ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.1598.2022.2
sp. zn. 29 Cdo 1598/2022-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce IMMOGARD s. r. o. , se sídlem v Libavském Údolí č. p. 44, PSČ 357 51, identifikační číslo osoby 25221141, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, identifikační číslo osoby 00025429, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o zaplacení částky 167 136 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 168/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2022, č. j. 54 Co 416/2021-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce (IMMOGARD s. r. o.) se žalobou podanou dne 22. října 2020 domáhal vůči žalované (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 167 136 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně (dále též jen „konkursní soud“) pod sp. zn. 26 K 74/2007 .
2. Rozsudkem ze dne 31. května 2021, č. j. 47 C 168/2020-37, Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu o zaplacení částky 167 136 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. října 2020 do zaplacení zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
3. Soud prvního stupně popsal průběh předmětného konkursního řízení a pro právní posouzení považoval za rozhodné ustanovení §1 odst. 1, §5 písm. a/, §13 odst. 1, §14 odst. 3, §15 odst. 2, §26, §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, Cpjn 206/2010 , uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/2011“), další označenou judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“). Dospěl k závěru, že posuzované konkursní řízení bylo skutkově i procesně složité. Do řízení se totiž přihlásilo 30 věřitelů a manželka dlužníka „několik měsíců brojila“ proti vypořádání společného jmění manželů. Na délku řízení mělo vliv šest probíhajících incidenčních sporů a skutečnost, že se dlouhodobě nedařilo zpeněžit majetek dlužníka. Žalobce nečinil v řízení obstrukce. Řízení bylo složité i po procesní stránce, nedocházelo však k žádným významným průtahům, úkony byly činěny plynule a v přiměřených lhůtách.
4. Soud prvního stupně se zabýval též hlediskem významu řízení pro žalobce. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 2888/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí, dále jen „R 132/2012“) , konstatoval, že konkursní řízení je řízením s nižším významem pro účastníka, neboť v něm věřitelé hromadně uplatňují své pohledávky vůči majetku úpadce a jsou si plně vědomi toho, že budou uspokojeni jen poměrně. Zdůraznil, že v situaci, kdy se žalobci dostalo na uspokojení jeho pohledávky 83 691,21 Kč, je význam pro žalobce jako podnikatele zásadně snížený a nesprávným úředním postupem mu nemohla vzniknout žádná morální újma. Žalobci „bylo dlouhodobě známo“, jaký je majetek úpadce a „v jakém rozmezí se uspokojení jeho pohledávky bude pohybovat“.
5. Podle soudu prvního stupně konal konkursní soud svou činnost řádně; celková délka řízení však byla natolik dlouhá, že ji vzhledem k okolnostem případu nelze již považovat za přiměřenou. Právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo porušeno, proto mu vznikla nemajetková újma. Samotné konstatování porušení práva soud považoval za zcela dostatečný a účinný prostředek nápravy.
6. K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 67 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 23. října 2020 do zaplacení; potvrdil rozsudek v bodě I. výroku ohledně částky 99 936 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 23. října 2020 do zaplacení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
7. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování listinami z konkursního spisu, se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Za správný považoval jeho závěr, podle něhož bylo v konkursním řízení porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, což samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku vzniku morální újmy. Nesouhlasil však se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na okolnosti případu lze za přiměřenou formu kompenzace žalobcem utrpěné nemajetkové újmy považovat pouhé konstatování porušení práva. Potud poukázal na závěry označené judikatury Nejvyššího soudu, podle nichž se při naplnění kvalifikačních předpokladů pro existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení nepřiznává zadostiučinění v penězích jen zcela výjimečně. Dále přisvědčil soudu prvního stupně, že pro stanovení formy a případné výše odškodnění je kritérium významu pro poškozeného kritériem klíčovým. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl za to, že význam předmětu řízení pro žalobce je standardní, nikoli snížený. S poukazem na R 58/2011 a na závěry označených rozhodnutí Nejvyššího soudu se zabýval výší náhrady nemajetkové újmy. Dovodil, že za řízení trvající 11 let a šest měsíců (od ledna 2008, kdy předchůdce žalobce (z titulu universální sukcese) přihlásil pohledávku do konkursního řízení, do července 2019, kdy žalobci bylo vyplaceno plnění) žalobci náleží odškodnění nemajetkové újmy v částce 168 000 Kč. Tuto částku pak s přihlédnutím ke kritériím vymezeným v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. modifikoval na částku 67 200 Kč (viz odstavec 16.).
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým jej napadá v té části prvního výroku, jíž odvolací soud změnil bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě co do částky 67 200 Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání žalovaná vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
9. Dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že délka konkursního řízení byla nepřiměřená. Potud namítá, že odvolací soud neuvedl, které z rozhodných okolností se v hodnocení délky řízení projevily jako nepřiměřené. Podle dovolatelky odvolací soud pominul specifický charakter konkursního řízení. K tomu odkazuje na R 132/2012 . D ále tvrdí, že odvolací soud hodnotil hledisko významu řízení pro poškozeného odlišně od rozhodovací praxe dovolacího soudu. V tomto ohledu dovolatelka nesouhlasí se závěrem o standardním významu řízení. Přitom poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 211/2013, a na R 132/2012.
10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
11. Dovolání žalované, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatelkou zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
12. Pro určení počátku konkursního řízení pro účely přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (ve spojení s §13 odst. 1, větou druhou a třetí, tohoto zákona) je v případě konkursního věřitele, který sám nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, rozhodující den, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu, a pro určení konce doby konkursního řízení rozhodné pro posouzení přiměřenosti celkové délky konkursního řízení je u konkursního věřitele podstatné, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči němu splnil pravomocné rozvrhové usnesení (nikoli to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení). K tomu srov. zejména R 132/2012 a dále např. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1885/2019, uveřejněného pod číslem 7/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 7/2022“).
13. V R 58/2011 Nejvyšší soud formuloval (mimo jiné) závěr, podle něhož při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti. Dále vysvětlil, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b/ až e/ zákona č. 82/1998 Sb. Přitom poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle §14 zákona.
14. V R 7/2022 Nejvyšší soud dodal, že okolnosti, jimiž by bylo lze odůvodnit, že délka konkursního řízení, které ve své druhé, realizační, fázi od doby, kdy v něm dovolatelka začala vystupovat jako přihlášený věřitel, do dne, kdy úpadce zemřel, trvalo více než 13 let, je délkou přiměřenou, by musely být vskutku mimořádné. Bez skutkově podloženého závěru o těchto „mimořádných“ okolnostech (vycházejícího z povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti žalovaného) lze takovou délku konkursního řízení míti za zjevně nepřiměřenou.
15. Kritéria, jimiž se v dané věci soudy řídily při zkoumání přiměřenosti jimi vymezené (pro konkursního věřitele rozhodné) délky konkursního řízení, nijak nevybočují z mezí vytyčených závěry obsaženými v R 58/2011, R 132/2012 a v R 7/2022.
16. Námitka dovolatelky, že „právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně nepřiměřené doby trvání konkursního řízení“ je neúplné, když odvolací soud pominul specifický charakter konkursního řízení, se míjí s obsahem napadeného rozhodnutí. Odvolací soud totiž ve shodě se soudem prvního stupně (který se zevrubně zabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení délky konkursního řízení, viz odstavec 24. až 26. jeho rozhodnutí) dospěl k závěru, že v posuzovaném konkursním řízení bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (odstavec 8. napadeného rozhodnutí).
17. Námitka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, přípustnost dovolání rovněž nezakládá.
18. Již v R 58/2011 Nejvyšší soud uvedl, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. je třeba tvrdit a, není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. ESLP vychází ze ‚silné, ale vyvratitelné domněnky‘, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. března 2006, stížnost č. 64890/01, Apicella proti Itálii, odst. 93), neboť újma vzniká samotným porušením práva. ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy namístě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015, uveřejněný pod číslem 29/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sp. zn. 30 Cdo 3591/2021.
19. V rozsudku ze dne 16. srpna 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, Nejvyšší soud dovodil, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb.), tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného.
20. V případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovaného a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb. presumuje. K tomu bylo poznamenáno, že ani uvedené nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně. Srov. např. bod IV. písm. d/ R 58/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 30 Cdo 1445/2016, uveřejněný pod číslem 52/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 3623/2021.
21. I snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla projevit jinak než negativně. K tomu viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sp. zn. 30 Cdo 3591/2021, nebo rozsudku Nejvyššího sp. zn. 29 Cdo 3623/2021.
22. Závěr odvolacího soudu, že význam předmětu řízení pro poškozeného (žalobce) je standardní (odstavec 10. a 16. napadeného rozhodnutí), nevybočuje z mezí shora označené (ustálené) judikatury Nejvyššího soudu. Přitom úvahy, které odvolací soud vedly k tomuto závěru, Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřené ani na základě argumentů obsažených v dovolání.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu