ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.35.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 35/2023-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce R. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za účasti J. J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného obecným zmocněncem V. C., narozeným XY, bytem XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 229/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2022, č. j. 72 Co 161/2022-152, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná a vedlejší účastník vystupující na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2.160,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Oldřicha Nejdla, advokáta se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 60 C 229/2021-118, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 72 Co 161/2022-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Žalované a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 8.640,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradního pozemku za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým a svévolným, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatovaly přitom, že předmětný pozemek je vhodný k převodu na žalobce. Jelikož hodnota požadovaného pozemku vybraného žalobcem jako pozemku náhradního, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že předmětný pozemek není vhodný k převodu na žalobce jako pozemek náhradní. Má totiž za to, že restituční nárok žalobce nelze uspokojit vydáním náhradních pozemků, jejichž výměra mnohonásobně převyšuje výměru pozemků odňatých a nevydaných. Vyjádřila přesvědčení, že v řízení o nahrazení projevu vůle dle ustanovení §11a zákona o půdě je třeba zohledňovat i kritérium ekvivalence výměry pozemků odňatých a pozemků náhradních, jelikož v opačném případě dochází k maření systému veřejných nabídek a k diskriminaci restituentů, kteří postupují zákonem předvídaným způsobem. Část restitučního nároku neuspokojeného převodem náhradního pozemku srovnatelné rozlohy s pozemky odňatými je namístě dle názoru žalované kompenzovat finanční náhradou. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil nesouhlasně, přičemž poukázal na konkluze vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3512/2022 (označený rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Upozornil rovněž, že v řízení před soudy nižších stupňů žalovaná nevznesla v dovolání nastíněnou otázku, zda lze žalobou uplatněnému nároku vyhovět vydáním náhradních pozemků o větší výměře, než měly pozemky původně odňaté, pročež na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není přípustné, neboť - na rozdíl od mínění žalované - dovolatelkou vymezená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a odvolací soud se při jejím posouzení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, akcentuje požadavek, aby se oprávněné osobě dostalo kvalitativně a kvantitativně odpovídající náhrady, a ten je naplňován tím, že pozemky odňaté i náhradní budou oceňovány podle právní úpravy účinné k určitému datu (ke dni 24. 6. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon o půdě) a podle stavu k okamžiku odnětí, respektive podle stavu k době vydání (s přihlédnutím k tomu, zda zemědělské pozemky byly určeny pro výstavbu). Restituční řízení se totiž dle tezí vyjádřených v nálezové judikatuře Ústavního soudu nesmí podobat loterii, tedy v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Cena přitom představuje univerzální kritérium, jehož prostřednictvím lze porovnávat prakticky veškeré pozemky bez ohledu na rozlohu, kulturu, kvalitu apod. (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Podstatná je tudíž cena statků odňatých a cena statků nabývaných jako náhradní pozemky; výše naturální náhrady za odňaté a nevydané pozemky by v souladu s principy restitučního procesu měla být ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny pozbytých statků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2663/2020, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3512/2022, jenž byl vydán v obdobné věci téhož žalobce a téže žalované a jímž došlo ke zrušení dovolatelkou akcentované části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2022, č. j. 16 Co 97/2022-837). Odvolací soud se tudíž výše nastíněným judikatorním východiskům nezpronevěřil, jestliže ekvivalenci mezi hodnotou pozemků odňatých a hodnotou pozemků náhradních neposuzoval prostřednictvím kritéria jejich shodné výměry, nýbrž za využití komparace jejich ocenění. Nadto toliko ze samotné okolnosti, že předmětný pozemek byl zařazen do veřejné nabídky, nelze činit závěr, že vyhověním žalobou uplatněnému nároku by žalobce byl upřednostněn před jinými oprávněnými osobami, které o převod pozemků usilují zákonem předvídaným postupem, tedy prostřednictvím účasti ve veřejných nabídkách (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 686/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. III. ÚS 3157/19, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost).
Připomíná-li dovolatelka též možnost žalobce domáhat se finanční náhrady, sluší se připomenout, a to i s ohledem na stěžejní konkluze plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17 (ve věci zrušení tzv. druhé restituční tečky), že se upřednostňuje forma uspokojení nevypořádaných restitučních nároků oprávněných osob, jimž nemohly být pro zákonné překážky vydány odňaté pozemky, spočívající ve vydání náhradních pozemků oproti poskytnutí finanční náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě.
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobci tyto náklady nahradit, a to společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem vystupujícím na straně žalované (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněné pod č. 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, a ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1859/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3851/2013, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 620/2016). Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 2.160,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 1.860,- Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě uspokojeného restitučního nároku ve výši 18.928,90 Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu.
Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobce, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná a vedlejší účastník vystupující na straně žalované povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 1. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu