatské Ukrajině.
Za jaký majetek náleží oprávněným osobám náhrada, pak konkrétně určují vnitrostátní předpisy. Náhrady lze proto dosáhnout toliko za podmínek, které stanoví zákon č. 42/1958 Sb. a zejména pak vyhláška č. 159/1959 Ú.l., která tento zákon (na základě zmocnění obsaženého v §4) provádí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2162/2009).
Právo na náhradu za nemovitosti zanechané na Podkarpatské Rusi, jež nespadaly do okruhu nemovitostí charakterizovaných dříve vydanými předpisy (zákon č. 42/1958 Sb., vyhláška č. 159/1959 v. ř.), může žadateli vzniknout jedině při splnění dalších podmínek stanovených zákonem č. 212/2009 Sb. jakožto předpisem restitučním (k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2009, sp.zn. 28 Cdo 2162/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1377/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1677/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2843/2013).
Ústavní konformita prezentovaného závěru byla opakovaně stvrzována i rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10, a ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2206/12, jimiž Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1677/2010, resp. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1377/2011).
Podle §1 odst. 1 zákona č. 42/1958 Sb. stát poskytne v mezích dalších ustanovení tohoto zákona náhradu a) za nemovitý majetek, který měly československé právnické a fyzické osoby dne 29. června 1945 na Zakarpatské Ukrajině. Ustanovením §1 odst. 2 tohoto zákona byla vláda zmocněna stanovit zásady k tomu, které druhy majetku (nemovitostí) a v jaké výši se nahradí oprávněným osobám, popřípadě jejich právním nástupcům. Ustanovením §4 odst. 1 bylo Ministerstvo financí zmocněno upravit podrobnosti, zejména za jakých podmínek se náhrada poskytuje, jakož i o zániku nároku na náhradu.
Po přijetí zásad odškodnění (usnesením vlády č. 938 z roku 1959) Ministerstvo financí vydalo k provedení zákona č. 42/1958 Sb. (a na základě jeho zmocnění; §4 odst. 1) vyhlášku č. 159/1959 Ú.l., v níž, mimo jiné, stanovilo, že náhrada se poskytne za nemovitý majetek vyjmenovaný v §3 vyhlášky (nemovitý majetek, pokud měl povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví, a) za rodinný domek, b) za hospodářské budovy a půdu drobných zemědělců na Zakarpatské Ukrajině, avšak jen těm, kteří nyní hospodaří jako členové jednotných zemědělských družstev nebo jako samostatní malí nebo střední zemědělci, c) za pozemek zastavěný rodinným domkem [písmeno a)] nejvýše však za výměru 800 m2 a za pozemek zastavěný hospodářskými budovami [písmeno b)], d) za budovy sloužící k provozu malé živnosti. Základem pro výpočet náhrad za nemovitý majetek jsou údaje uvedené v přihláškách k náhradě (§2), kdy ceny v přihláškách se přepočtou (sníží) v poměru 5 : 1 a uvedou po přezkoušení do souladu s cenovými předpisy (srov. §4 cit. vyhlášky).
Tedy ani relevantní vnitrostátní předpisy (zákon č. 42/1958 Sb. a jej provádějící vyhláška č. 159/1959 Ú.l.) nezaložily oprávněným osobám právo na náhradu za veškerý zanechaný majetek a ve výši odpovídající jeho obvyklé hodnotě (tím méně snad hodnotě současné, či jinak „valorizované“, mají-li být tyto předpisy – s ohledem na v dané věci Ústavním soudem přijatý závěr – aplikovány i po uplynutí doby delší půl století a po derogaci těchto předpisů demokratickým zákonodárcem v roce 2012), nýbrž předpokládaly poskytnutí náhrady v omezeném rozsahu. Právě vyhláška č. 159/1959 Ú.l. pak konkrétně vymezila, za jaký majetek lze náhradu poskytnout, včetně mechanismu určení výše náhrady; šlo o podzákonný předpis vydaný v mezích zákonné úpravy (jež předpokládala odškodnění nikoliv v plném rozsahu a za veškerý zanechaný majetek), na základě výslovného zákonného zmocnění.
Je přitom věcí státu, aby určil, za jakých podmínek budou poškozené osoby odškodněny, tedy aby stanovil nejen okruh oprávněných osob, ale i rozsah majetku a časové limity restitucí, kdy při stanovení rozsahu odškodnění je limitován pouze zákazem libovůle (viz např. již shora odkazované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3241/10, spolu s další judikaturou citovanou v odůvodnění tohoto rozhodnutí).
Je tudíž v rozporu se shora citovanou právní úpravou (i s přihlédnutím k její interpretaci v rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu, jež reflektuje i principy restitučního zákonodárství), dospěl-li v posuzované věci odvolací soud, stejně tak jako před ním i soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni přísluší náhrada za veškerý jejím předchůdcem na Zakarpatské Ukrajině zanechaný majetek, bez zřetele k věcnému omezení, jež v tomto směru stanoví relevantní vnitrostátní (zákonná i jí provádějící podzákonná) právní úprava.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že při interpretaci dříve přijatých předpisů je třeba mít na paměti jejich smysl (účel), jímž je alespoň částečná kompenzace v minulosti vzniklých majetkový křivd, na straně druhé nelze zcela ignorovat rozsah restitucí (limity odškodnění) stanovený příslušnými právními předpisy. Ačkoliv vymezení majetku, za nějž se poskytovala náhrada, provedené ustanovením §3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., je v řadě ohledů problematické, nelze uzavřít, že jde o ustanovení bezobsažné, neurčité a neaplikovatelné, jež by vůbec nebylo lze použít ani při jeho ústavně konformním výkladu, s přihlédnutím k závěrům, jež k jeho interpretaci a aplikaci (byť jako obiter dictum) vyslovil i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10, resp. nálezu 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11 (jimiž byl jako nepřípustně zužující odmítnut výklad pojmu „rodinný dům“ dle §3 písm. a/ cit. vyhlášky, tehdy obecnými soudy založený na vymezení tohoto pojmu ve vyhlášce ministerstva místního hospodářství č. 57/1957 Ú.l.); dále srov. např. i nález ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3964/14, v němž Ústavní soud označil za „diskriminační (a neaplikovatelnou) pasáž vztahující se k odškodnění jen jisté skupiny osob preferencí socialistického či družstevního vlastnictví“, s tím, že i na ustanovení §3 cit. vyhlášky je nutno nahlížet prizmatem současných právních principů, aniž by však Ústavní soud zpochybnil základní premisu, že v případě norem restitučních – při vyloučení libovůle – je v zásadě na vůli státu (a od něj poskytnutým beneficiem), zda a jaký rozsah zmírnění křivd stanoví (co do vymezení okruhu oprávněných osob, ale i rozsahu majetku a časových limitů).
Za diskrimační v tomto směru by tak vskutku bylo lze považovat podmínku obsaženou v ustanovení §3 písm. b/ cit. vyhlášky, dle níž se náhrada za hospodářské budovy a půdu drobných zemědělců na Zakarpatské Ukrajině poskytovala jen těm, kdo hospodaří jako členové členové JZD či samostatní malí nebo střední zemědělci; v ostatním jde o restituci založenou na věcném vymezení rozsahu majetku, nikoliv na vymezení vztahujícím se toliko k určité skupině žadatelů. A jak již výše uvedeno, i sám zákon předpokládal omezené odškodnění (§1 odst. 2; §4 odst. 1 zákona č. 42/1958 Sb.), přičemž stanovený limit postihoval v dané době každého žadatele o náhradu (odškodnění). Z toho ostatně vycházel i zákonodárce po obnovení demokratických poměrů v roce 1990, když – byť se zpožděním téměř 20 let – přijímal předpis restituční povahy (později novelizovaný, zákonem č. 121/2012 Sb., a naposledy pak i zákonem č. 364/2017 Sb.) právě i za účelem zmírnění těchto majetkových křivd a zakládající oprávněným osobám za zákonem stanovených podmínek (osobních, věcných, časových) nárok na další náhradu za ztrátu majetku jeho zanecháním na území Podkarpatské Rusi, která jim – na základě tehdy platných právních předpisů, stanovící náhradu v omezeném rozsahu – nebyla kompenzována, případně se tak stalo ve velmi omezeném rozsahu.
Přitom ani posledně zmiňovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3964/14 nebyla zcela popřena (a vypořádána) předchozí judikatura Ústavního soudu považující za ústavně konformní takový výklad obecných soudů, dle nějž lze náhrady dosáhnout toliko za podmínek, které stanoví přijaté vnitrostátní předpisy, tedy zákon č. 42/1958 Sb. a jej provádějící vyhláška č. 159/1959 Ú.l. Argumentaci, že žalobkyni – bez zřetele na později přijatou vnitrostátní úpravu – vzniklo legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práva a svobod (jež je obsažena i v důvodech rozhodnutí soudu prvního stupně a jež doprovázena i odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva – rozsudek velkého senátu ze dne 22. 6. 2004, ve věci č. 31443/96 – Broniowski proti Polsku ), relevanci přiznat nelze, i proto, že stejnou argumentaci – uplatňovanou již dříve ve skutkově a právně obdobné věci týkající se jiného účastníka (stěžovatele), jenž požadoval odškodnění za majetek zanechaný jeho předchůdcem (zůstavitelem) na území Zakarpatské Ukrajiny a pro jehož přiznání nebyly splněny předpoklady stanovené vnitrostátními předpisy, tj. zákonem č. 42/1958 Sb. a jej provádějící vyhláškou č. 159/1959 Ú.l. – označil sám Evropský soud pro lidská práva za nedůvodnou a stížnost k němu podanou proto za nepřijatelnou pro neslučitelnost ratione materiae s Úmluvou (viz rozhodnutí ze dne 15. 1. 2013, ve věci č. 73093/11 – Karel Fuksa proti České republice ), kdy jako nepřípadný označil i odkaz stěžovatele na předchozí, shora označený rozsudek velkého senátu č. 31443/96. Tedy ani závěr o neaplikovatelnosti relevantních ustanovení vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. pro jejich rozpor s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, či Ústavou a Listinou základních práv a svobod či – ve světle výše uvedeného – neobstojí.
Vnitrostátní předpisy, zejména prováděcí vyhláška č. 159/1959 Ú.l., podrobně reglementovaly i výpočet náhrady za zanechaný nemovitý majetek; tedy i určení výše odškodnění (náhrady) mělo by v zásadě vycházet z hledisek a postupů stanovených těmito tehdy platnými předpisy, kdy nárok na další odškodnění – jak plyne i z výše citované judikatury – by bylo možné přiznat žadateli toliko na základě nové restituční úpravy přijaté po roce 1990 demokratickým zákonodárcem, tedy za splnění podmínek stanovených zákonem č. 212/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jenž kalkuluje i s případným odškodněním poskytnutým oprávněné osobě podle dosavadních právních předpisů a jeho započtením v jeho tehdejší nominální hodnotě do nově stanovené náhrady, jíž limituje částkou
2,000.000 Kč (viz §7 zákona č. 212/2009 Sb.; k jeho interpretaci a aplikaci, jde-li o určení výše náhrady a její limitaci, srovnej pak např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4225/2013, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1212/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 883/2016).
V posuzované věci odvolací soud nejenže neaplikoval ustanovení §3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. upravující rozsah majetku, za něž se poskytuje náhrada, ale za nepoužitelné označil i ustanovení §4 cit. vyhlášky, jež upravuje základ pro výpočet náhrady za nemovitý majetek a její další korekci, uzavíraje, že aplikace ustanovení vedla by k poskytnutí nepřiměřeně nízkého odškodnění. Za relevantní patrně pokládal ohodnocení majetku provedené soudem prvního stupně, násobené /nikoliv krácené/ „koeficientem 5“, aniž by však tyto úvahy soudu prvního stupně o aktuální hodnotě majetku v tomto směru jakkoliv dále prověřil, přičemž však náhradu se zřetelem k limitu odškodnění stanovenému aktuálním restitučním předpisem, zákonem č. 212/2009 Sb., omezil na částku 2,000.000 Kč.
Tím se pak žalobkyni současně dostává i kvantitativně zcela srovnatelné náhrady, jaká by jí maximálně náležela při aplikci nové restituční právní úpravy (jež kalkuluje i s tou variantou, že se oprávněným osobám – jejichž okruh je stanoven úžeji oproti dosavadní úpravě – dosud nedostalo žádného odškodení; srov. dikci ustanovení §7 odst. 4 zákona), tedy pokud by žalobkyně byla i podle aktuální restituční úpravy oprávněnou osobou. Tou ovšem žalobkyně není a její postavení v tomto směru zůstalo nezměněno i poté, kdy zákonodárce zákonem č. 364/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění zákona č. 121/2012 Sb., okruh oprávněných osob, byť nikterak zásadně, rozšířil o další skupinu osob (vnuky původních vlastníků majetku, za předpokladu předchozího uplatnění nároku; srov. §3 odst. 4 zákona). Přitom nelze přehlédnout, že v rámci legislativního procesu zákonodárce byl odmítnut návrh předkladatelů zákona (viz sněmovní tisk č. 403/0 Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2013 -2017; dostupný na www.pspcr.cz ) na rozšíření okruhu oprávněných osob o další okruh osob – dědice zemřelé oprávněné osoby povolané zůstavitelem na základě závěti nebo jiného pořízení pro případ smrti. Aktivní legitimace původní žalobkyně je zde dána právě tím, že je dědičkou ze závěti původního vlastníka majetku (jinak současně jeho snachou). Mělo-li by se tak žalobkyni dostat v dané věci stejného odškodnění jako oprávněným osobám podle aktuálního restitučního předpisu, ač původní žalobkyně oprávněnou osobou není, byla by tím zajisté negována i vůle demokratického zákonodárce, jenž dal i poslední legislativní změnou (a jí předcházejícím legislativním procesem) zřetelně najevo, že tuto skupinu osob odškodnit nehodlá.
I na tomto místě, vědom si současně citlivosti posuzované restituční problematiky, Nejvyšší soud znovu připomíná i Ústavním soudem dříve vyslovené závěry k dané restituční problematice (srov. usnesení ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10), že „je věcí státu, aby určil, za jakých podmínek budou poškozené osoby odškodněny. Zákonodárce tak může stanovit nejen okruh oprávněných osob, ale i rozsah majetku a časové limity restitucí. Při stanovení rozsahu odškodnění je zákonodárce pouze limitován zákazem libovůle. Pokud tedy zákonodárce vymezil rozsah odškodnění ve speciálním zákonu, soud je povinen podle těchto ustanovení postupovat a nemůže nahrazovat vůli zákonodárce a stanovovat další náhrady, případně rozšiřovat okruh oprávněných osob, které nejsou ve speciálních předpisech uvedeny…. Není možné přitom přehlížet, že ke vzniku majetkových křivd nedošlo v důsledku vydání restitučních předpisů, ale v souvislosti se samotným aktem (mezinárodní smlouvou), na jehož základě bylo území Podkarpatské Rusi přenecháno jinému státu“.
Tedy i z těchto důvodů vyplývá, že není správné rozhodnutí odvolacího soudu, jež nepřihlíží k hranicím restituce vymezeným relevantními právními předpisy, v prvé řadě k vymezení majetku, za nějž se poskytovala (poskytuje) náhrada podle tehdy platných předpisů, přičemž i samotnou náhradu (její výši) určuje postupem rozporným s těmito předpisy a náhradu pak stanoví i s použitím aktuální restituční úpravy (zákona č. 212/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dle níž však žalobkyně (původní žalobkyně) osobou oprávněnou k restituci není.
Na straně druhé, měla-li by být žalobkyni náhrada přiznána (byly-li by pro její přiznání splněny podmínky stanovené vnitrostátními předpisy, tj. v případě existence majetku /či jeho části/ co do rozsahu podřaditelnému ustanovení §3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l.), pak by náhrada neměla popírat svůj smysl a účel (jímž je alespoň částečná kompenzace za ztrátu majetku) a měla by být přiměřená a rozumná, tedy měla by zohledňovat i změnu sociálních a ekonomických poměrů, aby pro oprávněnou osobu neměla jen symbolický význam (k tomu přiměřeně srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14, a ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16). O plnou kompenzaci za někdejší ztrátu majetku (i se zřetelem na demokratickým zákonodárcem později přijatou restituční úpravu, dle níž žalobkyně oprávněnou osobou není) ovšem jít nemůže.
Naproti tomu neopodstatněné jsou pak zbylé námitky uplatněné účastnicemi v jejich dovoláních. K otázce kontinuity náhradového řízení (iniciovaného již na pokladě přihlášky k náhradě za zanechaný majetek) a jeho trvání – lze pak odkázat i na závěry vyslovené Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, které argumentaci účastnice vyvrací. Námitky o tom, zda byly v řízení s jistotou prokázány skutečnosti vedoucí k závěru o vlastnickém právu předchůdce žalobkyně k rozhodnému datu, vesměs pak představují polemiku se skutkovými zjištěními, jež o této otázce učinily soudy nižších stupňů (kdy námitky zpochybňující skutková zjištění nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.). Při závěru o kontinuitě náhradového řízení, jež dříve nebylo skončeno (o nároku bylo rozhodnuto až správním rozhodnutím, vůči němuž žalobkyně brojila žalobou v této věci), není pak relevantní ani argumentace o promlčení uplatněného práva (bylo-li uplatněno nikoliv až v roce 2008, jak dovozuje účastnice, nýbrž stalo-li se tak již na pokladě včas podané přihlášky k náhradě).
Z uvedeného nicméně vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu správné není (že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn).
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovoláními napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 6. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu