ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3435.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3435/2022-388
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Lesy České republiky, s.p. , identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupený JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, za účasti: 1) K.-E. C. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze 9, Poříčská 2082, 2) obec Štěpánovice , identifikační číslo osoby 002 45 518, se sídlem ve Štěpánovicích, Vlkovická 154, 3) Česká republika - Státní pozemkový úřad , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 4) C. s. m. , identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 435/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2021, č. j. 8 Co 502/2021-304, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2022, č. j. 8 Co 502/2021-372, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit účastníku 1) K.-E. C. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Haluzy, advokáta se sídlem v Praze 9, Poříčská 2082.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a účastníky 2) – 4) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 16. 9. 2021, č. j. 8 Co 502/2021-304, ve znění opravného usnesení, Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2021, č. j. 9 C 435/2003-280, ve znění opravného usnesení, jímž byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení ve věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 9 C 435/2003, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. usnesení odvolacího soudu); k tomu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
2. Žalobcem podaná žaloba na obnovu řízení směřovala proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2005, č. j. 9 C 435/2003-208, jímž byla (v řízení dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) zamítnuta žaloba na určení (dle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), že R. C., narozený XY (jehož je žalobce právním nástupcem), není vlastníkem nemovitostí uvedených v rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu České Budějovice, sp. zn. PÚ/R-101/03/939/96 ze dne 22. 10. 2003.
3. Vycházeje z toho, že označený rozsudek, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, nabyl právní moci dne 18. 1. 2006 a žalobce jej napadl žalobou na obnovu řízení podanou 23. 11. 2020, odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněný závěr, že žaloba byla podána po uplynutí zákonem stanovené tříleté objektivní lhůty (§233 odst. 2 o. s. ř.). Ani podle odvolacího soudu přitom nejde o situaci, která by odůvodňovala „prolomení“ této lhůty ve smyslu uvedeného ustanovení, jež zahrnuje jen ty případy, kdy byly podle příslušných právních předpisů zrušeny trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo. O takovou situaci v posuzované věci nejde. Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2005, č. j. 9 C 435/2003-208, se neopíral ať již o trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jehož základě bylo by přiznáno právo, byť jedním z podkladů (jde-li o naplnění podmínek restituce) bylo i rozhodnutí správního orgánu (o zjištění státního občanství J. C., roz. S. podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. – rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS 2331/98/ Se), k němuž žalobce dokládá, že bylo dosaženo trestným činem (s ohledem na odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn 67 To 208/2019). Vzhledem k uplynutí objektivní lhůty k podání žaloby bylo pak dle odvolacího soudu nadbytečné zabývat se včasností žaloby z hlediska lhůty subjektivní (§233 odst. 1 o. s. ř.), resp. argumentací, že rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy – odboru vnitřní správy, referátu matrik a státního občanství ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS 2331/98/Se, bylo nicotným právním aktem či trpělo jinými vadami (kdy nadto nebylo nikým ani tvrzeno, že právě uvedené správní rozhodnutí bylo změněno či zrušeno, event. prohlášeno za nicotné).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále i jen jako „dovolatel“). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, „zdali v daném případě s ohledem na spravedlivé posouzení věci je nutné trvat na striktním dodržení tříleté prekluzivní lhůty k podání návrhu na obnovu řízení.“ S odkazem na komentář k občanskému soudnímu řádu, JIRSA, Jaromír. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář, Wolters Kluwer, konkrétně k §233 odst. 2 o. s. ř., a dále s poukazem na §135 o. s. ř. vyslovil dovolatel názor, že v daném případě, „kdy jde o zrušení tzv. podkladového rozhodnutí dle §135 odst. 1 anebo §135 odst. 2 o. s. ř.“, se objektivní prekluzivní lhůta neuplatní. Dále je přesvědčen o tom, že v daném případě by soud měl přistoupit k extenzivnímu výkladu §233 odst. 2 o. s. ř., neboť formální lpění na závaznosti nesprávného a nezákonného rozhodnutí je nepřípustným postupem, který vede k oslabení legitimity civilního soudního řízení, když jeho prostřednictvím dojde k aprobaci zjevné nespravedlnosti. Je proto namístě, aby soud rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, č. j.: OVS 2331/98/Se (kterým bylo rozhodnuto ve věci zjištění státního občanství J. C. tak, že v době své smrti byla občanskou Československé republiky, a jež se stalo podkladem k restituci K.-E. C., jde-li o touto jeho předchůdkyní vlastněný majetek) posoudil jako rozhodnutí o osobním stavu ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř., na jehož podkladě bylo přiznáno právo ve smyslu ustanovení „§235 odst. 2 o. s. ř.“ (maje zde patrně na mysli §233 odst. 2 o. s. ř.). Ačkoliv naposled odkazované ustanovení „obsahuje výčet rozhodnutí umožňujících obnovu řízení, jež zdá se uzavřený“, dle dovolatele je však třeba vycházet z toho, že dle §2 o. s. ř. musí soudy při své rozhodovací činnosti postupovat tak, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno. V závěru podané argumentace pak dovolatel cituje i z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, podle nějž (ve zkratce) obecný soud není vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí v odůvodněným případech odchýlit.
5. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Výklad právní otázky, v jaké lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení, byl již v rozhodovací praxi dovolacího soudu podán a nadále nevzbuzuje žádné pochybnosti (k tomu srov. například mutatis mutandis závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1207/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2011, pod číslem 52, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4689/2010, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1100/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3684/2012, ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 7/2015, ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 563/2017, a ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1115/2018; v právní teorii viz Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, 1833 s.). Tato zákonná (objektivní) lhůta činí - jak zcela nepochybně jednoznačně vyplývá přímo z dikce kogentního ustanovení §233 odst. 2 o. s. ř. - tři roky od právní moci napadeného rozhodnutí, přičemž zákon v tomto ustanovení spojuje možnost podání žaloby na obnovu řízení po uplynutí objektivní tříleté lhůty počítané od právní moci napadeného rozhodnutí s jedinou výjimkou. Ta přichází v úvahu v situaci, kdy „trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.“ O tento případ však v posuzované věci nejde.
9. Uplatňuje-li žalobce jako důvod obnovy řízení nové rozhodnutí (§228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), za nějž označuje odsuzující rozsudek trestního soudu, jímž byly úřednice Magistrátu hlavního města Prahy uznány vinnými z trestného činu spáchaného v souvislosti s výkonem úřední činnosti – vydáním rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, č. j.: OVS 2331/98/Se (ve věci zjištění státního občanství J. C.), nejde o situaci novým rozhodnutím zrušeného trestního rozsudku nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo (kdy by podání žaloby nebylo omezeno objektivní lhůtou). Argumentace, že označené rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy je rozhodnutím o osobním stavu ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř., na jehož podkladě bylo přiznáno právo (jež není uvedeno mezi rozhodnutími vypočtenými v §233 odst. 2 o. s. ř.), je pak bez relevance už jen proto, že trestním rozsudkem nebylo zmíněné správní rozhodnutí nikterak dotčeno (že došlo k jeho odklizení či změně pak dovolatel ani netvrdí).
10. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – shora odkazované – nelze okruh výjimek uvedených v §233 odst. 2 o. s. ř. výkladem rozšiřovat na další případy a důvod pro jiný postup neskýtá ani dovolatelem odkazované ustanovení §2 o. s. ř. (prevence zmíněná v poslední části věty tohoto ustanovení, směřující k ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob při projednávaní sporů a jiných věcí v souvislosti s vlastní rozhodovací činností soudu), komentářová literatura či obecné teze vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, v souvislosti s jinou jím tehdy řešenou problematikou (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2670/2021, vydané v souběžné věci týchž účastníků).
11. I v nyní posuzované věci pak Nejvyšší soud připomíná, že podle §235 odst. 1 o. s. ř. není přípustné ani prominutí zmeškání lhůt k žalobě na obnovu řízení. I to je výrazem principu, že respektování procesních předpisů, včetně dodržení zákonných lhůt pro uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků (tedy i žaloby na obnovu řízení), je součástí postupu stanoveného pro uplatnění práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a nelze je považovat za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 uvedené Listiny (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 750/02), a že přísné podmínky pro uplatnění mimořádných opravných prostředků, včetně dodržení zákonných lhůt, jsou odůvodněny požadavkem právní jistoty a zájmem účastníků na stabilitě vztahů založených nebo osvědčených pravomocným rozhodnutím (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 294/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 409/2004).
12. Z uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není (nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř., neboť předestřená otázka zákonné objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení je napadeným rozhodnutím vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit).
13. V části týkajíci se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
14. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
15. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněného) K.-E. C. coby dalšího účastníka řízení, jenž se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů na jeden úkon právní služby v částce 300 Kč (§13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
16. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 2. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu