ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.6064.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 6064/2017-928
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce M. F. , P., Srbínská 10, zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení souhlasu s uzavřením smlouvy o převodu nemovitých věcí , vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 67/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. února 2017, č. j. 24 Co 336/2016-828, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.167,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Homoly do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 7. 2016, č. j. 15 C 67/2014-788, nahradil projev vůle žalované k uzavření ve výroku vyjádřené smlouvy o převodu nemovitých věcí (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vyhověl tak požadavku žalobce, jakožto osoby oprávněné dle §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jímž se domáhal satisfakce vyčísleného restitučního nároku mimo veřejnou nabídku ve smyslu §11a zákona o půdě. Okresní soud poté, co k námitce žalované neshledal, že by rozhodnutí bránila překážka litispendence, uzavřel, že nárok žalobce zůstává i přes jeho aktivní přístup dlouhodobě (právní předchůdkyně žalobce uplatnila restituční nároky 2. 3. 2001, přičemž o nich bylo poprvé rozhodnuto již 31. 8. 2001) neuspokojován v důsledku přístupu žalované, resp. jejího právního předchůdce, jejž lze označit za liknavý, ba i svévolný. Nemohl-li se proto žalobce z důvodů zapříčiněných žalovanou účastnit nabídkových řízení a pokoušet se o uspokojení svých restitučních nároků cestou, se kterou zákon o půdě výslovně počítá, považoval okresní soud jeho žalobu, jíž se domáhá vydání konkrétních pro restituci vhodných pozemků, za legitimní prostředek ochrany jeho práva, jemuž z podrobně rozebraných důvodů vyhověl.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 2. 2017, č. j. 24 Co 336/2016-828, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Přejímaje pečlivá skutková zjištění soudu prvního stupně, sdílí i jím přijaté závěry právní. V reakci na v odvolání uplatněné námitky shledává, že postupu žalobce domáhajícího se nahrazení shora naznačeného projevu vůle žalované nebrání žádná zákonná překážka. Zdůrazňuje také svévolný postup žalované, jež prokazatelně jednala v rozporu se zákonem o půdě, neupřednostňovala-li vypořádání restitučních nároků před ostatními dispozicemi s pozemky. V dané situaci tak žalobci nezbylo než se svého práva domáhat soudní cestou. S ohledem na řečené napadený rozsudek potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, spatřujíc jeho přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, jakož i v přítomnosti otázky judikaturou doposud neposuzované, eventuálně potřebě na již vyřešenou otázku nahlížet jinak. Předně nesouhlasí s úsudkem o liknavosti a svévolnosti svého postupu ve vztahu k žalobci a jeho restitučnímu nároku. Namítá, že se v této souvislosti odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury reprezentované především rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn 28 Cdo 4758/2016, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013 a sp. zn. 28 Cdo 2673/2012, nepřihlédl-li ke všem relevantním hlediskům [mezi něž nepatří pouze doba (ne)vypořádání restitučního nároku], pročež jeho závěry nemají oporu ve skutkových zjištěních. Rovněž za nedostatečně odůvodněný považuje úsudek o neadekvátnosti veřejné nabídky žalované. Akcentuje, že uspokojení restitučního nároku cestou soudní žaloby je ve světle judikatury Ústavního soudu toliko výjimečným a nikoliv bezbřehým nástrojem. Dovolací soud se ve své praxi prozatím nezabýval otázkou, lze-li uvedeného postupu využívat v tak velké míře, jak činí žalobce. Shledá-li Nejvyšší soud naznačenou problematiku již vyřešenou, má dovolatelka za to, že by měla být posouzena jinak a dosavadní judikatura by měla být korigována, neboť nastíněnou preferenci některých restituentů před ostatními považuje žalovaná za nepřípustnou. Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení pak předestírá dle svého mínění rovněž doposud neposuzovanou otázku a to výši tarifní hodnoty ve sporech o nahrazení projevu vůle k převodu nemovitostí. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se negativně vyjádřil žalobce, poukazuje na rozhodnutí zabývající se skutkově obdobnými spory, považuje rozsudek odvolacího soudu za souladný s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu. Maje dovolání za nepřípustné, navrhuje jeho odmítnutí, případně zamítnutí a současně žádá náhradu nákladů dovolacího řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované však přípustným není.
K dovolatelkou předkládaným otázkám se Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí týkajících se skutkově obdobných kauz týchž účastníků (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1825/2016, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1675/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017, a ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4488/2017, ústavní stížnost proti němu uplatněnou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 293/18), na něž lze v podrobnostech odkázat.
Ve vztahu k dovolatelkou vznášeným argumentům sluší se připomenout i v nich vzpomínanou konstantní judikaturu dovolacího a Ústavního soudu k otázce možnosti uspokojení nároku oprávněných osob ve smyslu zákona o půdě převodem konkrétních pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky žalované (resp. jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) v případě liknavého ba svévolného postupu povinného subjektu, byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Nejvyšší soud též opakuje, že naznačené řešení situace, v níž oprávněná osoba v důsledku zjištěných (prokázaných) nedostatků v postupu žalované není s to dosáhnout uspokojení svého nároku na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě, nepovažuje ani za diskriminační vůči jiným restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle něhož práva náležejí bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Při přezkumu právního posouzení odvolacím soudem se pak dovolací soud může zabývat toliko tím, zda úvahy odvolacího soudu vážící se k názorům o liknavosti, svévoli, resp. diskriminačním postupu nejsou zjevně nepřiměřené a zda důsledně přihlížejí k hlediskům formulovaným již ustálenou judikaturou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Z právě uvedeného je zřejmé, že dovolatelkou nastíněnými otázkami se Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi zabýval, přičemž ani v nyní posuzované kauze neshledal důvody pro jejich odlišné posouzení, na čemž nemůže ničeho změnit ani počet nároků konkrétní oprávněné osoby.
Hodnotící závěr nalézacích soudů, že postup dovolatelky lze označit za přinejmenším liknavý, se přitom nejeví nepřiměřený ve vztahu k zjištěným skutkovým okolnostem věci. Dovolatelka navzdory aktivnímu přístupu žalobce (účast v celkem 18 nabídkových řízeních po roce 2012) bez ospravedlnitelného důvodu komplikovala uspokojení jeho nároku zásadně předpokládaným způsobem (neopodstatněná prodleva v převodu restitučního nároku na žalobce po smrti jeho právní předchůdkyně, pro niž se žalobce nemohl účastnit nabídkových řízení, prokázané převody pozemků, skrze něž mohly být uspokojovány nároky restituentů, na jiné osoby, jimž obdobné oprávnění nesvědčilo či vadné hodnocení žádosti žalobce jako neplatné), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení (restituční nárok žalobce, resp. jeho právní předchůdkyně byl deklarován již rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2001). Odvolací soud tedy zcela v souladu s poukazovanou judikaturou shledal postup dovolatelky a jejího právního předchůdce liknavým (až svévolným či diskriminujícím), pročež žalobě vyhověl.
Konkluze odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují ani od dovolatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího a Ústavního soudu, jež se otázkou liknavosti povinné osoby při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.
Nelze současně opomíjet, že zjištění o rozhodných skutečnostech ohledně kroků oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR), a jejich hodnocení, pomocí nichž odvolací soud dochází k úsudku o liknavosti žalované (jejího předchůdce), jsou pak závěry skutkovými. Řešení otázky takového charakteru ovšem nemohou být podrobovány dovolacímu přezkumu a jejich prostřednictvím není možné založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko skrze jediný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li dovolatelka z odlišného skutkového pojetí, než které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1298/2016, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobné platí i pro náznaky dovolatelky stran nedostatečnosti provedeného dokazování, z čehož usuzuje na absenci opory přijatých skutkových zjištění.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi rovněž již zabýval dovolatelkou předkládanou otázkou rozhodné tarifní hodnoty v nyní posuzované kauze obdobných věcech. Zdůraznil přitom, že jde-li o žalobu na projev vůle směřující ke vzniku právního jednání, jehož předmět je (na rozdíl od jiných případů) penězi ocenitelný (viz mezi účastníky nesporná cena žalobou dotčených pozemků), nelze pro účely stanovení tarifní hodnoty pře aplikovat dovolatelkou preferované ustanovení §9 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nýbrž se jeví případným vycházet právě z hodnoty předmětu sporu, čili výše ceny požadovaných pozemků (srov. kupříkladu shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4488/2017). Tomuto judikaturou artikulovanému závěru se aktuálně napadené rozhodnutí nepříčí, a proto ani námitka dovolatelky prosazující vyřešení dle jejího mínění doposud neposuzované otázky přípustnost dovolání zjevně založit nemůže.
Se zřetelem ke shora uvedenému lze uzavřít, že dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředložila žádnou otázku naplňující kritéria §237 o. s. ř., a její dovolání proto muselo být coby nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil podle advokátního tarifu. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 18.020 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 22.167,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 5. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu