ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3427.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3427/2022-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně S. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, proti žalované N. , IČO XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, o zaplacení 242.136 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 55/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2022, č. j. 15 Co 125/2022-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.616 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Tomana, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. 1. 2022, č. j. 67 C 55/2021-55, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni shora nadepsanou částku s příslušenstvím (výrok I.) a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalované (výrok II.). Žalobkyně se po žalované domáhala částky 242.136 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, neboť uzavřela smlouvu o dodávkách elektrické energie se společností Pražská energetika, a.s., a to ve prospěch žalované jako majitelky nemovitosti. Přestože v době uzavření smlouvy byla žalobkyně jednatelkou žalované, danou smlouvu uzavřela ve prospěch žalované jako fyzická osoba, neboť zmíněný kontrakt byl takto prakticky i ekonomicky výhodnější. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobkyně zaplatila platby související s dodávkou elektrické energie do objektu ve vlastnictví žalované, vyzdvihl však, že v uzavření předmětné smlouvy, v níž na straně odběratele figurovala fyzická osoba, spatřuje obcházení zákona a podvodné jednání vůči Pražské energetice, a.s., když žalobkyně smlouvu uzavřela ve snaze získat výhodnější tarif, dané jednání tedy nemůže požívat právní ochrany. Dále uvedl, že uhrazením celé fakturované částky za dodanou energii, již soud prvního stupně označil za nepřiměřeně vysokou, znemožnila žalobkyně žalované její případnou reklamaci. Z uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2022, č. j. 15 Co 125/2022-70, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 242.136 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran posouzení jednání žalobkyně jako zjevného zneužití práva, protože dané jednání by bylo relevantní toliko při řešení věci z pohledu Pražské energetiky, a.s. Jako nepřípadnou též považoval úvahu soudu prvního stupně o znemožnění reklamace údajně nepřiměřeně vysokých fakturovaných částek za elektrickou energii, neboť žalovaná žádnou takovou námitku nevznesla. Měl potom za prokázané, že beneficientem dodávek elektrické energie ze smlouvy byla žalovaná, uhradila je však žalobkyně, pročež se dle §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), žalovaná bezdůvodně obohatila, a nárok žalobkyně na vydání shora uvedeného obohacení je opodstatněný.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, jež v judikatuře doposud nebyla vyřešena, a to, koho tíží důkazní břemeno ohledně spotřeby dodané elektrické energie, je-li její množství zjevně neobvykle a nepřiměřeně vysoké. Dovolatelka přitom vyzdvihuje skutečnost, že nejde o spor mezi dodavatelem a odběratelem elektrické energie, nýbrž mezi odběratelem a fyzickou osobou, jež v rozhodné době za odběratele vystupovala jako statutární orgán. Odvolací soud dle mínění dovolatelky pochybil, když se v řízení spokojil s tím, že bylo prokázáno dodání dané energie do objektu vlastněného žalovanou, a již nezkoumal, jak došlo k enormní spotřebě elektrické energie, a tedy v tomto směru zatížil důkazním břemenem žalovanou (nikoliv žalobkyni). Z uvedeného důvodu navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
4. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež zdůraznila subjektivní povahu tvrzení o enormní spotřebě elektrické energie. Domnívá se přitom, že napadený rozsudek je správný, pročež navrhla Nejvyššímu soudu, aby dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě je jako nedůvodné zamítl.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované však přípustné není.
9. Dovolatelkou předestřená otázka „koho tíží důkazní břemeno ohledně spotřeby dodané elektrické energie, je-li její množství zjevně neobvykle a nepřiměřeně vysoké“ není v předmětné kauze podstatná. Odvolací soud se totiž v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 10. rozhodnutí) danou otázkou blíže nezabýval, pouze konstatoval, že pokud žalovaná námitku nepřiměřeně vysokých fakturovaných částek, jejichž zaplacení by jí mělo znemožnit případnou reklamaci, v průběhu řízení nevznesla, a tím spíše neprokazovala, jde za těchto okolností o nepřípadný aktivismus soudu prvního stupně, když danou úvahu zohlednil. Na předmětné otázce tedy rozhodnutí odvolacího soudu nikterak nezávisí, a již proto její posouzení nemůže založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2851/2021, ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3599/2014, či ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
10. Dovodil-li tak odvolací soud, že elektrická energie byla žalované dodána (lhostejno, jak s ní nadále naložila; k tomu viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, a ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1856/2012), jsou námitky zpochybňující tento úsudek ryze skutkového charakteru, jenž se přezkumu dovolacího soudu vymyká (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.).
11. Pouze nad rámec uvedeného lze dodat, že žalovanou položená otázka je sice kazuistického charakteru, lze z ní však abstrahovat otázku obecnou („jaká jsou pravidla dělení důkazního břemene“), na ni je již ovšem možné nalézt odpověď v dosavadní judikatuře. Nejvyšší soud totiž mnohokrát zdůraznil, že v souladu se základním pravidlem dělení důkazního břemene v občanském soudním řízení sporném je na tom, kdo se dovolává účinků pro sebe příznivé právní normy, aby prokázal její skutkové podmínky. Při úvaze, které normy mají být pokládány za příznivé žalobci a které žalovanému, se vychází z principu stavby norem, který je dán vzájemným postavením tzv. základní normy (někdy označované i jako „nároková norma“) a protinormy. Základní norma přitom zakládá určitý právní nárok či právo a žalobce je zatížen důkazním břemenem ohledně všech znaků její skutkové podstaty, ledaže by pro některý z nich platilo zvláštní pravidlo dělení důkazního břemene (k tomu srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1287/2020, či ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1358/2018, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1240/2017). Nejedná se tedy o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, tudíž ani z předestřeného pohledu by dovolání nemohlo být shledáno přípustným ve smyslu §237 o. s. ř.
12. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že podala-li dovolatelka dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení. Proti zmíněnému výroku však není dovolání se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
13. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.300 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 téže vyhlášky a navýšením o DPH má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.616 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2023
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu