ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.528.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 528/2023-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce JUDr. Břetislava Komana , se sídlem v Praze 7, Bubenská 328/25, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 11200138, jako insolvenčního správce dlužníka OPZ PLUS, a. s., identifikační číslo osoby 45274835, zastoupeného Mgr. Daliborem Komanem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Bubenská 328/25, PSČ 170 00, proti žalované A. V. , narozené XY, bytem XY, o zaplacení částky 3.500.000 Kč s příslušenstvím, o návrhu žalobce na přistoupení další žalované do řízení, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 215/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2022, č. j. 25 Co 168/2022-49, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2022, č. j. 25 Co 168/2022-49, se mění takto:
Usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. července 2022, č. j. 7 C 215/2021-41, se mění tak, že se připouští , aby do řízení přistoupila jako další žalovaná M G, narozená XY, bytem XY.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou podanou u Okresního soudu Praha-východ 29. dubna 2021 se žalobce (JUDr. Břetislav Koman, jako insolvenční správce dlužníka OPZ PLUS, a. s.) domáhal po žalované [ A. V. (dále též jen „A. V.“) ] zaplacení částky 3.500.000 Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 16. dubna 2021 do zaplacení.
2. Žalobu odůvodnil tím, že poté, co Městský soud v Praze zrušil dřívější konkurs vedený na majetek dlužníka ( podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) [ usnesením ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 80 K 156/99-4167, které nabylo právní moci dne 29. prosince 2015 ], tehdejší správkyně konkursní podstaty dlužníka JUDr. Jiřina Lužová vyplatila (poukázala z účtu) 19. května 2016 část peněžních prostředků, které náležely dlužníku (ve výši 3.500.000 Kč), žalované. Přitom šlo o plnění bez právního důvodu, nikoli o úschovu, jak tvrdila matka žalované M. V. [ po změně příjmení jde nyní o M. G. ( dále též jen „M. G.“ )].
3. Podáním datovaným 25. března 2022 (č. l. 35-36) žalobce navrhl, aby soud připustil přistoupení M. G. do řízení jako další žalované a v návaznosti na to, aby následně rozhodl tak, že uloží:
[1] první žalované (A. V.), aby žalobci zaplatila částku 3.500.000 Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 16. dubna 2021 do zaplacení,
[2] druhé žalované (M. G.), aby žalobci zaplatila částku 3.500.000 Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 25. března 2022 do zaplacení.
4. Návrh odůvodnil poukazem na obranu A. V. [ obsaženou ve vyjádření ze dne 1. března 2022 (č. l. 25-26) ] , že se bezdůvodně neobohatila, jelikož s penězi fakticky disponovala její matka (M. G.). Jeví se proto nejistým, kdo se bezdůvodně obohatil na úkor dlužníka.
5. Usnesením ze dne 8. července 2022, č. j. 7 C 215/2021-41, okresní soud přistoupení M. G. do řízení coby další žalované nepřipustil.
6. Okresní soud – vycházeje z ustanovení §92 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dovodil, že z žalobních tvrzení je zřejmé, že ohledně A. V. od počátku není dána její pasivní věcná legitimace. To, že s penězi disponovala její matka, sdělila A. V. žalobci již před podáním žaloby (e-mailem z 15. dubna 2021).
7. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. září 2022, č. j. 25 Co 168/2022-49, potvrdil usnesení okresního soudu.
8. Odvolací soud – vycházeje rovněž z ustanovení §92 o. s. ř. – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
9. Podmínky pro vyhovění návrhu na přistoupení další žalované do řízení jsou v zásadě splněny. Žaloba netrpí žádnou vadou a není dán žádný nedostatek podmínky řízení, přičemž řízení je (poměřováno zásadou procesní ekonomie) na samotném počátku. Postupem podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. však žalobce obchází institut záměny účastníků (§92 odst. 2 o. s. ř.), při němž je zapotřebí souhlasu (stávajícího) žalovaného.
10. Žalobce totiž v návrhu na přistoupení další žalované (M. G.) fakticky zpochybňuje pasivní věcnou legitimaci dosavadní žalované (A. V.) [tvrdí-li, že v průběhu řízení vyšlo najevo, že s penězi fakticky disponovala M. G. ]. O těchto skutečnostech však byl informován ještě před podáním žaloby (e-mailem M. G. z 15. dubna 2021), na což mohl reagovat tím, že podá žalobu vůči M. G. nebo vůči M. G. i A. V. Jestliže tak neučinil, nelze jeho návrhu vyhovět. Srov. „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 763/2005 [správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 763/2005, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2006, pod číslem 47), a „rozhodnutí“ (správně jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 4431/2011. Z těchto rozhodnutí se podává, že je nepřípustné, aby byl institut záměny účastníka obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník se záměrem, že posléze (po připuštění tohoto přistoupení soudem) vezme buď zpět žalobu proti původnímu žalovanému, nebo vezme zpět svou žalobu, s tím, že v řízení bude pokračovat jen další žalobce. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce nebo žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu, nápravu v tomto případě lze sjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. Srov. rovněž „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 119/2006 [správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, uveřejněné pod číslem 1/2007 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 1/2007“)].
11. Ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. cílí na skutečnosti, které se staly před podáním žaloby a o nichž žalobce nevěděl. V projednávané věci však shora uvedené skutečnosti byly žalobci známy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že jeho návrhu vyhoví, nebo aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že svým návrhem obchází institut záměny účastníků, maje za to, že jeho postup je souladný se závěry formulovanými k výkladu §92 odst. 1 o. s. ř. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 26 Cdo 966/2012 [ jež dále vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněného pod číslem 9/2002 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 9/2002“) ]. K tomu zdůrazňuje, že v současné době není jisté, kdo se bezdůvodně obohatil na úkor dlužníka (v úvahu připadají A. V. a M. G.). Co do pasivní věcné legitimace se dovolatel rovněž dovolává závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1421/2005 a upozorňuje, že obsah e-mailové zprávy (která nadto není opatřena relevantním elektronickým podpisem) zůstává (dosud) neprokázaným tvrzením.
III. Přípustnost dovolání
14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
15. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
16. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodné následující ustanovení občanského soudního řádu (ve znění, jež od podání žaloby nedoznalo změn):
§92
(1) Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
(2) Na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.
(…)
19. Ve výše ustaveném právním rámci a na základě dosavadního obsahu spisu činí Nejvyšší soud k institutu přistoupení dalšího účastníka do řízení následující závěry:
20. Z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka nebo záměnu účastníka může navrhnout jen žalobce. Návrhu na přistoupení dalšího žalovaného do řízení může soud vyhovět, aniž by podmínkou vydání takového usnesení byl souhlas původního žalovaného nebo toho, kdo se takto má stát dalším žalovaným. Navržené přistoupení dalšího účastníka do řízení má přitom právní účinky, jen jestliže je soud připustí; přistoupení do řízení nastává dnem právní moci usnesení (srov. shodně např. R 1/2007).
21. Možnost soudu vyhovět návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení je podmíněna i tím, že svým rozhodnutím nevytvoří procesní stav, který by mu bránil v řízení pokračovat. Soud nemůže takovému návrhu vyhovět ani tehdy, jestliže by po připuštění přistoupení do řízení nebylo zřejmé, čeho se původní žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného); srov. R 9/2002 a opět i R 1/2007.
22. Je přitom nepřípustné, aby institut záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř. byl obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník (další žalovaný nebo další žalobce). Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. Srov. opět R 1/2007.
23. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně dovodil, že povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká tomu, kdo je získal, tedy nikoli osobě, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení, nebo osobě, která je skutečně spotřebovala, nýbrž tomu, komu bylo plněno bez právního důvodu. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění. Nabude-li následně předmět plnění třetí osoba, povinnost vydat bezdůvodné obohacení na ni s předmětem bezdůvodného obohacení nepřechází, neboť odpovědnostní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení se utváří jen mezi tím, kdo se bezdůvodně obohatil, a tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení nastalo. K tomu srov. z poslední doby např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2020, sen. zn. 29 ICdo 91/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 1879/2019.
24. Na základě výše formulovaných závěrů Nejvyšší soud uvádí, že oba soudy přiléhavě označily judikaturu k výkladu §92 o. s. ř., leč v poměrech dané věci ji nesprávně aplikovaly. Se zřetelem k tomu, co plyne z předchozího odstavce, nesdílí Nejvyšší soud názor, že v době rozhodování o navrženém přistoupení do řízení bylo zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaná (A. V.) již v době zahájení řízení nebyla ve sporu pasivně věcně legitimována. Nic z toho, co žalobce (dovolatel) uvedl v žalobě nebo v návrhu na přistoupení další žalované do řízení, bez dalšího nevylučuje (v situaci, kdy neproběhlo žádné dokazování, s jehož výsledky by bylo možné poměřit žalobní tvrzení) dosavadní žalovanou (A. V.) jako osobu, která se měla bezdůvodně obohatit na úkor ( insolvenčního ) dlužníka. Závěr, že žalobce (dovolatel) návrhem na přistoupení další žalované do řízení obchází institut záměny účastníka, tedy na základě stavu řízení rozhodného pro vydání napadeného usnesení nebylo možné přijmout a dovolání je důvodné.
25. Odvolací soud tudíž rozhodl nesprávně, přičemž dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout (odvolací soud měl ostatní podmínky pro vyhovění návrhu za splněné). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), změnil usnesení odvolacího soudu v tom duchu, že návrhu na přistoupení další žalované do řízení vyhověl (§243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu