ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.593.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 593/2023-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně L. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 25/6, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Kozubkem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, o zaplacení částky 398.618,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 13 C 312/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. října 2022, č. j. 14 Co 129/2022-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12.342,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Jana Kozubka, advokáta se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 5. 2022, č. j. 13 C 312/2021-79, soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 51.382,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 51.382,- Kč od 11. 9. 2021 do zaplacení (výrok I.), a v částce 398.618,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 11. 9. 2021, do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.), dále pak uložil žalobkyni povinnost nahradit k rukám zástupce žalovaného náklady řízení ve výši 48.561,65 Kč (výrok III.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně poskytla žalovanému v době, kdy společně žili v družském poměru, částku ve výši 51.382,- Kč, aniž by mezi nimi byla uzavřena jím tvrzená smlouva o půjčce. Žalobkyně zmíněnou částku převedla dne 12. 4. 2013 ze svého účtu na účet Stavebního bytového družstva XY (dále ,,SBD XY“). Výlučné finanční prostředky takto poskytnuté žalobkyní byly následně využity na úhradu podílu kupní ceny kupujícím SBD XY, jenž získal, mimo jiného, v privatizaci od města XY dům č. p. XY (tzv. XY). Žalovaný byl v době privatizace městského bytového fondu výlučným nájemcem bytu č. XY v označeném domě (dále ,,družstevní byt“). V důsledku skutečnosti, kdy žalovaný za trvání manželství účastníků převedl svá členská práva a povinnosti v SBD XY spolu s nájmem družstevního bytu, za což obdržel 450.000,- Kč, domáhala se žalovaná vydání bezdůvodného obohacení, které dle jejího tvrzení tak vzniklo na straně žalovaného. Dle žalobkyně v době, kdy se žalovaný stal členem družstva a nájemcem družstevního bytu, byla částka dosažitelná převodem členských práv a povinností v družstvu srovnatelná s částkou 450.000,- Kč, kterou žalovaný v roce 2018 za převod družstevního podílu obdržel.
3. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), dle kterého ve věci postupoval podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, přičemž po jeho právním posouzení podle §454 a §458 odst. 1 věty prvé zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,obč. zák.), dospěl k závěru, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, a to částkou 51.382,- Kč, kterou mu žalobkyně poskytla na koupi ,,podílu bytu“, nikoliv však částkou, která odpovídá částce následně utržené za převod členských práv k družstevnímu bytu ve výši 450.000,-Kč. Žalobě proto vyhověl pouze do částky 51.382,- Kč s úroky z prodlení v zákonné výši, počítané ode dne následujícího po uplynutí žalobkyní ve výzvě k plnění stanovené lhůty k plnění; ve zbytku, tj. co do částky 398.618,- Kč s příslušenstvím, žalobu jako nedůvodnou zamítl.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 14 Co 129/2022-118, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24.684,-Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Kozubka, advokáta.
5. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a po právní stránce věc posoudil shodně jako soud prvního stupně, tj. vycházel z ustanovení §3028 odst. 3 o. z., dle kterého na právní posouzení nároku žalobkyně aplikoval ustanovení §451 odst. 1, §454 a §458 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud s odkazem na ustanovení §454 obč. zák. vyslovil, že se bezdůvodně obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Žalovaný jakožto osoba, se kterou byla uzavřena posléze smlouva o převodu členského podílu s SBD XY, byl osobou povinnou k plnění závazku podmiňujícího nabytí členství, s nímž bylo spojeno právo nájmu družstevního bytu. Částka ve výši 51.382,- Kč byla zaplacena z finančních prostředků žalobkyně na účet SBD XY, aniž by mezi žalobkyní a žalovaným prokazatelně existoval právní titul, na základě kterého by žalobkyně byla povinna plnit. U částky 51.382,- Kč tak soudy obou stupňů dospěly k závěru, že došlo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení, které je žalovaný povinen vydat. V této části rozsudek soudu prvního stupně však nebyl odvoláním ze strany žalovaného napaden, a proto zůstal nedotčen. Odvolací soud se s odkazem na §159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále ,,o. s. ř.“), touto otázkou již dopodrobna nezabýval, neboť byl zde vázán pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně, dle kterého uvedeným plněním k bezdůvodnému obohacení došlo a otevřenou otázkou tak zůstává pouze výše tohoto bezdůvodného obohacení.
6. Odvolací soud tak zkoumal, zda se výše bezdůvodného obohacení odvíjí od výše poskytnutého plnění ze strany žalobkyně či od obvyklé hodnoty členských práv a povinností v SBD XY, spojených s právem nájmu družstevního bytu v době, kdy žalobkyně plnění poskytla (tak jak to bylo dovozováno žalobkyní). Za tímto účelem přistoupil k vysvětlení rozdílu mezi dvěma skutkovými podstatami bezdůvodného obohacení, a to na základě plnění bez právního důvodu a bezdůvodného obohacení plněním za jiného. V této souvislosti pak odvolací soud odkázal na Zprávu o zhodnocení úrovně rozhodování soudů Slovenské socialistické republiky ve věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch podle §451 a násl. obč. zák., projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 1/1979, str. 5).
7. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci se jednalo o vznik bezdůvodného obohacení na základě skutkové podstaty plnění za jiného, kdy žalobkyně neposkytla plnění žalovanému, nýbrž SBD XY, k němuž neměla žádnou vlastní povinnost k plnění, ale plnila tak závazek žalovaného vůči SBD XY vzniklý na základě smluvních ujednání mezi ním a SBD XY, zakládajících jeho členství v družstvu spojené s právem nájmu družstevního bytu. Z tohoto důvodu odvolací soud vyslovil závěr, že je zcela nepřiléhavý odkaz žalobkyně na závěr vyslovený ve zprávě o zhodnocení stavu rozhodování soudů, uveřejněné pod č. Rc 26/1975 na str. 144, neboť tento řeší určení výše bezdůvodného obohacení v případech hodnot vynaložených na cizí nemovitost, tj. jde-li o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. Znovu pak odvolací soud odkázal na výše uvedenou zprávu uveřejněnou pod č. Rc 1/1979, str. 81, dle které došlo u žalovaného k obohacení o sumu, kterou měl plnit sám, a proto je povinen vydat to, co bylo za něho zaplaceno. Na závěr odvolací soud konstatoval, že žalobkyně pouze poskytla plnění za žalovaného, aniž by se jednalo explicitně o její investici do bytu či družstevního podílu žalovaného, a proto ani tento poskytnutým plněním nikterak nezhodnocovala.
8. Odvolací soud konečně neshledal, že by takovéto vypořádání mezi účastníky bylo možné považovat za nespravedlivé. Žalobkyně sama před soudem prvního stupně tvrdila, že k žádné dohodě mezi ní a žalovaným ohledně poskytnutého plnění nedošlo a přitom (ve vyjádření ze dne 10. 1. 2021) potvrdila, že věděla, že zaplacením částky 51.382,- Kč vzniknou práva a povinnosti k SBD XY, včetně nájmu družstevního bytu, výhradně žalovanému. Pokud chtěla toto své plnění za žalovaného podmínit podílem na ceně, za niž budou tato členská práva v budoucnu žalovaným na jiného převedena, mohla se na takovémto vzájemném závazku se žalovaným v rámci smluvní autonomie předtím, než plnění poskytla, dohodnout. Jelikož tak neučinila, dospěl i odvolací soud k závěru, že jí vznikl pouze mimosmluvní nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a to právě a jen ve výši toho, co plnila za žalovaného, tedy ve výši toho, co by žalovaný – nebýt jejího plnění – musel plnit sám a oč by se takto snížil jeho majetek.
9. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné pro řešení právní otázky, která – dle jejího mínění - nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena. Žádala zodpovědět otázku, „ zda v případě, kdy plněním za jiného, učiněným po dohodě s obohaceným z důvodu výhodnosti takovéhoto jednání, došlo k rozmnožení majetku obohaceného o výrazně vyšší hodnotu, než kolik činila hodnota vynaložených prostředků ochuzeným, se výše bezdůvodného obohacení rovná faktickému rozmnožení majetku obohaceného“ . Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím svého zástupce tak, že s argumentací obsaženou v dovolání nesouhlasí, když dovolání považuje především za nepřípustné. To odůvodňuje skutečností, že dovolatelkou vymezená otázka, již dovolacím soudem řešena byla, a to v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006 (tento rozsudek je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), a je tak dle jeho názoru na místě postupovat dle ustanovení §243c o.s.ř. V případě, že by věc byla posuzována meritorně, namítá žalovaný, že je nutno věc posuzovat jako plnění za jiného dle ustanovení §454 obč. zák. s tím, že žalobkyně pouze plnila dluh za jiného (žalovaného), a nečinila investici do jeho majetku. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
12. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
13. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání není přípustné. Ač žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem s tím, že řešená otázka dosud v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla vyřešena, o otázce okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení, a jeho výši, existuje již pevný judikaturní rámec, tvořený mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2008, ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2976/2020, a ze dne 23. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3573/2020, či na rozsudky odkazujícími usneseními Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2081/2019, nebo ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1094/2020.
15. Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že ten, kdo plnil za jiného (za dlužníka), má právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, a nikoliv od toho, komu plnil. Uvedená skutková podstata je naplněna za předpokladu, že ten, kdo plnil jinému (poskytl mu plnění, jež má majetkovou hodnotu), tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen (tj. místo dlužníka), přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného. Není rozhodující, zda plnění bylo poskytnuto se souhlasem dlužníka, avšak nesmí jít o situaci, že bylo plněno proti jeho vůli. Předpokladem je, že přijetím plnění věřitelem zanikl dluh dlužníka. Dlužník, za nějž bylo plněno, se tak stává obohaceným na úkor toho, kdo za něj jeho věřiteli plnění poskytl (uspokojil věřitelovu pohledávku, popřípadě jen zčásti). Takovým splněním dlužníkova dluhu se jeho majetkový stav nesnížil, jak by tomu bylo, pokud by svému věřiteli plnil ze svého. Obohacený tak získává majetkový prospěch v okamžiku, kdy zanikl jeho dluh (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, uveřejněný pod číslem 9/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009, a ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3573/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4275/2010, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 895/2016).
16. Z výše uvedeného pak vyplývá, že v nyní projednávané věci došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného na úkor dovolatelky, neboť tato za něj úhradou částky 51.382,- Kč splnila jeho dluh vůči SBD XY. Existovala tak konkrétní povinnost žalovaného ke konkrétnímu plnění a toto plnění za žalovaného poskytla dovolatelka, čímž tento dluh zanikl. Došlo tak k situaci zcela odůvodňující aplikaci ustanovení §454 obč. zák. Podstatné pro nyní projednávanou věc tak je, že bezdůvodné obohacení žalovanému na úkor dovolatelky vzniklo okamžikem, kdy došlo ke splnění jeho dluhu vůči SBD XY a výše bezdůvodného obohacení je tak determinována částkou, kterou za žalovaného dovolatelka skutečně uhradila. Právě a jen o tuto částku se v době plnění totiž nezmenšil majetek žalovaného oproti stavu, kdy by závazek vůči SBD XY splnil sám z vlastních prostředků. Protože již od okamžiku plnění mohla dovolatelka vydání bezdůvodného obohacení po žalovaném požadovat, nemůže být pro výši bezdůvodného obohacení žádným způsobem rozhodná cena členského podílu při jeho pozdějším převodu (v nyní projednávané věci po pěti letech) na třetí osobu.
17. Dovolací argumentace uváděná žalobkyní je nepřiléhavá, neboť je opřena o judikaturu, jež posuzovala vznik bezdůvodného obohacení za nesouměřitelných skutkových okolností v souvislosti se skutkovou podstatou „plnění bez právního důvodu“, což platí pro dovolatelkou označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2442/2007). Rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2145/2004, se nezabývá dluhem splněným za jinou osobu, ale investicí do cizího pozemku a řešením možného střetu nároku na vydání bezdůvodného obohacení a nároku na náhradu škody. Rovněž Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74 (R 26/1975), se zabývá investicí do cizí nemovitosti a způsobu a výši její náhrady a nikoli plněním dluhu za jiného v režimu ustanovení §454 obč. zák.
18. Lze uzavřít, že závěry (výše připomenuté) judikatury Nejvyššího soudu jsou konstantně vykládány a napadené rozhodnutí odvolacího soudu reflektující individuální okolnosti případu je s nimi v souladu. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Argumentovala-li žalobkyně dále tvrzením, že vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení mezi ní a žalovaným odporuje obecné zásadě spravedlnosti, pak v uvedeném směru nevymezila žádnou právní otázku, jejímž řešením by se měl Nejvyšší soud ve vazbě na vlastní judikaturu zabývat. V rozsahu argumentace dovolávající se ohledu na spravedlnostní princip tak dovolání žalobkyně postrádá esenciální náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku, tj. vymezení některého z kritérií (důvodů) přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. a formulaci právní otázky, na jejímž řešení by v duchu předestřené argumentace rozsudek odvolacího soudu závisel; z této příčiny je dovolání rovněž částečně neprojednatelné (k esenciálním náležitostem dovolání srovnej ustanovení §241a odst. 1 až 3 o. s. ř.; k ústavně-právním souvislostem splnění povinnosti dovolatele vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. srovnej zejména body 38. a 39. odůvodnění Stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb., a je rovněž přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Rozhodnutí o odmítnutí dovolání se tak vztahuje i na jeho vadnou část.
20. Protože žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení (z důvodu jejich akcesority), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k té části výroku I. jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
21. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobkyně povinna žalovanému tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 12.342,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 9.900,- Kč – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.142,- Kč.
22. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu