ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2857.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2857/2018-159
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce V. B., P., zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 427/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2018, č. j. 12 Co 68/2018-120, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2018, č. j. 12 Co 68/2018-120, se ruší ; současně se zrušuje ve výrocích III. a IV. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. ledna 2018, č. j. 40 C 427/2015-92, a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. ledna 2018, č. j. 40 C 427/2015-92, ve výroku III., jímž byl nahrazen projev vůle žalované směřující k uzavření smlouvy se žalobcem o bezúplatném převodu pozemků parc., orná půda, v k. ú. T., parc., zahrada, v k. ú. K., parc., zahrada, v k. ú. K., a parc., ostatní plocha, v k. ú. H., a v nákladovém výroku IV., jímž bylo žalované uloženo nahradit žalobci náklady prvostupňového řízení 37 026 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud zavázal žalovanou nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond ČR) při uspokojování restitučních nároků žalobce na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež pro zákonné překážky nebylo možno vydat (§11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen - „zákon o půdě“), postupovala liknavě. Dovodil dále, že při posuzování výše dosud neuspokojených restitučních nároků žalobce, a tudíž i při řešení otázky ocenění jemu již vydaných náhradních pozemků, je vázán rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 7. 2017, č. j. 10 C 35/2017-208, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 24 Co 324/2017-248, jimiž bylo naposledy pravomocně vyhověno žalobě o vydání náhradních pozemků s tím, že žalobcův dosud nevypořádaný restituční nárok ve výši 1 660 107,85 Kč tím měl být uspokojen co do částky 269 159 Kč. Uzavřel současně, že hodnota náhradních pozemků, jejichž převodu se žalobce domáhá, nepřevyšuje jeho dosud neuspokojený restituční nárok. Konečně dospěl k závěru, že žalobcem požadované pozemky jsou k převodu vhodné, když jejich převodu nebrání zákonné překážky (§6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, dále jen – „zákon č. 503/2012 Sb.“), přičemž pozemek parc. v k. ú. T. byl žalovanou dokonce zařazen do veřejné nabídky, pozemky parc. a parc. v k. ú. K., coby zahrady přináležející k rodinným domům, již jen z důvodu rozdílného vlastnického režimu (stavební pozemky a na nich vybudované domy, sousedící s požadovanými náhradními pozemky, nejsou vlastnictvím žalované) netvoří funkční celek s okolními nemovitostmi a pozemek parc. v k. ú. H. se nenachází v ochranném pásmu veřejně prospěšné stavby a neváznou na něm žádné závazky. Uložil proto žalované, aby na žalobce požadované náhradní pozemky bezúplatně převedla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky „oceňování náhradních pozemků.“ Odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017. Dovozovala, že náhradní pozemky se v souladu se zákonem o půdě oceňují v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, avšak dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě. Předestírala taktéž otázku převoditelnosti žalobcem zvolených náhradních pozemků, majíc za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od níže citované ustálené judikatury. Poukazovala přitom na okolnost, že pozemek parc. v k. ú. T. je dotčen veřejně prospěšnou stavbou sběrného dvora (srov. §2 odst. 1 písm. l/ zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona), pro niž je ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. z převodu vyloučen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015). Převodu pozemků parc. a parc. v k. ú. K. pak dle názoru dovolatelky ve smyslu jí citované judikatury (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017) brání skutečnost, že jakožto okrasné zahrady připlocené k rodinným domům tvoří funkční celek s přilehlými nemovitostmi, pročež nemohou být zemědělsky využitelné. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávních otázek týkajících se ocenění náhradních pozemků a vhodnosti žalobcem zvolených náhradních pozemků k převodu, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §4 zákona o půdě oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 . Zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v §6, před uplynutím lhůty uvedené v §13, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání, je oprávněn pouze k této části nemovitosti, c) děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v §13 , jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti, a zemřelo-li některé z nich, jeho děti, d) rodiče osoby uvedené v odstavci 1, e) sourozenci osoby uvedené v odstavci 1, a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti a jeho manžel (odstavec 2).
Podle §11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v §4 , kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2 , převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.
Podle §11a odst. 13 zákona o půdě cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. , přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Ustanovení §6 vyhlášky č. 85/1976 Sb. , o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se nepoužijí. Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11.
Podle §154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je pro úspěch žaloby o uložení povinnosti vydat náhradní pozemky rozhodující mimo jiné otázka stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007).
Není-li zde přitom právní normy, jež by v souvislosti s jejich oceněním ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle určitého historického stavu (jak je tomu kupříkladu v případě odňatých pozemků dle §28a zákona o půdě), nezbývá než dovodit, že náhradní pozemky jest nutno oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem (viz rozsudek ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě (viz §11a odst. 13 zákona o půdě) má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14), posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by mohlo vést, ať již k distorzi nebo naopak k nadhodnocení výše naturální náhrady, jež by však v souladu s principy restitučního procesu měla být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých statků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017). Z uvedených důvodů je proto zcela na místě oceňovat náhradní pozemky dle cenových předpisů účinných ke dni 24. 6. 1991, avšak dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě.
Z předběžného charakteru otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané, pak vyplývá, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Z uvedeného důvodu může dle ustálené rozhodovací praxe na straně oprávněné osoby vzniknout bezdůvodné obohacení též tehdy, budou-li na ni (bez ohledu na výsledky předcházejících řízení o vydání náhradních pozemků) v rámci restitučního řízení převedeny náhradní pozemky v hodnotě vyšší, než odpovídající skutečné hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Případné spory účastníků řízení ohledně zbývající výše restitučního nároku pak soudní praxe připouští řešit formou určovacích žalob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011).
Závěr odvolacího soudu, že je při řešení předběžné otázky dosud neuspokojené výše restitučního nároku žalobce, a tudíž i při posuzování ceny žalobci v rámci restitučních řízení již vydaných náhradních pozemků, vázán rozsudkem, jímž bylo v jiném soudním řízení pravomocně rozhodnuto o částečném uspokojení restitučního nároku formou vydání v takovémto řízení nárokovaných náhradních pozemků, v důsledku jehož přijetí se z hlediska výše vyslovených judikaturních zásad oceněním žalobci již vydaných náhradních pozemků (ale ani oceněním náhradních pozemků nárokovaných v posuzovaném řízení) blíže nezabýval, tedy se zřetelem na výše uvedené jako správný zjevně neobstojí.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky, dále nebyly (neměly být) popřeny ty závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014.
Za kritéria „vhodnosti pozemků“ lze přitom např. pokládat, zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě.
V uvedených souvislostech lze poukázat rovněž na okolnost, že zastavěnost pozemku, ať již konkrétně uvedeným druhem areálu (hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení - §11 odst. 1 písm. b/, d/, e/ zákona o půdě), či stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě, představuje typově okolnost vylučující uspokojení restitučního nároku vydáním takového pozemku. Zákon (§11 odst. 1 písm. c/) přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) přitom může být překážkou vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně povázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014.
Z uvedeného je zřejmé, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu lze za pozemky nevhodné k bezúplatnému převodu náhradou za pozemky nevydané (§11 odst. 1 zákona o půdě) považovat pozemky zastavěné, resp. se stavbou bezprostředně související, případně pozemky tvořící součást uceleného areálu (viz §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě a jeho výklad ve světle výše citované judikatury), neboť právě u nich nelze vyloučit obtíže při jejich následném obhospodařování, činící případně takové pozemky nevhodnými pro zemědělské využití. Jinými slovy řečeno pozemky, které by pro zákonnou výluku (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) nebylo možno (pokud by šlo o majetek odňatý oprávněné osobě) vydat restituentům, lze jen stěží považovat za vhodné náhradní pozemky.
Vzhledem k výše uvedenému se pak právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora uvedenou otázku, zda lze žalobcem nárokované pozemkové parcely v k. ú. K. a pozemkovou parcelu v k. ú. T. považovat za vhodné k převodu oprávněné osobě jako pozemky náhradní za pozemky, jež jí nemohly být vydány – jeví být přinejmenším předčasným. Odvolací soud se totiž ve světle výše citované judikatury otázkou vhodnosti dotčených pozemků k převodu dostatečně nezabýval, když patřičně nehodnotil hlediska širší funkční souvislosti mezi pozemky parc. v k. ú. K. (tvořícími zahrady u přilehlých rodinných domů) a okolními nemovitostmi, akcentuje toliko hledisko odlišného vlastnického režimu požadovaných náhradních pozemků a okolních nemovitostí, jež však při posuzování celkové funkční provázanosti souboru nemovitostí nemusí být samo o sobě rozhodné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3586/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3528/2011), a vhodnost vydání pozemku parc. v k. ú. T. neposuzoval též se zřetelem k jeho umístění (funkčnímu zařazení) v areálu sběrného dvora.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, pročež aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), přistoupil dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a v tomu korespondující části rovněž rozsudku soudu prvního stupně a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Jelikož negativní dopady napadeného rozhodnutí do poměrů dovolatelky byly odstraněny tím, že je dovolací soud bez zbytečného odkladu zrušil, stal se návrh na odklad právní moci vydaného rozhodnutí bezpředmětným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu