ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5721.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5721/2017-155
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců 1. H. Š. , a 2. V. B. , zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení projevu vůle , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 79/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2016, č. j. 54 Co 83/2016-80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2016, č. j. 54 Co 83/2016-80, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. srpna 2015, č. j. 98 C 79/2015-36, se ruší a věc se soudu prvního stupně vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem pro uznání ze dne 6. 8. 2015, č. j. 98 C 79/2015-36, nahradil souhlas žalované s uzavřením smlouvy o převodu geometrickým plánem oddělených částí pozemků v katastrálním území L. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobci coby oprávněné osoby ve smyslu §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), uplatnili projednávanou žalobou nárok na vydání náhradních pozemků za ty, jež jim nemohly být vydány. Soud podle §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), žalovanou vyzval, aby se k žalobě kvalifikovaně vyjádřila do 30 dnů od doručení daného usnesení, a jelikož řečená účastnice stanovenou lhůtu nedodržela, aniž by ve svých opožděně podaných vyjádřeních vylíčila jakékoli okolnosti, jež by jí sebeméně bránily v plnění procesních povinností, rozhodl na základě §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 54 Co 83/2016-80, rozhodnutí soudu prvního stupně, napadené odvoláním žalované, změnil, jen pokud jde o výši nákladů řízení, jinak je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud podotkl, že jelikož se žalovaná k žalobě bez vážných důvodů vyjádřila opožděně, nastoupila v souladu s §114b odst. 5 o. s. ř. nezvratná fikce uznání žalobci uplatněného nároku. Typová skutková i právní obtížnost případu přitom v předmětné kauze opodstatňovala uplatnění výzvy podle §114b o. s. ř. a povaha věci současně nevylučovala uzavření soudního smíru, pročež zde nic nebránilo vydání rozsudku na základě fikce uznání v neprospěch žalované.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, v němž uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dosud nebyla řešena, totiž zda lze v soudním řízení o nahrazení souhlasu státu s bezúplatným převodem náhradního pozemku ve smyslu zákona o půdě rozhodnout rozsudkem pro uznání. Dovolatelka má v tomto směru pochybnosti, zdali je v podobném typu sporu přípustné uzavřít soudní smír, což je podmínkou vydání rozsudku pro uznání dle §153a odst. 2 o. s. ř. Dále uvádí, že se městský soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dovodil-li že v posuzovaném případě byly dány formální i materiální předpoklady pro uplatnění výzvy ve smyslu §114b o. s. ř. (respektive vydání rozsudku pro uznání na jejím základě), neboť použití tohoto instrumentu nevyžadovala povaha ani okolnosti věci a již ze skutkových tvrzení předestřených v žalobě bylo zřejmé, že uplatňovaný nárok není po právu. Zjevnou neopodstatněnost žaloby spatřuje dovolatelka v tom, že cena žalobci nárokovaných pozemků výrazně převyšovala zůstatek jejich restitučního nároku, jelikož byly předmětné nemovitosti v žalobě oceněny podle svého stavu ke dni 24. 6. 1991 jako nemovitosti zemědělské, přestože se v současnosti nacházejí v území, které je určeno k zastavění. Dle názoru žalované je rovněž nutno vzít na zřetel, že výše dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců ve skutečnosti nedosahuje jimi tvrzené hodnoty. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření reagovali na shora shrnutou dovolací argumentaci a navrhli odmítnutí, případně zamítnutí dovolání žalované.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované je přípustné, jelikož otázkou, zda lze v řízení o nahrazení souhlasu státu s uzavřením smlouvy o převodu náhradních pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb. vydat rozsudek pro uznání, se dovolací soud dosud výslovně nezabýval.
Rozsudkem pro uznání není v souladu s §153a odst. 2 o. s. ř. možné rozhodnout ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ve smyslu §99 odst. 1 a 2 o. s. ř. Povaha věci přitom připouští uzavření smíru zpravidla tam, kde jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava účastníkům nebrání, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2008, případně Salač, J. In: Winterová, A., Macková, A. a kol. Civilní právo procesní. Část první: nalézací řízení . 8. vyd. Praha: Leges, 2015. s. 317). Předně lze vyzdvihnout, že na překážku uzavření soudního smíru či vydání rozsudku pro uznání není sama o sobě skutečnost, že rozhodnutí nahrazující souhlas státu s převodem náhradních pozemků má konstitutivní charakter, neboť podle ustálené judikatury uzavření soudního smíru není bez dalšího vyloučeno ani v případě, že se žalobce domáhá vydání konstitutivního rozhodnutí, jedná-li se o práva a povinnosti, s nimiž jsou strany oprávněny disponovat [viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017, dále srovnej též Dvořák, B. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Praktický komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 725]. Povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména: a) lze-li zahájit řízení i bez návrhu, b) rozhoduje-li se o osobním stavu nebo c) nepřipouští-li hmotné právo vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2462/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2648/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4840/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1782/2017, popřípadě také Drápal, L. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2009. s. 643).
V řešené kauze se bezesporu nejedná o řízení, které by bylo možné zahájit i bez návrhu, či věc statusovou, potencialita uzavření soudního smíru, a tedy také vydání rozsudku pro uznání by tudíž mohla být vyloučena, toliko pokud by hmotněprávní regulace bránila úpravě vzájemných práv a povinností dohodou. V tomto směru je třeba připustit, že stát si při převádění náhradních pozemků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. nemůže počínat libovolně, nýbrž musí dodržovat ustanovením §11a citovaného předpisu předvídaný režim veřejných nabídek. V dispozicích s dotčenými právy a povinnostmi je tak zřetelně omezen. Jak se připomíná nejen v judikatuře (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3518/2007, ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1308/2010, a ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3323/2012, či jeho usnesení ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1598/2008), nýbrž i v právní doktríně (Hálová, M., Doležal, T. Převod náhradních pozemků v restitucích podle zákona o půdě. Právník , 2012, č. 8, s. 933), nerespektování zákonem stanoveného postupu pro převod náhradních pozemků Státním pozemkovým úřadem zásadně ústí v absolutní neplatnost převodní smlouvy.
Na druhou stranu ovšem Nejvyšší soud pokládá za určující, že judikatura dovodila možnost oprávněné osoby domáhat se převodu náhradního pozemku soudní cestou (mimo veřejné nabídky) v zájmu zajištění reálného a včasného uspokojení dosud existujících restitučních nároků (viz zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2010). Právě trvající potřeba přiblížení se k tomuto cíli pak svědčí ve prospěch závěru, že mezi stranami obdobného sporu je možné uzavřít soudní smír (ač by za normálních okolností stát k převodu pozemků mimo veřejnou nabídku nemohl přikročit), neboť právě tento postup nejspíše povede k urychlenému vypořádání restitučních nároků, jež pro liknavý, diskriminační či znaky libovůle nesoucí postup Pozemkového fondu České republiky, potažmo Státního pozemkového úřadu, dosud nebyly uspokojeny, a staly se proto předmětem soudního sporu. Pojetí, dle něhož by stát musel v řízení před soudem uspokojení restitučního nároku za všech okolností oponovat a nemohl jej uznat, respektive uzavřít soudní smír ani tam, kde sám shledá, že jeho postup vůči oprávněné osobě vystupující na straně žalující byl ve shora nastíněném smyslu neřádný, a zároveň vyjde najevo, že požadované pozemky jsou vhodné k vydání coby náhradní, by bylo ve zjevném rozporu s preferencí výkladu in favorem restitutionis a úsilím o maximální nápravu historických bezpráví vzniklých v době nesvobody (viz krom jiných nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06, a ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, bod 32). Aby však sjednaný soudní smír obstál jako platné právní jednání a mohl být soudem schválen, musí být v souladu s kogentními právními předpisy (§99 odst. 2 o. s. ř.). Právní řád přitom, jak bylo osvětleno výše, obecně zapovídá převod náhradních pozemků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. mimo veřejné nabídky, ovšem s výjimkou případů, v nichž předchozí liknavý, diskriminační nebo svévolný postup vůči osobě nadané restitučním nárokem a bezvýslednost dosavadní aktivní snahy řečeného restituenta o vypořádání jeho požadavku regulérní cestou opodstatňují, aby danému subjektu bylo přiznáno právo domáhat se převodu konkrétního pozemku, a to i takového, který dosud nebyl zařazen do veřejné nabídky, byl-li by do ní jinak s ohledem na své charakteristiky zařaditelným (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4284/2015, či ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017). Uzavření soudního smíru mezi oprávněnou osobou a státem tak přichází v úvahu, pouze pokud bude postaveno najisto, že restituent v duchu shora citované judikatury s ohledem na okolnosti případu může úspěšně nárokovat převod pozemku mimo veřejnou nabídku; v opačném případě [tj. nebyly-li by doloženy a) předchozí neřádnost v postupu Státního pozemkového úřadu, respektive Pozemkového fondu České republiky, b) aktivní, leč neúspěšná snaha žalobce o dosažení saturace jeho restitučního nároku standardní cestou a c) vhodnost požadovaných pozemků k vydání] by takovýto smír byl v rozporu s právními předpisy.
Co bylo právě uvedeno ve vztahu k soudnímu smíru, lze přiměřeně vztáhnout i na rozsudek pro uznání, jímž je v souladu s §153a odst. 2 o. s. ř. možné rozhodnout, pouze pokud se jedná o věc, v níž je uzavření smíru přípustné, a není-li jeho vydání vyloučeno rozporem s kogentními právními předpisy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 994/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 103/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 28/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/2011). Za východisko pro toto posouzení pak slouží soudu žalobní tvrzení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 19/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 1037/2004, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 4114/16, bod 25). Opodstatňují-li tudíž tvrzení nastolená v žalobě závěr, že jsou naplněny judikatorně konstruované předpoklady vzniku nároku oprávněné osoby na převod konkrétních pozemků mimo režim veřejných nabídek, tedy že Státní pozemkový úřad (potažmo Pozemkový fond České republiky) vůči konkrétnímu žalobci postupoval liknavým, diskriminačním či svévolným způsobem, dotčená oprávněná osoba navzdory svému aktivnímu postupu není s to dosáhnout uspokojení existentního restitučního nároku zákonem předvídanou účastí ve veřejných nabídkách a požadované pozemky lze pokládat za vhodné k převodu (což platí i v předmětné věci, neboť odpovídající tvrzení jsou v návrhu nesporně obsažena), je vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a o. s. ř. v řízení o nahrazení souhlasu České republiky s převodem náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb. obecně vzato přípustné.
Pokud jde o namítané odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatury dovolací instance při výkladu podmínek vydání výzvy dle §114b o. s. ř., patří se uvést, že předpoklady, za nichž soud přistoupí k výzvě v duchu právě citovaného ustanovení, jsou zákonem formulovány tak, že daný postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Povahou věci se přitom rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Okolnosti případu jsou pak vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení dle §114b o. s. ř. vyloučeno. Také v případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), eventuálně z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, tedy že se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout vždy při prvním jednání. Představuje-li tedy žaloba zjevně bezúspěšné uplatňování práva, neodůvodňují povaha věci ani okolnosti případu, aby soud uložil žalovanému podle §114b o. s. ř. podat vyjádření ve věci; o takové žalobě rovněž nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 1337/2004, respektive jeho usnesení ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2054/2008, ze dne 28. 2. 2013, sen. zn. 29 ICdo 5/2012, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016). O zřejmou bezúspěšnost uplatňování práva, která brání vydání výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř., jde i tam, kde výše plnění požadovaného žalobcem neodpovídá skutkovým tvrzením, o které se opírá uplatněné právo (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108/2014).
V judikatuře se však rovněž zdůrazňuje, že kvalifikovaná příprava jednání je pravidlem, zatímco případy, kdy je žaloba zjevně bezdůvodná či věc zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle §114b odst. 1 o. s. ř., budou spíše výjimečné (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, a ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4107/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3437/2016). Otázka, zdali povaha věci vyžaduje vydání tzv. kvalifikované výzvy, navíc záleží na úvaze nalézacích soudů, přičemž dovolací soud je oprávněn správnost jejich postupu přezkoumat toliko z hlediska zjevné nepřiměřenosti (srovnej již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017). V intencích právě provedeného výkladu nelze postup soudů nižších stupňů shledat defektním, neboť žalovaná nepředestírá žádné argumenty, s ohledem na něž by předmětný spor měl být hodnocen jako natolik triviální, aby v něm bylo použití výzvy dle §114b o. s. ř. vyloučeno.
Odlišná situace však panuje v otázce žalovanou tvrzené zjevné bezúspěšnosti projednávané žaloby. Jak již bylo připomenuto výše, o zjevně nedůvodnou žalobu vylučující vydání rozsudku pro uznání se jedná, jestliže žalovaný nárok zjevně nemohl vzniknout, tj. jestliže by žalobě nebylo možné vyhovět, ani kdyby byla prokázána všechna žalobní tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2039/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3569/2011). Je třeba připustit, že žaloba v přezkoumávané věci obsahuje vylíčení okolností, v nichž je spatřována liknavost žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců, popis aktivní snahy navrhovatelů o dosažení saturace jejich požadavků účastí ve veřejných nabídkách, jakož i ocenění restitučních nároků a požadovaných pozemků. Nelze ovšem přehlédnout, že žalobci (za pomocí znaleckého posudku) náhradní pozemky ocenili nejen v souladu s cenovými předpisy platnými ke dni 24. 6. 1991 (to je postup souladný se zákonem, konkrétně ustanovením §28a zákona č. 229/1991), nýbrž také dle jejich stavu k uvedenému datu, což již právní úpravě ani logice restitučního procesu neodpovídá (viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, jenž obstál též v ústavněprávním přezkumu, neboť ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16). Zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (ke zjišťování ceny odňatého majetku srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, či ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, jeho usnesení ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14), posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by vedlo jen k distorzi hodnoty naturální náhrady, jež by v souladu s principy restitučního procesu měla být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých statků (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017). Obecně (bez přímé vazby na okolnosti přezkoumávaného sporu) řečeno: fiktivní ocenění vydávaného pozemku, jenž byl v roce 1991 zemědělsky využíván, zatímco v současnosti je určen k zastavění, jako zemědělské nemovitosti by ve svém důsledku vedlo k bezdůvodnému obohacení oprávněné osoby, jíž by se dostalo plnění materiálně (fakticky, tj. dle skutečných tržních poměrů) výrazně převyšující hodnotu jejího restitučního nároku (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, a ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014), což je následek pro všechny zúčastněné nežádoucí. Není-li zde norma, jež by ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle jejich stavu ke dni 24. 6. 1991 (tak, jak je pro aplikaci cenových předpisů stanoveno v §28a zákona č. 229/1991 Sb.), je i s přihlédnutím k výše uvedenému třeba dovodit, že musí být v souladu s obecným pravidlem upraveným v §154 odst. 1 o. s. ř. určující stav vydávaných nemovitostí v době vyhlášení rozhodnutí soudu. Pakliže tedy žalobci výslovně uvedli, že požadují pozemky, jež dle ocenění vycházejícího z jejich stavu ke dni 24. 6. 1991 korespondují svou hodnotou s výší jejich restitučních nároků, bylo jejich žalobu namístě hodnotit jako zjevně nepodloženou. Na jejím podkladě tudíž ani nebylo možné rozhodnout o věci rozsudkem pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud, shledav právní úvahy soudů nižších stupňů v tomto bodě nepřiléhavými, přikročil ke zrušení jejich rozsudků a vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.), v němž se neopomene zabývat rovněž v dovolání uplatněnou skutkovou námitkou vztahující se k výši dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců.
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 5. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu