ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.39.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 39/2023-108
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Davida Vašici , narozeného 2. června 1966, bytem ve Václavovicích, Milíře 255, PSČ 739 34, zastoupeného JUDr. Petrem Kamenčákem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, PSČ 702 00, proti žalovanému Ing. Milanu Doležalovi , narozenému 5. října 1959, bytem v Ostravě, Na Zámčiskách 960/16, PSČ 724 00, zastoupenému Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, o zaplacení částky 244.643,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 282/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2022, č. j. 57 Co 216/2022-82, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.519,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. února 2022, č. j. 57 C 282/2021-56, zamítl žalobu, kterou se žalobce (David Vašica) domáhal vůči žalovanému (Ing. Milanu Doležalovi) zaplacení částky 244.643,33 Kč s 8,25% úrokem z prodlení za dobu od 11. února 2021 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 27. května 2015 uzavřeli Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka R“) a společnost FOREMANS s. r. o. (dále jen „společnost F“) smlouvu o úvěru, kterou se banka R zavázala poskytnout společnosti F úvěr do maximální výše 1.800.000,- Kč (dále jen „smlouva o úvěru“). Dluh z úvěru byl zajištěn:
a) Blankosměnkou vystavenou dne 27. května 2015 společností F na řad banky R a avalovanou žalobcem a žalovaným (ti byli k datu vystavení blankosměnky společníky a jednateli společnosti F), kterou následně banka R doplnila o údaje směnečné sumy (1.212.593,69 Kč) a data splatnosti (23. května 2019) [dále též jen „blankosměnka“ a „směnka“].
b) Bankovní zárukou vystavenou Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou, a. s. (dále jen „banka Č“) až do výše 1.260.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 28. května 2015, kterou se banka Č zavázala poskytnout bankovní záruku ve výši 1.260.000,- Kč za účelem realizace (označeného) projektu společnosti F. Banka Č zaplatila z titulu bankovní záruky bance R dne 31. října 2019 částku 840.896,52 Kč; výzvou z téhož dne požádala společnost F o úhradu takto poskytnutého plnění.
2) Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 8. října 2019, č. j. 7 Cm 93/2019-32, uložil (tamním) žalovaným (Davidu Vašicovi a Ing. Milanu Doležalovi), aby společně a nerozdílně zaplatili bance R směnečný peníz 1.207.596,02 Kč s 6% úrokem od 25. května 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu 4.025,- Kč a náhradu nákladů řízení 61.182,- Kč (dále jen „směnečný platební rozkaz“). Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali (tamní) žalovaní námitky; usnesením ze dne 5. prosince 2019, č. j. 7 Cm 93/2019-67, Městský soud v Praze odmítl námitky Davida Vašici; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. května 2020, č. j. 2 Cmo 1/2020-92, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Rozsudkem ze dne 15. září 2020, č. j. 7 Cm 93/2019-122, Městský soud v Praze ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu k Ing. Milanu Doležalovi v platnosti. Ve vztahu k žalobci nabyl směnečný platební rozkaz právní moci dne 3. prosince 2019; ve vztahu k žalovanému dne 27. března 2021.
3) Exekučním návrhem ze dne 23. listopadu 2020 se banka R domáhala vůči žalobci vymožení částky 366.699,50 Kč s příslušenstvím, a to na základě směnečného platebního rozkazu; přitom zohlednila skutečnost, že banka Č uhradila „na dluh povinného“ částku 840.896,52 Kč.
Žalobce zaplatil „soudnímu exekutorovi“ jistinu pohledávky, částku 4.025,- Kč na směnečné odměně a dále příslušenství pohledávky a náklady exekuce; celkem (nepočítaje v to náklady banky Č) částku 489.286,66 Kč
4) Dopisem ze dne 27. ledna 2021 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení částky 244.643,33 Kč.
Na tomto základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §1875, §1876, a §2027 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení čl. I. §30 a §32 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015, uveřejněný pod číslem 115/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 115/2017“) – zdůraznil, že žalobci v důsledku zaplacení části směnečné sumy nevznikla směnečná práva vůči žalovanému, když žalobce tímto nabyl práva ze směnky proti tomu, za koho se zaručil, tj. proti společnosti F.
Směnečné rukojemství ‒ pokračoval soud prvního stupně ‒ je jedním ze zajišťovacích nástrojů zaplacení směnky a v tomto se (byť v modifikované podobě) uplatní obecné principy charakterizující ručení (akcesorita a subsidiarita ve vztahu k hlavnímu závazku). Proto na vztah mezi účastníky řízení (směnečnými rukojmími) aplikoval (analogicky) obecnou úpravu „týkající se vztahu více ručitelů navzájem mezi sebou, která stanoví, že zaručí-li se za týž dluh více ručitelů, ručí každý z nich věřiteli za dluh celý a ručitel má vůči ostatním ručitelům stejná práva jako spoludlužník. Má se za to, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich vzájemném poměru stejné a vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží mu od ostatních spoludlužníků náhrada“. „Hodnotící kritérium ‚obecné spravedlnosti‘ je nutné aplikovat pouze na vztah mezi dlužníkem a věřitelem, kterému má být řádně plněno (kýmkoli), nikoli na vztah věřitele a ručitele, případně mezi ručiteli navzájem, když ručitel se obecně zavazuje ke svému plnění, aniž by mu za to bylo poskytováno zpravidla protiplnění, a tento plní za jiného, aniž by porušil jakoukoli svou povinnost“.
V poměrech dané věci tak měli oba účastníci řízení povinnost uhradit věřiteli (bance R) za dlužníka celý jeho dluh (celou směnečnou sumu). Každý ze (směnečných) „ručitelů“ tak má právo, aby v případě, že plnil dluh celý nebo část převyšující odpovídající (poloviční) podíl, mu druhý z „ručitelů“ nahradil část převyšující polovinu dluhu. V obou případech však vznikne „avalovi i ručiteli primárně právo na nahrazení věřiteli poskytnutého plnění od výstavce směnky, resp. dlužníka“. Je-li třetím subjektem plněno na dluh dlužníka z jiného právního titulu, v tomto případě z bankovní záruky, jde o beneficium ve vztahu k ručiteli, který by jinak byl povinen uhradit dluh věřiteli v plné výši sám a až následně mohl žádat o náhradu plnění.
Proto soud prvního stupně uzavřel, že žalobci nevzniklo právo na náhradu vůči žalovanému, neboť neuhradil na dluh společnosti F více než činil jeho (poloviční) podíl „spoluručitele“ z částky 1.207.596,02 Kč s příslušenstvím (uhradil toliko částku 489.286,66 Kč, tj. částku nižší, než činí polovina samotné jistiny ve výši 603.798,01 Kč).
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. září 2022, č. j. 57 Co 216/2022-82, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém ve výroku ve věci samé ohledně částky 221.800,35 Kč s 8,25% úrokem z prodlení za dobu od 11. února 2021 do zaplacení změnil tak, že žalobě vyhověl; ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé, tj. co do částky 22.842,98 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 11. února 2021 do zaplacení, jej potvrdil (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud v prvé řadě vyhodnotil jako „lichou“ námitku žalovaného ohledně neplatnosti směnky, s tím, že v rozsudku č. j. 7 Cm 93/2019-122 dospěl Městský soud v Praze k závěru, podle něhož je směnka platná. Současně neshledal důvody, které by mu umožňovaly se od tohoto závěru odchýlit.
Vycházeje ze závěrů formulovaných v R 115/2017, které měl za použitelné i pro dobu po 31. prosinci 2013 (při výkladu ustanovení §1876 odst. 2 o. z.), dále konstatoval, že „následný regres vzniká tehdy, pokud některý spoludlužník splní celý dluh, popřípadě alespoň uspokojí věřitele v rozsahu větším, než odpovídá jeho podílu ve vzájemném vnitřním poměru“.
K odlišnému názoru však odvolací soud dospěl při řešení otázky, zda a jakým způsobem ovlivnila vzájemný vztah účastníků řízení skutečnost, že „směnečný dluh“ byl zčásti splněn třetí osobou a v tomto rozsahu „došlo k zániku závazku s uspokojením věřitele“.
V této souvislosti zdůraznil, že za stavu, kdy „závazek zčásti zanikl, nemůže věřitel plnění představující jeho předmět po solidárních dlužnících požadovat, potažmo žádný ze solidárních dlužníků nemůže tuto část již neexistujícího dluhu s objektivními účinky splnit. Podíl solidárních dlužníků se proto odvíjí od části původního dluhu, který nebyl třetí osobou splněn“. Jinak řečeno, zanikne-li zčásti závazek solidárních dlužníků splněním třetí osobou, je pro vyčíslení podílu, a tedy pro úvahu, zda spoludlužník vyrovnal více, než činí jeho podíl, rozhodující výše plnění, které je předmětem části existujícího závazku.
Jestliže v poměrech projednávané věci ‒ pokračoval odvolací soud ‒ zanikl závazek solidárních dlužníků, jehož předmětem bylo plnění ve výši 1.207.596,02 Kč s příslušenstvím, zčásti splněním dluhu bankou Č (v rozsahu částky 840.896,52 Kč), „odvíjí se“ vyčíslení podílu žalobce od zbylé jistiny přisouzené pohledávky (částky 366.966,50 Kč s příslušenstvím). Tento závěr respektuje požadavek ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [i zásady formulované (označenou) nálezovou judikaturou Ústavního soudu], aby „vnitřní vztahy mezi směnečnými rukojmími, jež nemají povahu vztahů směnečných, byly uspořádány v souladu s ekvitními principy soukromého práva“. Naopak, akceptace závěru soudu prvního stupně by vedla k zjevně nepřijatelnému důsledku, podle něhož by se směnečný rukojmí, který dostál povinnosti zaplatit směnku, ocitl ve výrazně horším postavení, než druhý ze směnečných rukojmích (za téhož dlužníka), který se téže povinnosti „dostatečně dlouho vyhýbal“.
Proto odvolací soud uzavřel, že za stavu, kdy žalobce uspokojil věřitele (banku R) v rozsahu částky 443.600,70 Kč [jistina (směnečný peníz) 366.699,50 Kč, 6% „úrok z prodlení“ (správně „úrok“) za dobu od 23. května 2002 do 3. prosince 2019 ve výši 11.694,20 Kč, směnečná odměna 4.025,- Kč a náklady nalézacího řízení 61.182,- Kč] vzniklo mu vůči žalovanému právo na zaplacení částky 221.800,35 Kč.
Naopak, jde-li o „úrok z prodlení“, který přirostl k jistině po uplynutí lhůty k plnění určené soudním rozhodnutím (směnečným platebním rozkazem), povinnost k jeho zaplacení šla (jen) k tíži žalobce.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, které odvolací soud (podle jeho názoru) dílem rozhodl odchylně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dílem dosud nebyly dovolacím soudem zodpovězeny, a to:
a) Lze pro vyčíslení podílu solidárního dlužníka na společném závazku solidárních dlužníků, kteří jsou jako avalové za výstavce směnky zavázáni pouze ze směnky (a nikoli z kauzálního závazku), zohlednit částečnou úhradu kauzálního (směnkou zajištěného) závazku třetí osobou z jiného právního důvodu?
b) Uplatní-li první ze solidárních dlužníků vůči druhému spoludlužníku regresní nárok podle ustanovení §1876 odst. 2 o. z., je při posouzení námitek uplatněných druhým spoludlužníkem pro soud závazné rozhodnutí o týchž námitkách v řízení mezi věřitelem a druhým spoludlužníkem?
Dovolatel poukazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu a namítá, že právní názor odvolacího soudu „by do poměrů mezi solidárními dlužníky vnášel zásadní míru nejistoty o výši společného závazku a fakticky by znemožnil s určitostí vyčíslit jejich podíly na společném závazku“. Závazek může být zajištěn různými právními nástroji, které mohou být na sobě vzájemně nezávislé – ručením třetí osoby, zástavním právem k věci třetí osoby, finanční zárukou atd. Částečnou úhradou zajištěného dluhu z titulu kteréhokoli ze jmenovaných zajišťovacích nástrojů zajištěný dluh v příslušném rozsahu zaniká a osoba, která za dlužníka plnila, vůči němu nabývá regresní nárok. Vždy však jde o vztah mezi dlužníkem a osobou, která se za úhradu jeho dluhu zaručila osobně nebo svým majetkem, jenž nemá žádný přesah do vztahu mezi ostatními osobami. Akceptace závěru odvolacího soudu by v případě zajištění více „nástroji“ vedla k tomu, že „se konkrétní výše podílu spoluručitele na společném závazku, a tím i posouzení, zda a v jakém rozsahu má spoluručitel regresní nárok vůči druhému spoluručiteli, bude v průběhu času měnit podle toho, jak bude dluh uspokojován z jednotlivých zajišťovacích titulů“, a to i třetími osobami, k nimž nemají spoludlužníci žádný vztah.
Z výše uvedeného plyne, že „při vyčíslení podílu solidárního dlužníka na společném závazku solidárních dlužníků nelze zohlednit částečné úhrady třetí osobou z jiných právních důvodů“.
Dále dovolatel akcentuje, že účastníci řízení (žalobce a dovolatel) byli zavázáni pouze coby avalové směnky; jejich závazek tak měl povahu abstraktního směnečného závazku a žádný z nich nebyl nijak zavázán ze závazku kauzálního, který byl zajištěn jimi avalovanou směnkou. Případná částečná úhrada kauzálního závazku může avalům zakládat nejvýše kauzální námitky vůči majiteli směnky v rámci jejich procesní obrany; nic ale nemění na skutečnosti, že směnečný dluh avalů (společný dluh solidárních dlužníků) odpovídá směnečné sumě na směnce. Jelikož avalové jsou povinni plnit „pouze a jedině“ na svůj směnečný závazek (nikoli na závazek kauzální), nelze při vyčíslení podílu avala (spoludlužníka) na společném směnečném závazku zohlednit jakoukoli částečnou úhradu kauzálního (směnkou zajištěného) závazku třetí osobou. Částečný zánik kauzálního závazku proto nemůže v žádném případě ovlivnit vnitřní vztah mezi avaly coby solidárními dlužníky ze směnky při určení jejich podílu na společném dluhu a výše případného regresního nároku.
Konečně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně závaznosti rozsudku, jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, když Městský soud v Praze tuto otázku posuzoval jako předběžnou a rozhodnutí o námitkách nebylo pojato do jeho výroku; posouzením předběžné otázky (rozuměj závěrem o platnosti směnky) nebyl soud v tomto řízení vázán.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu ze správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné.
K řešení právní otázky „závaznosti“ rozsudku č. j. 7 Cm 93/2019-122, jímž Městský soud v Praze ponechal ve vztahu k dovolateli v platnosti směnečný platební rozkaz, není dovolání přípustné, když napadené rozhodnutí na tomto závěru nespočívá. Odvolací soud totiž uzavřel, že „nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím neznamená, že soud může skutkové a právní závěry dovozené v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout“; v poměrech projednávané věci pak neshledal důvody pro změnu právního závěru o platnosti směnky. Navíc ze spisu sp. zn. 7 Cm 93/2019 jednoznačně plyne, že směnečný platební rozkaz nabyl právní moci ve vztahu k oběma (tamním) žalovaným (tj. k žalobci i žalovanému v projednávané věci); k tomu, že pravomocný rozsudek, jímž soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz, tvoří překážku věci rozhodnuté ve vztahu k žalobě o určení neplatnosti směnky, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4956/2008.
Dovolání je však přípustné (§237 o. s. ř.) k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se předpokladů pro vznik regresního nároku mezi směnečnými rukojmími, dosud Nejvyšším soudem ve srovnatelných skutkových poměrech nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. §10 směnečného zákona, nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.
Podle ustanovení čl. I. §30 směnečného zákona zaplacení směnky může být pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím (odstavec 1). Tuto záruku může dát třetí osoba nebo i ten, kdo se už na směnku podepsal (odstavec 2).
Podle ustanovení čl. I. §32 směnečného zákona směnečný rukojmí je zavázán jako ten, za koho se zaručil (odstavec 1). Závazek směnečného rukojmího je platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro vadu formy (odstavec 2). Zaplatí-li směnečný rukojmí směnku, nabývá práv ze směnky proti tomu, za koho se zaručil, a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni (odstavec 3).
Podle ustanovení č. I. §47 směnečného zákona všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se na ní zaručili, jsou zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou (odstavec 1). Majitel může žádat plnění na každém z nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, v kterém se zavázali (odstavec 2). Stejné právo má každá osoba, která se podepsala na směnku a ji vyplatila (odstavec 3).
Podle ustanovení čl. I. §77 odst. 3 směnečného zákona pro vlastní směnku platí rovněž ustanovení o směnečném rukojemství (§§30 až 32); v případě §31 odst. 4 platí, že se směnečné rukojemství, není-li udáno, pro koho se přejímá, přejímá za výstavce vlastní směnky.
Podle ustanovení §1872 o. z., je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků (odstavec 1). Zvláštní ujednání věřitele a spoludlužníka nepůsobí vůči ostatním spoludlužníkům (odstavec 2).
Podle ustanovení §1875 o. z. se má za to, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich vzájemném poměru stejné.
Podle ustanovení §1876 o. z., uplatní-li věřitel proti některému ze spoludlužníků více, než odpovídá jeho podílu, vyrozumí o tom tento spoludlužník ostatní a dá jim příležitost, aby uplatnili proti pohledávce své námitky. Má právo požadovat, aby splnili dluh podle podílů, které na ně připadají, nebo aby ho v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili (odstavec 1). Vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží od ostatních spoludlužníků náhrada. Nemůže-li některý ze spoludlužníků splnit, rozvrhne se jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní (odstavec 2).
Podle ustanovení §2027 o. z., zaručí-li se za týž dluh více ručitelů, ručí každý z nich věřiteli za dluh celý. Ručitel má vůči ostatním ručitelům stejná práva jako spoludlužník.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v těchto závěrech:
1) Blankosměnka se stává skutečnou směnkou (za předpokladu, že listina po vyplnění bílých míst má kvalitu směnky) až vyplněním, a odtud teprve vznikají skutečná práva směnečná; děje se tak se zpětnými účinky (ex tunc). Vyplňovací právo (jehož podstata tkví v oprávnění doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem směnky). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva a jeho rozsahu.
Podepíše-li výstavce (vlastní) blankosměnku, popřípadě podepíše-li takovou blankosměnku (vedle výstavce) směnečný rukojmí (a blankosměnka je předána remitentovi), zásadně mají oba směneční dlužníci uzavřenu s remitentem smlouvu o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky. V případě, že blankosměnka byla vystavena jako prostředek zajištění jiné (kauzální) pohledávky, musí být již k datu jejího vystavení výstavci (i rukojmímu) zcela jasné (a to právě ve vazbě na charakter a výši zajištěné pohledávky) podmínky pro vyplnění údajů výše směnečné sumy a data splatnosti.
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněný pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněný pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. července 2020, sp. zn. 29 Cdo 1143/2019.
2) Zajišťovací směnka představuje jen prostředek zajištění jiné pohledávky za dlužníkem ze směnky, popř. třetí osobou; jinak řečeno, slouží pouze jako zdroj možného náhradního uspokojení zajištěné pohledávky pro případ, že dlužník svůj závazek včas a řádně nesplní.
Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 1363/2011, uveřejněného pod číslem 112/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
3) Plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky; věřiteli se však (ekonomicky vzato) může dostat jen jediné plnění na úhradu jeho pohledávky.
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněný pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 3716/2007, a ze dne 26. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 5999/2017.
4) Směnečný rukojmí je přímým dlužníkem ze směnky; současně jde o samostatného (nikoli akcesorického) dlužníka ze směnky.
Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1004/2008, uveřejněného pod číslem 85/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 1400/2012.
5) Směnečný rukojmí, který zaplatil směnku, nenabývá práv ze směnky vůči dalším rukojmím, zaručivším se za téhož dlužníka (výstavce vlastní směnky). Vnitřní vztah mezi takovými směnečnými rukojmími, jenž nemá povahu vztahu směnečného, se řídí pravidly určenými ustanovením §511 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
Srov. R 115/2017
Pro poměry projednávané věci ze shora uvedeného plyne, že poté, co banka R doplnila blankosměnku o údaje směnečné sumy a data splatnosti, se stali společnost F (jako výstavce) a žalobce a žalovaný (jako směneční rukojmí) s účinky ex tunc přímými směnečnými dlužníky. Povinnost zaplatit bance R směnku byla směnečným rukojmím uložena (společně a nerozdílně) směnečným platebním rozkazem. Pohledávka ze smlouvy o úvěru, která byla zajištěna (i) směnkou, (částečně) zanikla plněním banky Č z titulu bankovní záruky dne 31. října 2019. Jakkoli takto poskytnuté plnění nemělo vliv na výši pohledávky banky R za žalobcem a žalovaným z titulu směnky, žalovaným umožnilo bránit se proti případnému vymáhání směnečné pohledávky námitkou (částečného) zániku kauzální (směnkou zajištěné) pohledávky.
Za tohoto stavu zbývá posoudit, zda a jaký vliv na vypořádání vzájemného vztahu mezi účastníky řízení (jako směnečnými rukojmími) mělo právě shora zmíněné plnění banky Č z titulu bankovní záruky.
V dané souvislosti Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že nebýt plnění ze strany banky Č z titulu bankovní záruky (a částečného zániku bankovní zárukou zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru), řídil by se vzájemný vztah účastníků řízení (jako směnečných rukojmí a přímých dlužníků ze směnky, kterou vystavila společnost F k zajištění pohledávky banky R ze smlouvy o úvěru) vzniklý plněním z titulu směnečného rukojemství jedním z nich (při absenci jiné dohody) ustanovením §2027 o. z., ve spojení s ustanoveními §1872, §1875 a §1876 o. z. Plnil-li by jeden z nich v rozsahu převyšujícím jeho podíl (posuzováno z pohledu jejich vzájemného vztahu), vznikl by mu ve vztahu ke druhému nárok na náhradu. V poměrech dané věci a vztaženo pouze k výši směnečného peníze [jinými slovy, odhlédnuto od toho, že žalobce plnil na směnku nikoli v souladu s datem splatnosti směnky vystavené na určitý den (23. května 2019), ale až následně] by šlo o částku převyšující ½ výše směnečného peníze (respektive ½ částky směnečného peníze přiznaného směnečným platebním rozkazem ‒ viz tvrzení banky R v žalobě spojené s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu ve věci sp. zn. 7 Cm 93/2019, podle něhož žalovaní zaplatili na směnku částku 4.997,67 Kč).
Jakkoli plnění banky Č z titulu bankovní záruky nemělo vliv na výši směnečné pohledávky banky R za účastníky řízení (potud jsou závěry soudy nižších stupňů o částečném zániku pohledávky ze směnky nesprávné), nelze přehlédnout, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávky banky R za společností F ze smlouvy o úvěru, žalovaní (jako jednatelé a společníci společnosti F) podepsali směnku jako směneční rukojmí a plněním banky Č (částečně) zanikla (směnkou zajištěná) pohledávka ze smlouvy o úvěru (bance Č z titulu takto poskytnutého plnění mohla vzniknout pohledávka jen vůči společnosti F).
Vzhledem k tomu, že banka R mohla za tohoto stavu po právu [v souladu s principem, že se jí mohlo (ekonomicky vzato) dostat jen jediné plnění] vymáhat z titulu směnečného rukojemství (poměřováno opět jen výší směnečného peníze) jen částku sníženou o plnění poskytnuté bankou Č na úhradu pohledávky ze smlouvy o úvěru, musel se uvedený následek promítnout (i) do vzájemného vztahu účastníků řízení, jde-li o možný vznik (a výši) případného nároku z titulu následného regresu podle ustanovení §2027 o. z., v tom směru, že i pro tento nárok již bylo významné plnění jedním z nich (zde žalobcem) v rozsahu převyšujícím nikoli ½ částky směnečného peníze přiznaného směnečným platebním rozkazem, nýbrž ½ částky směnečného peníze, který mohla banka R po právu vymáhat po účastnících řízení z titulu směnečného rukojemství po zohlednění (částečného) zániku pohledávky ze smlouvy o úvěru v důsledku plnění bankou Č z titulu bankovní záruky.
Poukaz dovolatele na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu není právně významný jednak s ohledem na odlišný skutkový stav projednávané věci, jednak proto, že z žádného z označených rozhodnutí neplyne (dovolatelem zastávaný) závěr, podle něhož by „podílem na celém plnění“ měl být podíl na „původní výši společného závazku před jakýmikoli částečnými úhradami“.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že na výše uvedeném závěru není způsobilá nic změnit ani (obecná) argumentace dovolatele ohledně nejistoty spoludlužníků (zde směnečných rukojmí), jde-li o výši společného závazku a rozsahu plnění „spoluručitele“ potřebného pro vznik regresního nároku. Ostatně, v poměrech dané věci bylo účastníkům řízení známo, jakými způsoby byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru, včetně toho, že kauzální pohledávku pohledávka (částečně) zanikla plněním banky Č z titulu bankovní záruky.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska řešení právní otázky, pro kterou bylo dovolání přípustné (§237 o. s. ř.), ve výsledku správné, Nejvyšší soud [při absenci vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.)] dovolání zamítl jako nedůvodné [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud zamítl a žalovaného vznikla povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 2. ledna 2023), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 221.800,35 Kč) 9.220,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 11.519,20 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Davida Vašici , narozeného 2. června 1966, bytem ve Václavovicích, Milíře 255, PSČ 739 34, zastoupeného JUDr. Petrem Kamenčákem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, PSČ 702 00, proti žalovanému Ing. Milanu Doležalovi , narozenému 5. října 1959, bytem v Ostravě, Na Zámčiskách 960/16, PSČ 724 00, zastoupenému Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, o zaplacení částky 244.643,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 282/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2022, č. j. 57 Co 216/2022-82, takto: I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.519,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. února 2022, č. j. 57 C 282/2021-56, zamítl žalobu, kterou se žalobce (D. V.) domáhal vůči žalovanému (M. D.) zaplacení částky 244.643,33 Kč s 8,25% úrokem z prodlení za dobu od 11. února 2021 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 27. května 2015 uzavřeli Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka R“) a společnost FOREMANS s. r. o. (dále jen „společnost F“) smlouvu o úvěru, kterou se banka R zavázala poskytnout společnosti F úvěr do maximální výše 1.800.000,- Kč (dále jen „smlouva o úvěru“). Dluh z úvěru byl zajištěn:
a) Blankosměnkou vystavenou dne 27. května 2015 společností F na řad banky R a avalovanou žalobcem a žalovaným (ti byli k datu vystavení blankosměnky společníky a jednateli společnosti F), kterou následně banka R doplnila o údaje směnečné sumy (1.212.593,69 Kč) a data splatnosti (23. května 2019) [dále též jen „blankosměnka“ a „směnka“].
b) Bankovní zárukou vystavenou Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou, a. s. (dále jen „banka Č“) až do výše 1.260.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 28. května 2015, kterou se banka Č zavázala poskytnout bankovní záruku ve výši 1.260.000,- Kč za účelem realizace (označeného) projektu společnosti F. Banka Č zaplatila z titulu bankovní záruky bance R dne 31. října 2019 částku 840.896,52 Kč; výzvou z téhož dne požádala společnost F o úhradu takto poskytnutého plnění.
2) Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 8. října 2019, č. j. 7 Cm 93/2019-32, uložil (tamním) žalovaným (D. V. a M. D.), aby společně a nerozdílně zaplatili bance R směnečný peníz 1.207.596,02 Kč s 6% úrokem od 25. května 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu 4.025,- Kč a náhradu nákladů řízení 61.182,- Kč (dále jen „směnečný platební rozkaz“). Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali (tamní) žalovaní námitky; usnesením ze dne 5. prosince 2019, č. j. 7 Cm 93/2019-67, Městský soud v Praze odmítl námitky D. V.; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. května 2020, č. j. 2 Cmo 1/2020-92, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Rozsudkem ze dne 15. září 2020, č. j. 7 Cm 93/2019-122, Městský soud v Praze ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu k M. D. v platnosti. Ve vztahu k žalobci nabyl směnečný platební rozkaz právní moci dne 3. prosince 2019; ve vztahu k žalovanému dne 27. března 2021.
3) Exekučním návrhem ze dne 23. listopadu 2020 se banka R domáhala vůči žalobci vymožení částky 366.699,50 Kč s příslušenstvím, a to na základě směnečného platebního rozkazu; přitom zohlednila skutečnost, že banka Č uhradila „na dluh povinného“ částku 840.896,52 Kč.
Žalobce zaplatil „soudnímu exekutorovi“ jistinu pohledávky, částku 4.025,- Kč na směnečné odměně a dále příslušenství pohledávky a náklady exekuce; celkem (nepočítaje v to náklady banky Č) částku 489.286,66 Kč
4) Dopisem ze dne 27. ledna 2021 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení částky 244.643,33 Kč.
Na tomto základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §1875, §1876, a §2027 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení čl. I. §30 a §32 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015, uveřejněný pod číslem 115/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 115/2017“) – zdůraznil, že žalobci v důsledku zaplacení části směnečné sumy nevznikla směnečná práva vůči žalovanému, když žalobce tímto nabyl práva ze směnky proti tomu, za koho se zaručil, tj. proti společnosti F.
Směnečné rukojemství ‒ pokračoval soud prvního stupně ‒ je jedním ze zajišťovacích nástrojů zaplacení směnky a v tomto se (byť v modifikované podobě) uplatní obecné principy charakterizující ručení (akcesorita a subsidiarita ve vztahu k hlavnímu závazku). Proto na vztah mezi účastníky řízení (směnečnými rukojmími) aplikoval (analogicky) obecnou úpravu „týkající se vztahu více ručitelů navzájem mezi sebou, která stanoví, že zaručí-li se za týž dluh více ručitelů, ručí každý z nich věřiteli za dluh celý a ručitel má vůči ostatním ručitelům stejná práva jako spoludlužník. Má se za to, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich vzájemném poměru stejné a vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží mu od ostatních spoludlužníků náhrada“. „Hodnotící kritérium ‚obecné spravedlnosti‘ je nutné aplikovat pouze na vztah mezi dlužníkem a věřitelem, kterému má být řádně plněno (kýmkoli), nikoli na vztah věřitele a ručitele, případně mezi ručiteli navzájem, když ručitel se obecně zavazuje ke svému plnění, aniž by mu za to bylo poskytováno zpravidla protiplnění, a tento plní za jiného, aniž by porušil jakoukoli svou povinnost“.
V poměrech dané věci tak měli oba účastníci řízení povinnost uhradit věřiteli (bance R) za dlužníka celý jeho dluh (celou směnečnou sumu). Každý ze (směnečných) „ručitelů“ tak má právo, aby v případě, že plnil dluh celý nebo část převyšující odpovídající (poloviční) podíl, mu druhý z „ručitelů“ nahradil část převyšující polovinu dluhu. V obou případech však vznikne „avalovi i ručiteli primárně právo na nahrazení věřiteli poskytnutého plnění od výstavce směnky, resp. dlužníka“. Je-li třetím subjektem plněno na dluh dlužníka z jiného právního titulu, v tomto případě z bankovní záruky, jde o beneficium ve vztahu k ručiteli, který by jinak byl povinen uhradit dluh věřiteli v plné výši sám a až následně mohl žádat o náhradu plnění.
Proto soud prvního stupně uzavřel, že žalobci nevzniklo právo na náhradu vůči žalovanému, neboť neuhradil na dluh společnosti F více než činil jeho (poloviční) podíl „spoluručitele“ z částky 1.207.596,02 Kč s příslušenstvím (uhradil toliko částku 489.286,66 Kč, tj. částku nižší, než činí polovina samotné jistiny ve výši 603.798,01 Kč).
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. září 2022, č. j. 57 Co 216/2022-82, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém ve výroku ve věci samé ohledně částky 221.800,35 Kč s 8,25% úrokem z prodlení za dobu od 11. února 2021 do zaplacení změnil tak, že žalobě vyhověl; ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé, tj. co do částky 22.842,98 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 11. února 2021 do zaplacení, jej potvrdil (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud v prvé řadě vyhodnotil jako „lichou“ námitku žalovaného ohledně neplatnosti směnky, s tím, že v rozsudku č. j. 7 Cm 93/2019-122 dospěl Městský soud v Praze k závěru, podle něhož je směnka platná. Současně neshledal důvody, které by mu umožňovaly se od tohoto závěru odchýlit.
Vycházeje ze závěrů formulovaných v R 115/2017, které měl za použitelné i pro dobu po 31. prosinci 2013 (při výkladu ustanovení §1876 odst. 2 o. z.), dále konstatoval, že „následný regres vzniká tehdy, pokud některý spoludlužník splní celý dluh, popřípadě alespoň uspokojí věřitele v rozsahu větším, než odpovídá jeho podílu ve vzájemném vnitřním poměru“.
K odlišnému názoru však odvolací soud dospěl při řešení otázky, zda a jakým způsobem ovlivnila vzájemný vztah účastníků řízení skutečnost, že „směnečný dluh“ byl zčásti splněn třetí osobou a v tomto rozsahu „došlo k zániku závazku s uspokojením věřitele“.
V této souvislosti zdůraznil, že za stavu, kdy „závazek zčásti zanikl, nemůže věřitel plnění představující jeho předmět po solidárních dlužnících požadovat, potažmo žádný ze solidárních dlužníků nemůže tuto část již neexistujícího dluhu s objektivními účinky splnit. Podíl solidárních dlužníků se proto odvíjí od části původního dluhu, který nebyl třetí osobou splněn“. Jinak řečeno, zanikne-li zčásti závazek solidárních dlužníků splněním třetí osobou, je pro vyčíslení podílu, a tedy pro úvahu, zda spoludlužník vyrovnal více, než činí jeho podíl, rozhodující výše plnění, které je předmětem části existujícího závazku.
Jestliže v poměrech projednávané věci ‒ pokračoval odvolací soud ‒ zanikl závazek solidárních dlužníků, jehož předmětem bylo plnění ve výši 1.207.596,02 Kč s příslušenstvím, zčásti splněním dluhu bankou Č (v rozsahu částky 840.896,52 Kč), „odvíjí se“ vyčíslení podílu žalobce od zbylé jistiny přisouzené pohledávky (částky 366.966,50 Kč s příslušenstvím). Tento závěr respektuje požadavek ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [i zásady formulované (označenou) nálezovou judikaturou Ústavního soudu], aby „vnitřní vztahy mezi směnečnými rukojmími, jež nemají povahu vztahů směnečných, byly uspořádány v souladu s ekvitními principy soukromého práva“. Naopak, akceptace závěru soudu prvního stupně by vedla k zjevně nepřijatelnému důsledku, podle něhož by se směnečný rukojmí, který dostál povinnosti zaplatit směnku, ocitl ve výrazně horším postavení, než druhý ze směnečných rukojmích (za téhož dlužníka), který se téže povinnosti „dostatečně dlouho vyhýbal“.
Proto odvolací soud uzavřel, že za stavu, kdy žalobce uspokojil věřitele (banku R) v rozsahu částky 443.600,70 Kč [jistina (směnečný peníz) 366.699,50 Kč, 6% „úrok z prodlení“ (správně „úrok“) za dobu od 23. května 2002 do 3. prosince 2019 ve výši 11.694,20 Kč, směnečná odměna 4.025,- Kč a náklady nalézacího řízení 61.182,- Kč] vzniklo mu vůči žalovanému právo na zaplacení částky 221.800,35 Kč.
Naopak, jde-li o „úrok z prodlení“, který přirostl k jistině po uplynutí lhůty k plnění určené soudním rozhodnutím (směnečným platebním rozkazem), povinnost k jeho zaplacení šla (jen) k tíži žalobce.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, které odvolací soud (podle jeho názoru) dílem rozhodl odchylně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dílem dosud nebyly dovolacím soudem zodpovězeny, a to:
a) Lze pro vyčíslení podílu solidárního dlužníka na společném závazku solidárních dlužníků, kteří jsou jako avalové za výstavce směnky zavázáni pouze ze směnky (a nikoli z kauzálního závazku), zohlednit částečnou úhradu kauzálního (směnkou zajištěného) závazku třetí osobou z jiného právního důvodu?
b) Uplatní-li první ze solidárních dlužníků vůči druhému spoludlužníku regresní nárok podle ustanovení §1876 odst. 2 o. z., je při posouzení námitek uplatněných druhým spoludlužníkem pro soud závazné rozhodnutí o týchž námitkách v řízení mezi věřitelem a druhým spoludlužníkem?
Dovolatel poukazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu a namítá, že právní názor odvolacího soudu „by do poměrů mezi solidárními dlužníky vnášel zásadní míru nejistoty o výši společného závazku a fakticky by znemožnil s určitostí vyčíslit jejich podíly na společném závazku“. Závazek může být zajištěn různými právními nástroji, které mohou být na sobě vzájemně nezávislé – ručením třetí osoby, zástavním právem k věci třetí osoby, finanční zárukou atd. Částečnou úhradou zajištěného dluhu z titulu kteréhokoli ze jmenovaných zajišťovacích nástrojů zajištěný dluh v příslušném rozsahu zaniká a osoba, která za dlužníka plnila, vůči němu nabývá regresní nárok. Vždy však jde o vztah mezi dlužníkem a osobou, která se za úhradu jeho dluhu zaručila osobně nebo svým majetkem, jenž nemá žádný přesah do vztahu mezi ostatními osobami. Akceptace závěru odvolacího soudu by v případě zajištění více „nástroji“ vedla k tomu, že „se konkrétní výše podílu spoluručitele na společném závazku, a tím i posouzení, zda a v jakém rozsahu má spoluručitel regresní nárok vůči druhému spoluručiteli, bude v průběhu času měnit podle toho, jak bude dluh uspokojován z jednotlivých zajišťovacích titulů“, a to i třetími osobami, k nimž nemají spoludlužníci žádný vztah.
Z výše uvedeného plyne, že „při vyčíslení podílu solidárního dlužníka na společném závazku solidárních dlužníků nelze zohlednit částečné úhrady třetí osobou z jiných právních důvodů“.
Dále dovolatel akcentuje, že účastníci řízení (žalobce a dovolatel) byli zavázáni pouze coby avalové směnky; jejich závazek tak měl povahu abstraktního směnečného závazku a žádný z nich nebyl nijak zavázán ze závazku kauzálního, který byl zajištěn jimi avalovanou směnkou. Případná částečná úhrada kauzálního závazku může avalům zakládat nejvýše kauzální námitky vůči majiteli směnky v rámci jejich procesní obrany; nic ale nemění na skutečnosti, že směnečný dluh avalů (společný dluh solidárních dlužníků) odpovídá směnečné sumě na směnce. Jelikož avalové jsou povinni plnit „pouze a jedině“ na svůj směnečný závazek (nikoli na závazek kauzální), nelze při vyčíslení podílu avala (spoludlužníka) na společném směnečném závazku zohlednit jakoukoli částečnou úhradu kauzálního (směnkou zajištěného) závazku třetí osobou. Částečný zánik kauzálního závazku proto nemůže v žádném případě ovlivnit vnitřní vztah mezi avaly coby solidárními dlužníky ze směnky při určení jejich podílu na společném dluhu a výše případného regresního nároku.
Konečně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně závaznosti rozsudku, jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, když Městský soud v Praze tuto otázku posuzoval jako předběžnou a rozhodnutí o námitkách nebylo pojato do jeho výroku; posouzením předběžné otázky (rozuměj závěrem o platnosti směnky) nebyl soud v tomto řízení vázán.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu ze správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné.
K řešení právní otázky „závaznosti“ rozsudku č. j. 7 Cm 93/2019-122, jímž Městský soud v Praze ponechal ve vztahu k dovolateli v platnosti směnečný platební rozkaz, není dovolání přípustné, když napadené rozhodnutí na tomto závěru nespočívá. Odvolací soud totiž uzavřel, že „nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím neznamená, že soud může skutkové a právní závěry dovozené v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout“; v poměrech projednávané věci pak neshledal důvody pro změnu právního závěru o platnosti směnky. Navíc ze spisu sp. zn. 7 Cm 93/2019 jednoznačně plyne, že směnečný platební rozkaz nabyl právní moci ve vztahu k oběma (tamním) žalovaným (tj. k žalobci i žalovanému v projednávané věci); k tomu, že pravomocný rozsudek, jímž soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz, tvoří překážku věci rozhodnuté ve vztahu k žalobě o určení neplatnosti směnky, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4956/2008.
Dovolání je však přípustné (§237 o. s. ř.) k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se předpokladů pro vznik regresního nároku mezi směnečnými rukojmími, dosud Nejvyšším soudem ve srovnatelných skutkových poměrech nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. §10 směnečného zákona, nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.
Podle ustanovení čl. I. §30 směnečného zákona zaplacení směnky může být pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím (odstavec 1). Tuto záruku může dát třetí osoba nebo i ten, kdo se už na směnku podepsal (odstavec 2).
Podle ustanovení čl. I. §32 směnečného zákona směnečný rukojmí je zavázán jako ten, za koho se zaručil (odstavec 1). Závazek směnečného rukojmího je platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro vadu formy (odstavec 2). Zaplatí-li směnečný rukojmí směnku, nabývá práv ze směnky proti tomu, za koho se zaručil, a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni (odstavec 3).
Podle ustanovení č. I. §47 směnečného zákona všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se na ní zaručili, jsou zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou (odstavec 1). Majitel může žádat plnění na každém z nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, v kterém se zavázali (odstavec 2). Stejné právo má každá osoba, která se podepsala na směnku a ji vyplatila (odstavec 3).
Podle ustanovení čl. I. §77 odst. 3 směnečného zákona pro vlastní směnku platí rovněž ustanovení o směnečném rukojemství (§§30 až 32); v případě §31 odst. 4 platí, že se směnečné rukojemství, není-li udáno, pro koho se přejímá, přejímá za výstavce vlastní směnky.
Podle ustanovení §1872 o. z., je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků (odstavec 1). Zvláštní ujednání věřitele a spoludlužníka nepůsobí vůči ostatním spoludlužníkům (odstavec 2).
Podle ustanovení §1875 o. z. se má za to, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich vzájemném poměru stejné.
Podle ustanovení §1876 o. z., uplatní-li věřitel proti některému ze spoludlužníků více, než odpovídá jeho podílu, vyrozumí o tom tento spoludlužník ostatní a dá jim příležitost, aby uplatnili proti pohledávce své námitky. Má právo požadovat, aby splnili dluh podle podílů, které na ně připadají, nebo aby ho v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili (odstavec 1). Vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží od ostatních spoludlužníků náhrada. Nemůže-li některý ze spoludlužníků splnit, rozvrhne se jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní (odstavec 2).
Podle ustanovení §2027 o. z., zaručí-li se za týž dluh více ručitelů, ručí každý z nich věřiteli za dluh celý. Ručitel má vůči ostatním ručitelům stejná práva jako spoludlužník.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v těchto závěrech:
1) Blankosměnka se stává skutečnou směnkou (za předpokladu, že listina po vyplnění bílých míst má kvalitu směnky) až vyplněním, a odtud teprve vznikají skutečná práva směnečná; děje se tak se zpětnými účinky (ex tunc). Vyplňovací právo (jehož podstata tkví v oprávnění doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem směnky). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva a jeho rozsahu.
Podepíše-li výstavce (vlastní) blankosměnku, popřípadě podepíše-li takovou blankosměnku (vedle výstavce) směnečný rukojmí (a blankosměnka je předána remitentovi), zásadně mají oba směneční dlužníci uzavřenu s remitentem smlouvu o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky. V případě, že blankosměnka byla vystavena jako prostředek zajištění jiné (kauzální) pohledávky, musí být již k datu jejího vystavení výstavci (i rukojmímu) zcela jasné (a to právě ve vazbě na charakter a výši zajištěné pohledávky) podmínky pro vyplnění údajů výše směnečné sumy a data splatnosti.
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněný pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněný pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. července 2020, sp. zn. 29 Cdo 1143/2019.
2) Zajišťovací směnka představuje jen prostředek zajištění jiné pohledávky za dlužníkem ze směnky, popř. třetí osobou; jinak řečeno, slouží pouze jako zdroj možného náhradního uspokojení zajištěné pohledávky pro případ, že dlužník svůj závazek včas a řádně nesplní.
Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 1363/2011, uveřejněného pod číslem 112/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
3) Plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky; věřiteli se však (ekonomicky vzato) může dostat jen jediné plnění na úhradu jeho pohledávky.
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněný pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 3716/2007, a ze dne 26. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 5999/2017.
4) Směnečný rukojmí je přímým dlužníkem ze směnky; současně jde o samostatného (nikoli akcesorického) dlužníka ze směnky.
Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1004/2008, uveřejněného pod číslem 85/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 1400/2012.
5) Směnečný rukojmí, který zaplatil směnku, nenabývá práv ze směnky vůči dalším rukojmím, zaručivším se za téhož dlužníka (výstavce vlastní směnky). Vnitřní vztah mezi takovými směnečnými rukojmími, jenž nemá povahu vztahu směnečného, se řídí pravidly určenými ustanovením §511 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
Srov. R 115/2017
Pro poměry projednávané věci ze shora uvedeného plyne, že poté, co banka R doplnila blankosměnku o údaje směnečné sumy a data splatnosti, se stali společnost F (jako výstavce) a žalobce a žalovaný (jako směneční rukojmí) s účinky ex tunc přímými směnečnými dlužníky. Povinnost zaplatit bance R směnku byla směnečným rukojmím uložena (společně a nerozdílně) směnečným platebním rozkazem. Pohledávka ze smlouvy o úvěru, která byla zajištěna (i) směnkou, (částečně) zanikla plněním banky Č z titulu bankovní záruky dne 31. října 2019. Jakkoli takto poskytnuté plnění nemělo vliv na výši pohledávky banky R za žalobcem a žalovaným z titulu směnky, žalovaným umožnilo bránit se proti případnému vymáhání směnečné pohledávky námitkou (částečného) zániku kauzální (směnkou zajištěné) pohledávky.
Za tohoto stavu zbývá posoudit, zda a jaký vliv na vypořádání vzájemného vztahu mezi účastníky řízení (jako směnečnými rukojmími) mělo právě shora zmíněné plnění banky Č z titulu bankovní záruky.
V dané souvislosti Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že nebýt plnění ze strany banky Č z titulu bankovní záruky (a částečného zániku bankovní zárukou zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru), řídil by se vzájemný vztah účastníků řízení (jako směnečných rukojmí a přímých dlužníků ze směnky, kterou vystavila společnost F k zajištění pohledávky banky R ze smlouvy o úvěru) vzniklý plněním z titulu směnečného rukojemství jedním z nich (při absenci jiné dohody) ustanovením §2027 o. z., ve spojení s ustanoveními §1872, §1875 a §1876 o. z. Plnil-li by jeden z nich v rozsahu převyšujícím jeho podíl (posuzováno z pohledu jejich vzájemného vztahu), vznikl by mu ve vztahu ke druhému nárok na náhradu. V poměrech dané věci a vztaženo pouze k výši směnečného peníze [jinými slovy, odhlédnuto od toho, že žalobce plnil na směnku nikoli v souladu s datem splatnosti směnky vystavené na určitý den (23. května 2019), ale až následně] by šlo o částku převyšující ½ výše směnečného peníze (respektive ½ č ástky směnečného peníze přiznaného směnečným platebním rozkazem ‒ viz tvrzení banky R v žalobě spojené s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu ve věci sp. zn. 7 Cm 93/2019, podle něhož žalovaní zaplatili na směnku částku 4.997,67 Kč).
Jakkoli plnění banky Č z titulu bankovní záruky nemělo vliv na výši směnečné pohledávky banky R za účastníky řízení (potud jsou závěry soudy nižších stupňů o částečném zániku pohledávky ze směnky nesprávné), nelze přehlédnout, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávky banky R za společností F ze smlouvy o úvěru, žalovaní (jako jednatelé a společníci společnosti F) podepsali směnku jako směneční rukojmí a plněním banky Č (částečně) zanikla (směnkou zajištěná) pohledávka ze smlouvy o úvěru (bance Č z titulu takto poskytnutého plnění mohla vzniknout pohledávka jen vůči společnosti F).
Vzhledem k tomu, že banka R mohla za tohoto stavu po právu [v souladu s principem, že se jí mohlo (ekonomicky vzato) dostat jen jediné plnění] vymáhat z titulu směnečného rukojemství (poměřováno opět jen výší směnečného peníze) jen částku sníženou o plnění poskytnuté bankou Č na úhradu pohledávky ze smlouvy o úvěru, musel se uvedený následek promítnout (i) do vzájemného vztahu účastníků řízení, jde-li o možný vznik (a výši) případného nároku z titulu následného regresu podle ustanovení §2027 o. z., v tom směru, že i pro tento nárok již bylo významné plnění jedním z nich (zde žalobcem) v rozsahu převyšujícím nikoli ½ č ástky směnečného peníze přiznaného směnečným platebním rozkazem, nýbrž ½ č ástky směnečného peníze, který mohla banka R po právu vymáhat po účastnících řízení z titulu směnečného rukojemství po zohlednění (částečného) zániku pohledávky ze smlouvy o úvěru v důsledku plnění bankou Č z titulu bankovní záruky.
Poukaz dovolatele na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu není právně významný jednak s ohledem na odlišný skutkový stav projednávané věci, jednak proto, že z žádného z označených rozhodnutí neplyne (dovolatelem zastávaný) závěr, podle něhož by „podílem na celém plnění“ měl být podíl na „původní výši společného závazku před jakýmikoli částečnými úhradami“.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že na výše uvedeném závěru není způsobilá nic změnit ani (obecná) argumentace dovolatele ohledně nejistoty spoludlužníků (zde směnečných rukojmí), jde-li o výši společného závazku a rozsahu plnění „spoluručitele“ potřebného pro vznik regresního nároku. Ostatně, v poměrech dané věci bylo účastníkům řízení známo, jakými způsoby byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru, včetně toho, že kauzální pohledávku pohledávka (částečně) zanikla plněním banky Č z titulu bankovní záruky.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska řešení právní otázky, pro kterou bylo dovolání přípustné (§237 o. s. ř.), ve výsledku správné, Nejvyšší soud [při absenci vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.)] dovolání zamítl jako nedůvodné [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud zamítl a žalovaného vznikla povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 2. ledna 2023), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 221.800,35 Kč) 9.220,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 11.519,20 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu