ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.111.2022.1
MSPH 79 INS 29718/2019
178 ICm 889/2021
sp. zn. 29 ICdo 111/2022-69
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce JUDr. Jaroslava Brože, MJur , se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, jako insolvenčního správce dlužníka EMTC – Czech a. s., proti žalovanému EMTC – Business s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Voctářova 2497/18, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 24293822, o určení neúčinnosti právního jednání a vydání peněžitého plnění do majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 178 ICm 889/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka EMTC – Czech a. s. , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 249/46, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 27096661, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 29718/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2022, č. j. 178 ICm 889/2021, 105 VSPH 109/2022-43 (MSPH 79 INS 29718/2019), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2022, č. j. 178 ICm 889/2021, 105 VSPH 109/2022-43 (MSPH 79 INS 29718/2019), a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2021, č. j. 178 ICm 889/2021-23 (MSPH 79 INS 29718/2019), se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2021, č. j. 178 ICm 889/2021-23, zamítl žalobu, jíž se žalobce (JUDr. Jaroslav Brož, Mjur, jako insolvenční správce dlužníka EMTC – Czech a. s.) domáhal určení neúčinnosti smlouvy o zápůjčce ze dne 30. dubna 2019, uzavřené mezi dlužníkem (EMTC – Czech a. s.) a žalovaným (EMTC – Business s. r. o.), vůči věřitelům v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 79 INS 29718/2019 (bod I. výroku). Dále zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému k vydání peněžitého plnění z neúčinného právního jednání ve výši 345 519,68 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
2. Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu. První rozhodnutí – usnesení ze dne 2. června 2021, č. j. 178 ICm 889/2021-6, jímž insolvenční soud žalobu odmítl, změnil k odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. září 2021, č. j. 178 ICm 889/2021, 104 VSPH 684/2021-15, tak, že se žaloba neodmítá.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že na majetek žalovaného byl dne 13. ledna 2020 prohlášen konkurs. Žaloba byla podána dne 19. března 2021, tedy v době, kdy u žalovaného již trvaly účinky nejen rozhodnutí o úpadku, ale i rozhodnutí o prohlášení konkursu na jeho majetek. Žalovaný jako insolvenční dlužník, jehož úpadek je řešen konkursem, a není tak (a v době podání žaloby ani nebyl) osobou s dispozičními oprávněními, není v řízení o žalobě o určení neúčinnosti právního jednání pasivně legitimován od počátku, jak správně uzavřel insolvenční soud. Žalobu bylo dle odvolacího soudu třeba podat proti insolvenčnímu správci žalovaného, čemuž nebrání ani skutečnost, že insolvenčním správcem žalovaného je stejná osoba jako insolvenční správce dlužníka.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které zčásti nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu následující otázky:
[1] Měl insolvenční soud při zjištění nesprávně označeného žalovaného přistoupit k odstranění vad podání dle §43 o. s. ř.?
[2] Je insolvenční správce pasivně věcně legitimován ve sporu o neúčinnost právního jednání?
7. K první otázce dovolatel – cituje zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1566/96, uveřejněné pod číslem 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, uveřejněný pod číslem 72/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 72/2019“), jakož i nález Ústavního soudu ze dne 1. prosince 2011, sp. zn. II. ÚS 1473/11 – konstatuje, že je-li z podání (žaloby) zcela zřejmé, že žalovaným má být insolvenční správce, v tomto případě oddělený insolvenční správce (který byl po podání žaloby ustanoven k vedení předmětného incidenčního sporu), pak skutečnost, že je jako žalovaný uveden přímo dlužník, je vadou žaloby. Soudy proto měly vyzvat žalobce k nápravě; jelikož tak neučily, spatřuje dovolatel v jejich postupu přepjatý formalismus a porušení práva na spravedlivý proces a práva na přístup k soudu.
8. Dovolatel dále (k druhé předestřené otázce) uvádí, že žaloba byla podána vůči osobě, která má povinnost vydat plnění z neúčinného právního úkonu dle §239 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť byla adresátem tohoto neúčinného právního úkonu. Jelikož je žalovaný v úpadku, pak toliko svým jménem na jeho účet jedná insolvenční správce. Ten však není osobou, která má hmotněprávní vztah k předmětnému úkonu. Rozpor v označení žalovaného, tedy dlužníka či osoby s dispozičním oprávněním, má být řešen odstraněním vady žaloby, ale nikoliv úsudkem, že žalovaný není pasivně věcně legitimovaný.
9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
10. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení první z dovoláním předestřených otázek, když potud je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s níže označenou judikaturou dovolacího soudu.
12. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
13. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona:
Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
Podle §40 odst. 3 insolvenčního zákona insolvenční správce jedná svým jménem na účet dlužníka, pokud na něho přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou. Označuje se způsobem, z něhož je patrno, že tak činí při výkonu funkce insolvenčního správce; součástí jeho označení je i nezaměnitelné označení dlužníka, s jehož majetkovou podstatou nakládá.
Podle §239 insolvenčního zákona odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odstavec 3).
16. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona již v době rozhodnutí o úpadku dlužníka (19. března 2020) a později nedoznala změn.
17. Při posuzování náležitostí žaloby ve vztahu k označení účastníků řízení Nejvyšší soud ustáleně vychází ze závěru formulovaného v usnesení ze dne 4. září 2012, sp. zn. 21 Cdo 4393/2011, v němž na dané téma vysvětlil, že je-li údaj označující žalovaného v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností nebo s údajem o tom, čeho se žalobce domáhá, jde o vadné podání ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. O vadu žaloby nejde teprve, vychází-li žalobce při podání žaloby z předpokladu (právního názoru), že ten, koho označil jako žalovaného, je povinen jeho nárok uspokojit, a tento předpoklad je nesprávný.
18. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil též např. v rozsudku ze dne 23. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 3281/2010, či v poměrech právní úpravy insolvenčního zákona pak v důvodech R 72/2019.
19. K postavení insolvenčního správce Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že insolvenční správce vystupuje v insolvenčním řízení jako zvláštní procesní subjekt (§9 písm. d/ insolvenčního zákona), který je v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, jehož úpadek je řešen konkursem (§4 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), ve vztahu k majetkové podstatě dlužníka osobou s dispozičními oprávněními (§229 odst. 3 písm. c/, §246 odst. 1 insolvenčního zákona). Insolvenční správce je zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek. Tam, kde na insolvenčního správce přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (jako je tomu při řešení úpadku dlužníka konkursem), jedná insolvenční správce svým jménem na účet dlužníka (§40 odst. 3 insolvenčního zákona), přičemž k takovým jednáním patří i jeho úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka (§40 odst. 4 insolvenčního zákona). K tomu srov. též R 72/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sen. zn. 29 NSČR 167/2017, uveřejněné pod číslem 73/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
20. V poměrech projednávané věci je třeba posoudit, zda označení žalovaného mělo být posouzeno jako vada žaloby a zda soudy měly postupovat dle §43 o. s. ř., či zda soudy správně zkoumaly pasivní věcnou legitimaci (řádně) označeného účastníka řízení.
21. Z žaloby se podává, že žalobce za žalovaného označil společnost EMTC – Business s. r. o. V žalobě však „poukázal“ na to, že je současně insolvenčním správcem jak dlužníka (společnosti EMTC – Czech a. s.), tak i společnosti EMTC – Business s. r. o. Z toho dovozoval, že v insolvenčním řízení vedeném na majetek společnosti EMTC – Business s. r. o. je důvod pro ustanovení odděleného insolvenčního správce pro vedení tohoto incidenčního sporu.
22. Z uvedeného je zřejmé, že ač žalobce výslovně označil za žalovaného společnost EMTC – Business s. r. o., měl za to, že v řízení by měl jako žalovaný vystupovat oddělený insolvenční správce uvedené společnosti. Ten však nebyl v době podání incidenční žaloby (19. března 2021) insolvenčním soudem ustanoven. Žalobce si tak patrně nebyl jistý, kdo by měl v takové situaci vystupovat jako žalovaný.
23. Z uvedeného plyne, že označení žalovaného v žalobě je v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností uvedených v samotné žalobě. Odvolací soud tak pochybil, pokud žalobu věcně posuzoval (hodnotil pasivní legitimaci účastníka označeného v záhlaví žaloby), aniž by dostatečně zohlednil další obsah žaloby. Nesprávné označení žalovaného bylo třeba posoudit jako vadu žaloby, a soudy tak měly postupovat podle §43 o. s. ř.
24. Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy není správné.
25. V situaci, kdy napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině první z dovolatelem předestřených otázek, dalšími dovolacími námitkami se Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval.
26. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolací soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, proto Nejvyšší soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
27. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu