ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3614.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3614/2023-1954
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. M. , zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o převodu náhradních pozemků oprávněné osobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 285/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023, č. j. 58 Co 193/2023-1910, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu)
1. Rozsudkem ze dne 14. 9. 2023, č. j. 58 Co 193/2023-1910, Městský soud v Praze k odvolání žalované změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 4. 2023, č. j. 42 C 285/2017-1820, ve výroku I. v části týkající se pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, tak, že se žaloba na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu těchto pozemků zamítá; „jinak“ (ve zbývající části, jíž se žalované ukládá uzavřít s žalobkyní smlouvu bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, vymezeném tam označeným geometrickým plánem, jenž je nedílnou součástí rozsudku) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (vše výrokem I. rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok II.) a nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
2. V meritu bylo rozhodováno o žalobkyní uplatňovaném nároku na převod náhradních zemědělských pozemků za pozemky nevydané oprávněné osobě pro zákonem stanovenou překážku (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“).
3. Podle odvolacím soudem učiněného závěru nebyl nárok žalobkyně dosud v plném rozsahu uspokojen v důsledku liknavosti a svévole žalované a pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY není k převodu nevhodný, na rozdíl od dalších dvou žalobkyní nárokovaných pozemků (parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, jež nelze zemědělsky obhospodařovat a funkčně souvisejí s přilehlými komunikacemi).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním v prvním výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku v části o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, „včetně výroků o nákladech řízení, které se od výroku I. odvíjejí“. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při právním posouzení, „zda a jakým způsobem je zapotřebí se věnovat otázce tzv. lepšího práva, tedy zda a jakým způsobem měla být v rámci rozhodování soudu zohledněna skutečnost, že k totožnému pozemku bylo v době rozhodování uplatněno souběžně několik nároků různých oprávněných osob“. V dané směru dovolatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, a na řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 133/2017, v němž o převod téhož pozemku usiluje jiná oprávněná osoba, namítajíc, že se odvolací soud otázkou konkurence nároků více oprávněných osob k témuž pozemku prizmatem judikaturou nastavených kritérií komplexně nezabýval.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř.), se poměřuje ustanovením §237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
7. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
10. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v případě konkurence práv více oprávněných osob domáhajících se vydání téhož náhradního pozemku jest vždy komplexně hodnotit, které z oprávněných osob k uspokojení svého restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku svědčí „lepší“ právo; významným přitom může být zejména okamžik zahájení soudního řízení tím kterým z oprávněných, hospodářský význam požadovaného náhradního pozemku pro jednotlivé žadatele, výše jejich dosud neuspokojených restitučních nároků, doba, po niž jejich nároky zůstávají neuspokojeny, míra jejich aktivity ve veřejných nabídkách apod.; nelze vyloučit ani reálné rozdělení požadovaného náhradního pozemku mezi konkurenty (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 553/2021, ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3314/2021, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021).
11. Pro dovoláním obsahově vymezenou otázku týkající se posouzení priority konkurujících si náhradových žalob různých oprávněných osob k témuž pozemku však dovolání přípustné není a v daném směru nelze identifikovat rozpor napadeného rozsudku s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, včetně dovolatelkou odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020), jestliže relevantní skutečnosti v daném směru nebyly v řízení procesně korektním způsobem uplatněny a ani jinak v něm nevyšly najevo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021) a odvolací soud tak danou otázku s přihlédnutím k nyní namítaným okolnostem v rámci hmotněprávního posouzení věci ani neřešil [viz bod 9. odůvodnění napadeného rozsudku, v němž odvolací soud shrnuje, že „námitka tzv. lepšího práva nebyla vznesena v rámci řízení před soudem I. stupně, natož dne 4. 1. 2023 při jednání“ a kdy nadto současně poukázal na zjevnou nekonkrétnost obrany žalované i v odvolacím řízení, v němž také neuvedla žádné okolnosti, jež by byly významné pro posouzení konkurujících si náhradových žalob, a to ani z časového hlediska].
12. Připomíná-li pak odvolací soud, že k otázce vhodnosti (převoditelnosti) předmětného pozemku (parc. č. XY v k. ú. XY) bylo vedeno rozsáhlé dokazování, jehož těžištěm – právě se zřetelem na žalovanou uplatňované skutečnosti – bylo prokazování rozhodných skutečností pro posouzení převoditelnosti pozemku prizmatem ustanovení §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb. (námitka o přednostním právu obce na bezúplatný převod pozemku za tam tvrzeným účelem, jež se nakonec ukázala nedůvodnou) a kdy předmětný pozemek (poté, co zbylé dva pozemky byly shledány k náhradní naturální restituci nevhodné) je nakonec jediným pozemkem, jehož se v této věci dostává žalobkyni k uspokojení jí uplatňovaného nároku, nelze pak odvolacím soudem současně akcentovaný požadavek na včasnou notifikaci „souběžně vedeného řízení“ a vylíčení alespoň základních okolností umožňujících posouzení otázky priority konkurujících si náhradových žalob považovat za nikterak nepřiměřený a přepjatý (je-li to právě žalovaná, kdo je účastnicí všech těchto „náhradových řízení“).
13. Není-li tedy dán rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce vytčené dovoláním, je tím i odůvodněn závěr o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
14. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení (výroky v bodech II. a III.), pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
15. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto (a nemá tak právo na náhradu nákladů tohoto řízení), zatímco náklady žalobkyně spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání (jehož obsahem byla zejména reprodukce dosavadního průběhu řízení a odkaz na odvolacím soudem učiněné závěry a jež proto dovolatelce ani nebylo dosíláno), nelze v tomto konkrétním případě považovat za účelně vynaložené.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 12. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu