ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4144.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4144/2018-758
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku , vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 25 C 299/2005, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. května 2018, č. j. 29 Co 22/2018-688, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce se zastavuje .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3.678,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Homoly, advokáta se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 21. června 2017, č. j. 25 C 299/2005-558, ve výroku pod bodem I, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převodkyně) uzavřít s žalobcem (nabyvatelem) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY v katastrálním území XY, v rozsudku identifikovaných i s použitím připojeného geometrického plánu, se zpřesněním („v tom správném znění“) co do označení žalované (jako České republiky – Státního pozemkového úřadu) a s korekcí údajů o hodnotě převáděných pozemků potažmo zbylé výše dosud neuspokojeného restitučního nároku, uvedených v článku II písm. c/, resp. třetím odstavci článku IV dohody o vydání předmětných pozemků (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu); dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů vzniklých státu (výroky II, III a IV rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná.
Zatímco žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu toliko ve výroku pod body II a III, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, žalovaná dovoláním brojí zejména proti rozhodnutí ve věci samé, předestírajíc dovoláním otázky hmotného a procesního práva, jež považuje za řešené napadeným rozsudkem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp. otázek, jež by měly být „nově vyřešeny“ (z čehož žalovaná usuzuje na splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu).
Se zřetelem k ustanovení bodu 2. článku II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po dni 29. 9. 2017, kdy vstoupil zákon č. 296/2017 Sb. v účinnost.
Jelikož žalobce vzal své dovolání (jež směřovalo toliko do nákladových výroků pod body II a III) za dovolacího řízení v plném rozsahu zpět, Nejvyšší soud řízení o žalobcem podaném dovolání zastavil (srov. 243c odst. 3 větu druhou o. s. ř.),
Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.
V otázkách hmotného práva vymezených dovoláním žalované, vztahujících se k posouzení důvodnosti žaloby oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), na převod konkrétního pozemku mimo režim veřejných nabídek podle §11a zákona o půdě, se pak odvolací soud – v rovině prověřovaného právního posouzení věci – nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reflektujícím i judikaturu Ústavního soudu – srov. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.), vycházel-li z teze, že v případě liknavého postupu žalované (a jejího právního předchůdce
– Pozemkového fondu České republiky) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, kdy důvodnost takové žaloby (o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemku) není třeba vázat na podmínku předchozího zahrnutí vybraného pozemku do veřejné nabídky žalované, že takový postup (jímž oprávněná osoba střeží svá práva) nelze považovat za diskriminující ostatní oprávněné osoby a že za uvedených podmínek je tato žaloba oprávněné osobě k dispozici i za účinnosti nového ustanovení §11a zákona o půdě (k řešení těchto otázek srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4657/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu – krom nálezů již shora citovaných – dále srovnej např. i nález ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10, nebo nález ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, či přiměřeně i důvody plenárního nálezu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17, uveřejněného pod č. 135/2018 Sb., ve věci zrušení tzv. druhé restituční tečky (z nějž současně vyplývá, že i po 30. 6. 2018 zůstal oprávněným osobám neuspokojený nárok na převod jiného vhodného pozemku zachován). I proto Nejvyšší soud neshledá důvody, pro které by se měl od dosavadní rozhodovací praxe odchýlit, tedy důvody k jinému „novému“ posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky.
I v této věci pak jádro samotné dovolací argumentace nespočívá ani tak v polemice se shora popsanými tezemi, ale v rozporování závěru, že si žalovaná vůči žalobci (či jeho předchůdkyni) počínala liknavě (že soud v tomto směru nepřihlédl ke všem významným okolnostem, že jeho zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že nárok žalobce bylo lze v přiměřené době uspokojit zákonem předpokládaným mechanismem veřejných nabídek, že žalobce obchází daný systém a sleduje tím cíle spekulační namísto hospodářského využití nárokovaných náhradních pozemků; viz formulované otázky pod písm. A/, B/, C/ a D/ dovolání).
Ve své rozhodovací praxi dovolací soud konstantně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR), je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (dovolací soud není instancí skutkovou, přičemž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a tyto nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jiného dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.). Při přezkumu právního posouzení věci, zda lze kvalifikovat postup žalované (jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku té či oné oprávněné osoby jako liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, se pak lze zabývat tím, nejsou-li úvahy soudu vystavěné na konkrétních, dovoláním nezpochybnitelných skutkových zjištěních nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). V tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu žádnými deficity netrpí (spojuje-li je odvolací soud se zjištěním, že uspokojení nároku, jenž svědčil již jeho právní předchůdkyni, se žalobce navzdory svému aktivnímu přístupu, kontrastujícímu s postojem žalované a jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR, v přiměřené době domoci nemohl). Závěr o liknavosti žalované (ohledně uspokojení zbylé části nároku) logicky nevylučuje pak ani zjištění, že v minulosti byl již nárok oprávněné osoby částečně uspokojen (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
Ve skutkových poměrech projednávané věci tak nejsou závěry odvolacího soudu v rozporu ani s judikaturou, na niž k daným otázkám odkazuje žalovaná v jí podaném dovolání.
Dovolání není přípustné ani pro řešení žalovanou formulované otázky (pod písm. D/ textu dovolání) vztahující se k posouzení, zda lze poskytnutím náhradního pozemku z vlastnictví státu uspokojit též nároky oprávněné osoby vůči státu na náhradu živého a mrtvého inventáře podle §18a zákona o půdě (zde i dle dohody o vyčíslení tohoto nároku, uzavřené s oprávněnou osobou). K tomu z ustálené rozhodovací praxe srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1308/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 483/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2468/2013, z nichž se podává, že i v případě náhrad podle §18a odst. 2 zákona o půdě, spočívajících v poskytnutí nemovitostí, byl již před účinností zákona č. 131/2006 Sb. v zásadě uplatnitelný i postup podle §11 odst. 2 zákona o půdě (kdy s účinností od 14. 4. 2006 byl pak převod náhradních pozemků oprávněným osobám podrobněji upraven právě ustanovením §11a zákona o půdě). I s touto rozhodovací praxí je tedy právní posouzení odvolacím soudem konformní.
Sluší se přitom připomenout, že k žalovanou předestřeným otázkám, uplatněným ve skutkově a právně obdobných kauzách týchž účastníků, se Nejvyšší soud již opakovaně vyslovil ve svých předešlých rozhodnutích, a to se zcela shodnými závěry, k nimiž se hlásí i ve věci nyní posuzované věci (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1825/2016, usnesení ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1675/2016, usnesení ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5712/2015, usnesení ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5174/2015, usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017, nebo usnesení ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4488/2017, kdy ústavní stížnosti podané proti posledním dvěma citovaným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 293/18, resp. usnesením ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. III. ÚS 3140/17; dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6064/2017).
Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani kritika právního posouzení odvolacího soudu, jde-li o otázku rozdělení pozemku geometrickým plánem pro účely jeho převodu jako náhradního pozemku oprávněné osobě, kterou zakládá dovolatelka na argumentaci, že dělení pozemku náleží podle §82 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), výlučně do kompetence stavebního úřadu, nikoliv soudu. Přitom však dovolatelka přehlíží nejenom ve věci učiněná skutková zjištění (viz podané a k důkazu provedené zprávy příslušných orgánů územního plánování o potřebě takového rozhodnutí), ale i samotné znění ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona, dle nějž se rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků nevyžaduje, pokud podmínky pro dělení nebo scelení pozemků jsou dány regulačním plánem, rozhodnutím stavebního úřadu nebo rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu (k tomu přiměřeně srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 586/2017). Rozhodnutí soudu, jímž se ukládá Pozemkovému fondu ČR (České republice – Státnímu pozemkovému úřadu) uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle zákona o půdě, je rozhodnutím podle zvláštního předpisu, podle zákona č. 229/1991 Sb., přičemž podle ustálené rozhodovací praxe jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je pak také obecně v souladu s ustálenou soudní praxí, pokud soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, odkáže v rozsudku na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009). V případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné znalecky vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, v této souvislosti odkazující již na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tedy ani tato naposled žalovanou předestřená otázka, formulovaná pod písm. G/ textu dovolání, nemůže přípustnost dovolání založit.
Přestože pak žalovaná uvádí, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu „v jeho celém rozsahu“, vůči výrokům o náhradě nákladů řízení již žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje tomu, že procesní zavinění žalobce za (částečné) zastavení dovolacího řízení (ve vztahu k některým výrokům o nákladech řízení) se týká toliko marginální části tohoto řízení, zatímco dovoláním žalované, jež bylo odmítnuto jako nepřípustné, byl rozsudek odvolacího soudu napaden i v části týkající se výroku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé; proto je žalovaná povinna nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, k nimž patří odměna advokáta ve výši 2.740 Kč za jeden účelně vykonaný úkon právní služby – vyjádření k dovolání žalované [srov. §6 odst. 1, §7 bod 4, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhrada hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 638,40 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
K obsahovým náležitostem stručného odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov. §243f odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 1. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu