ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2416.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2416/2020-493
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: J. A. , nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6 - Hradčanech, K Brusce 124/6, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o bezúplatném převodu nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 384/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2018, č. j. 8 Co 1225/2018-387, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2018, č. j. 8 Co 1225/2018-387, se ruší v části, v níž byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 6. 2018, č. j. 9 C 384/2017-317; současně se ve výroku I. ruší i rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 6. 2018, č. j. 9 C 384/2017-317, a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ruší se rovněž i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2020, č. j. 8 Co 660/2019-477, a v části týkající se nákladů řízení též usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 C 384/2017-414, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. 9. 2019, č. j. 9 C 384/2017-472.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. června 2018, č. j. 9 C 384/2017-317, ve výrocích I. a II., jimiž bylo žalované uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o bezúplatném převodu náhradních pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a byl zamítnut návrh na vyslovení předběžné vykonatelnosti rozhodnutí. Odvolací soud současně zrušil nákladový výrok III. rozsudku soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Následně bylo usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 C 384/2017-414, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 9. 2019, č. j. 9 C 384/2017-472, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2020, č. j. 8 Co 660/2019-477, opětovně rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení.
Podle shodných závěrů soudů nižších stupňů je žalobce oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Soudy nižšího stupně současně dovodily, že žalovaná při uspokojování restitučního nároku žalobce postupovala liknavě a svévolně, když mu neumožnila účast ve veřejných nabídkách a lpěla na nesprávném ocenění odňatých pozemků; konkluze o ceně odňatých pozemků (odpovídající ustanovení §28a zákona o půdě) přitom převzaly z odůvodnění pravomocných rozhodnutí vydaných v jiných soudních řízeních vedených mezi týmiž účastníky o uspokojení téhož restitučního nároku taktéž formou bezúplatného převodu náhradních pozemků. Konečně dospěly k závěru, že žalobcem nárokované pozemky jsou, coby pozemky náhradní, vhodné k převodu na oprávněnou osobu. V části týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pak uzavřely, že jeho převodu na žalobce nebrání ani zákaz nakládání s ním uložený žalované k návrhu další oprávněné osoby vykonatelným předběžným opatřením vydaným v jiném soudním řízení. Z výše uvedených důvodů soudy nižšího stupně žalobě o nahrazení projevu vůle v plném rozsahu vyhověly.
Proti výrokové části rozsudku odvolacího soudu potvrzující vydání požadovaných náhradních pozemků žalobci podala žalovaná dovolání. Kladla otázku, zda bez vlastního dokazování a jeho hodnocení lze převzít závěry o ceně odňatých pozemků učiněné v jiných pravomocně již skončených soudních řízeních vedených o nahrazení projevu vůle (vydání náhradních pozemků) mezi týmiž účastníky a ve vztahu k témuž restitučnímu nároku. Měla za to, že nastolená otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou. Odkázala přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 57/04, a ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 921/2017. Předestřela rovněž otázku, zda převodu náhradního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobce brání vykonatelné předběžné opatření, kterým jí byla v jiném soudním řízení k návrhu další oprávněné osoby zakázána dispozice s ním. Dovozovala, že oproti závěrům vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 158/2012, by tato otázka měla být dovolacím soudem řešena jinak. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 věta první o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. (přičemž obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř.), shledal Nejvyšší soud dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustným pro řešení otázek 1) závaznosti závěrů o ceně odňatého pozemku vyslovených v odůvodnění pravomocného soudního rozhodnutí vydaného v jiném soudním řízení vedeném mezi týmiž účastníky o uspokojení téhož restitučního nároku taktéž formou vydání náhradního pozemku a 2) převoditelnosti náhradního pozemku na oprávněnou osobu v situaci, kdy byla České republice – Státnímu pozemkovému úřadu v jiném soudním řízení k návrhu další oprávněné osoby vykonatelným předběžným opatřením zakázána dispozice s ním; při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek, pro jejichž vyřešení bylo dovolání shledáno přípustným.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je pro úspěch žaloby o uložení povinnosti vydat náhradní pozemky rozhodující mimo jiné otázka stávající výše restitučního nároku oprávněné osoby (zahrnující ocenění odňatého pozemku ve smyslu ustanovení §28a zákona o půdě) a hodnoty požadovaného náhradního pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007).
Z předběžného charakteru otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané, pak vyplývá, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Z uvedeného důvodu může dle ustálené rozhodovací praxe na straně oprávněné osoby vzniknout bezdůvodné obohacení též tehdy, budou-li na ni (bez ohledu na výsledky předcházejících řízení o vydání náhradních pozemků) v rámci restitučního řízení převedeny náhradní pozemky v hodnotě vyšší, než odpovídající skutečné hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Případné spory účastníků řízení ohledně zbývající výše restitučního nároku pak soudní praxe připouští řešit formou určovacích žalob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že závěr odvolacího soudu o přípustnosti převzetí konkluzí o ceně oprávněné osobě odňatých a posléze nevydaných pozemků vyslovených v odůvodnění pravomocných soudních rozhodnutí vydaných v jiných soudních řízeních vedených mezi týmiž účastníky o uspokojení téhož restitučního nároku taktéž formou vydání náhradních pozemků bez provedení vlastního dokazování a jeho zhodnocení odporuje výše citované judikatuře (na níž není důvodu čehokoliv měnit) a není ani věcně správný.
Podle §76 odst. 1 o. s. ř. předběžným opatřením může být účastníku uloženo zejména, aby a) platil výživné v nezbytné míře; b) poskytl alespoň část pracovní odměny, jde-li o trvání pracovního poměru a navrhovatel ze závažných důvodů nepracuje; c) složil peněžitou částku nebo věc do úschovy u soudu; d) nenakládal s určitými věcmi nebo právy; e) něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel.
Podle §76f o. s. ř. právní jednání, které bylo učiněno tím, pro něhož je výrok vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření závazný, je neplatné, jestliže jím byla porušena povinnost uložená vykonatelným usnesením o nařízení předběžného opatření. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu (odstavec 1). Bylo-li účastníku předběžným opatřením uloženo, aby nenakládal s určitou nemovitou věcí, pozbývá návrh na vklad práva týkajícího se této nemovité věci, o němž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, své právní účinky; to platí i tehdy, jestliže účastník učinil právní jednání týkající se nemovité věci dříve, než se usnesení o nařízení předběžného opatření stalo vykonatelným (odstavec 2).
Za účelem zatímní úpravy poměrů účastníků nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, může předseda senátu (po zahájení řízení senát) nařídit předběžné opatření (§74 odst. 1 a §102 o. s. ř.). Zakáže-li pak soud účastníku předběžným opatřením nařízeným ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 písm. d) o. s. ř., aby nakládal s určitou nemovitostí, znamená to, že ji nesmí převést kupní, darovací nebo jinou smlouvou na jiného a že má zakázáno zatížit ji zástavním právem, právem odpovídajícím věcnému břemeni, předkupním právem s účinky věcného práva, nájemním právem a jinými právy, která představují právní závady věci. V případě, že účastník v rozporu s tímto zákazem učinil právní úkon v době, kdy usnesení o nařízení předběžného opatření bylo vykonatelným a závazným (§76d, §76e o. s. ř.), jde o právní úkon podle §76f odst. 1 o. s. ř. neplatný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2368/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4018/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1708/2011).
Již ze samotné dikce ustanovení §76f o. s. ř. přitom vyplývá, že směřuje na případy, kdy je návrh na vklad do katastru nemovitostí činěn na podkladě právního jednání, a nikoliv na podkladě rozhodnutí soudu (příp. rozhodčího nálezu). Ustanovení §76f odst. 1 o. s. ř. stanovuje neplatnost právního jednání, které bylo učiněno tím, pro něhož je výrok vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření závazný, jestliže jím byla porušena povinnost uložená vykonatelným usnesením o nařízení předběžného opatření. Z ustanovení §76f odst. 2 o. s. ř. se následně podává, že bylo-li účastníku předběžným opatřením uloženo, aby nenakládal s určitou nemovitou věcí, pozbývá návrh na vklad práva týkajícího se této nemovité věci, o němž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, své právní účinky; to platí i tehdy, jestliže účastník učinil právní jednání týkající se nemovité věci dříve, než se usnesení o nařízení předběžného opatření stalo vykonatelným. Byť část věty před středníkem ustanovení §76f odst. 2 o. s. ř. výslovně neuvádí, že se ztráta právních účinků vztahuje pouze na návrhy na vklad učiněné právě na základě takovéhoto právního jednání, část věty za středníkem již opět vychází z předpokladu, že je návrh na vklad učiněn na základě právního jednání.
Potřeba rozlišování mezi návrhy na vklad do katastru nemovitostí učiněnými na základě právního jednání a na základě rozhodnutí soudu (příp. rozhodčího nálezu) za účelem posouzení, zda dochází ke ztrátě právních účinků návrhu na vklad do katastru nemovitostí či nikoliv, je přitom dána především zájmem na zachování důvěry v rozhodovací činnost soudní moci, jenž je jedním ze základních atributů právního státu. Pokud by návrh na vklad do katastru nemovitostí učiněný na základě soudního rozhodnutí ztrácel právní účinky nařízením předběžného opatření soudem v jiném řízení, docházelo by tím totiž v obecné rovině k popření účinků meritorního soudního rozhodnutí ve věci samé pouze na základě předběžného opatření a nežádoucímu narušení důvěry účastníků řízení v závaznost soudního rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto v jejich věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1972/2019).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákaz dispozice s nemovitostmi vyjádřený ve vykonatelném předběžném opatření vydaném v jiném soudním řízení sám o sobě nikterak nebrání vydání konstitutivního soudního rozhodnutí o vlastnickém právu v řízení, jehož se navrhovatel předběžného opatření neúčastní. Mezi konstitutivní soudní rozhodnutí o vlastnickém právu pak nepochybně patří i rozsudky nahrazující projev vůle státu (jednajícího Státním pozemkovým úřadem) k bezúplatnému převodu náhradních pozemků (ve smyslu zákona o půdě) na oprávněnou osobu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1361/97, a ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1825/2016, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1675/2016, ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5712/2015, ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5174/2015, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017, nebo ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4488/2017, kdy ústavní stížnosti podané proti posledním dvěma citovaným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 293/18, resp. usnesením ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. III. ÚS 3140/17; dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6064/2017, nebo ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále konstantně připomíná, že k předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě jiné (náhradní) zemědělské pozemky, patří vždy též okolnost, že oprávněnou osobou požadované pozemky jsou k danému účelu „vhodné“ (tedy jde o pozemky, jež by byly – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR či žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelné); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a zákona o půdě) je takto nutno zejména hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Ve vztahu k pozemkům dotčeným předběžným opatřením zakazujícím České republice – Státnímu pozemkovému úřadu k návrhu další oprávněné osoby jejich převod, pak soudní praxe se zřetelem k individuálním skutkovým poměrům projednávaných věcí zaujala stanovisko, že vydání náhradního pozemku nebrání nařízení předběžného opatření zakazujícího dispozici s ním oběma konkurujícím si oprávněným osobám (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 158/2012,citované soudy nižšího stupně i dovolatelkou). Nevhodným k převodu byl náhradní pozemek shledán naopak v situaci, kdy zákaz dispozic byl předběžným opatřením vysloven dříve, než došlo k uplatnění nároku na vydání totožného pozemku v jiném soudním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016).
Z výše uvedeného je zřejmé, že zákaz dispozice s požadovaným náhradním pozemkem vyslovený vykonatelným předběžným opatřením v jiném soudním řízení nejen, že nevylučuje vydání konstitutivního soudního rozhodnutí o vlastnickém právu (zde o nahrazení projevu vůle žalované k bezúplatnému převodu pozemku na oprávněnou osobu) v řízení, jehož se navrhovatel předběžného opatření neúčastní, nýbrž sám o sobě takový pozemek k převodu na jinou (konkurující) oprávněnou osobu nečiní ani nevhodným. Z hlediska konkurence práv více oprávněných osob domáhajících se vydání téhož náhradního pozemku se tedy nejeví být rozhodující izolovaně okolnost, že k návrhu jedné nebo několika z nich byl předběžným opatřením České republice - Státnímu pozemkovému úřadu uložen zákaz dispozic s ním, nýbrž jest vždy komplexně hodnotit, které z oprávněných osob k uspokojení jejího restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku svědčí „lepší“ právo. Významným přitom může být zejména okamžik zahájení soudního řízení tím kterým z oprávněných, hospodářský význam požadovaného náhradního pozemku pro jednotlivé žadatele, výše jejich dosud neuspokojených restitučních nároků, doba, po niž jejich nároky zůstávají neuspokojeny, míra jejich aktivity ve veřejných nabídkách apod.; nelze vyloučit ani reálné rozdělení požadovaného náhradního pozemku mezi konkurenty.
Dovodil-li tedy odvolací soud, že vykonatelné předběžné opatření zakazující žalované k návrhu další oprávněné osoby nakládání s pozemkovou parcelou č. XY v k. ú. XY nebrání jejímu vydání (coby náhradního pozemku) v jiném soudním řízení žalobci, aniž se zabýval výše naznačenými kritérii, jejichž prostřednictvím jest řešit otázku konkurence práv více oprávněných osob na převod téhož jimi zvoleného náhradního pozemku, jsou jeho závěry zjevně předčasné (neúplné), a proto nesprávné.
Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání žalované opodstatněným. Rozsudek odvolacího soudu proto v napadeném rozsahu (dovolání směřovalo vůči výrokové části rozsudku odvolacího soudu potvrzující vydání požadovaných náhradních pozemků žalobci) bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil; jelikož se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, byl v uvedeném rozsahu zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.). V situaci, kdy usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2020, č. j. 8 Co 660/2019-477, a v části týkající se nákladů řízení též usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 C 384/2017-414, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 9. 2019, č. j. 9 C 384/2017-472, jimiž bylo dodatečně rozhodnuto o nákladech řízení, jsou závislá na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení i těchto rozhodnutí.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 11. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu