ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.133.2022.1
MSPH 79 INS 10526/2017
179 ICm 1389/2018
sp. zn. 29 ICdo 133/2022-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce PDM Group a. s. , se sídlem v Praze 6, Terronská 947/49, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 27091155, zastoupeného JUDr. Stanislavem Šichem, advokátem, se sídlem v Praze, Novomlýnská 1238/3, PSČ 110 00, proti žalované Mgr. Ing. Petře Hýskové , se sídlem v Praze 2, Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, jako insolvenční správkyni dlužníka Nupharo Park, a. s., o určení pravosti pohledávek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 179 ICm 1389/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Nupharo Park, a. s. , se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 29031621, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 10526/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2022, č. j. 179 ICm 1389/2018, 103 VSPH 467/2021-86 (MSPH 79 INS 10526/2017), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 12. února 2021, č. j. 179 ICm 1389/2018-55, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že žalobce (PDM Group a. s.) má za dlužníkem (Nupharo Park, a. s.) pohledávku ve výši 2.057.588,73 Kč přihlášenou přihláškou pohledávky č. P2-1 z titulu neuhrazených faktur č. FV 2016007 ve výši 709.873,55 Kč, č. FV 2016008 ve výši 642.950,86 Kč a č. FV 2016009 ve výši 609.986,84 Kč a zákonných úroků z prodlení z těchto částek v celkové výši 94.777,48 Kč (počítaných ode dne splatnosti vystavených faktur), to vše na základě mandátní smlouvy uzavřené dne 22. dubna 2013 ve znění dodatku č. 1 ze dne 25. října 2013 a dodatku č. 2 ze dne 25. června 2014 (bod I. výroku); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Žalobce uzavřel dne 22. dubna 2013 s dlužníkem (Nupharo Park, a. s.) mandátní smlouvu, na základě které se žalobce zavázal poskytovat dlužníku za úplatu služby související s výstavbou projektu Nupharo Park (project a development management, koordinátor BOZP, stavební management, cost management, inženýrské činnosti, technický dozor investora – kontrola kvality provádění stavby a další činnosti specifikované v bodě 2. smlouvy). Tato spolupráce byla následně rozšířena o další oblasti dvěma dodatky.
[2] Ze zápisů z kontrolních dnů konaných na stavbě objednané dlužníkem ze dne 15. června 2016, 17. června 2016, 24. června 2016, 15. července 2016 a 27. července 2016, z měsíčních zpráv ze dne 30. června 2016, 31. července 2016 a 31. srpna 2016 vypracovaných žalobcem, ze závěrečné zprávy ze dne 5. září 2016 vypracované žalobcem, ze zprávy generálního dodavatele MORAVOSTAV Brno, a. s. stavební společnosti, ze dne 30. května 2016, z výzvy žalobce dlužníku ze dne 20. července 2016 k uhrazení vystavených faktur, z oznámení o podmíněném odstoupení žalobce od smlouvy ze dne 26. srpna 2016 a též z dopisů žalobce dlužníku ze dne 5. září 2016 a 8. září 2016 plyne, že činnosti, které jsou předmětem mandátní smlouvy, byly žalobcem [v rozhodném období, tj. červen až srpen 2016] ve prospěch dlužníka poskytnuty.
[3] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky z titulu mandátní smlouvy (jako nezajištěné a nevykonatelné), a to dílčí přihláškou pohledávky č. P2-1 pohledávku v celkové výši 2.057.588,73 Kč (dále jen „sporná pohledávka“) a dílčí přihláškou pohledávky č. P2-2 pohledávku v celkové výši 963.402,42 Kč. V přihlášce přitom odkázal žalobce na smlouvu ve znění dodatků, vystavené faktury (FV 2016007, FV 2016008, FV 2016009), uznání závazku ze dne 24. srpna 2016 a výzvy k úhradě ve formě dopisů ze dne 20. července 2016, 5. září 2016, 7. listopadu 2016 a 16. prosince 2016; tyto dokumenty žalobce též přiložil k přihlášce pohledávky.
[4] Usnesením ze dne 17. ledna 2018, č. j. MSPH 79 INS 10526/2017-A-73, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a ustanovil do funkce insolvenčního správce žalovanou. Usnesením ze dne 1. března 2018, č. j. MSPH 79 INS 10526/2017-B-9, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, prohlásil insolvenční soud na majetek dlužníka konkurs.
[5] Na přezkumném jednání konaném dne 17. dubna 2018 žalovaná spornou pohledávku popřela co do pravosti s odůvodněním, že „věřitel věrohodným způsobem neprokázal, že by dlužníku poskytl tvrzené plnění a tedy že by mu vznikl nárok na požadovanou odměnu dle smlouvy“. Dlužník popřel spornou pohledávku co do výše s tím, že výše pohledávky je 0 Kč.
[6] Dne 16. května 2018 podal žalobce žalobu na určení pravosti sporné pohledávky.
3. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že mezi dlužníkem a žalobcem byla podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, uzavřena mandátní smlouva, na základě které žalobce poskytoval dlužníku za úplatu činnosti (zejména jako projektový manažer a technický dozor), k nimž se ve smlouvě zavázal. Tyto služby žalobce dlužníku skutečně (ve všech tvrzených částech) poskytl a jednotlivými fakturami, které uvedl v přihlášce sporné pohledávky, konkrétně vyúčtoval. Pokud měla žalovaná v úmyslu zpochybnit, že činnosti, které žalobce dlužníku vyfakturoval, byly skutečně provedeny, měla tak učinit prostřednictvím popěrného úkonu, jímž by popřela kromě pravosti také výši uplatněné pohledávky, respektive v němž by namítla, že za konkrétně vyjmenované činnosti nenáleží žalobci odměna žádná, eventuálně nižší, než byla vyfakturována, a takovou částku také v popěrném úkonu specifikovala. Jelikož žalovaná při přezkumném jednání popřela spornou pohledávku pouze co do pravosti, nezabýval se insolvenční soud výší sporné pohledávky.
4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1003/2008, a ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněný pod číslem 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – se ztotožnil s argumentací insolvenčního soudu a dodal, že z protokolu o přezkumném jednání konaném dne 17. dubna 2018 a z [upraveného] seznamu přihlášených pohledávek, je zřejmé, že žalovaná popřela spornou pohledávku pouze co do pravosti a nikoli co do výše, proto její námitky vznesené v odvolání, že fakticky popřela výši této pohledávky (aniž by ji jakkoliv určila) neobstojí. Její projev vůle při popření sporné pohledávky je zcela určitý a srozumitelný a nevyvolává žádné pochybnosti o tom, co chtěla žalovaná vyjádřit, tedy tvrzení, že žalobce žádné plnění dlužníku dle smlouvy neposkytl.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky (ad [1]), která dosud (podle jejího názoru) nebyla Nejvyšším soudem vyřešena, a právních otázek (ad [2] a [3]), které měl odvolací soud zodpovědět v rozporu s (v dovolání blíže konkretizovanou) judikaturou Nejvyššího soudu. Konkrétně jde o tyto otázky:
[1] Lze považovat popření pohledávky insolvenčním správcem, označené jako popření pravosti, směřující však proti dílčím fakturám a nikoliv proti smlouvě, na jejímž základě byly faktury vydány, za popření výše pohledávky, anebo se vždy jedná o popření pravosti pohledávky, tj. smlouvy jako takové, a to i za situace, kdy proti smlouvě není v popěrném úkonu namítáno ničeho a naopak ve vztahu k dílčím fakturám je namítáno neprokázání fakturovaného plnění?
[2] Je insolvenční správce oprávněn měnit a doplňovat důvody popření nevykonatelné pohledávky po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu o určení nevykonatelné pohledávky nebrání účinky koncentrace řízení?
[3] Postačí, pokud v incidenčním sporu o určení pravosti nevykonatelné pohledávky věřitel, jehož pohledávka byla ze strany insolvenčního správce popřena pouze co do pravosti, prokáže pravost pohledávky ve výši třeba jen 1 Kč k tomu, aby byla pohledávka zjištěna jako celek?
7. Dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru, že důvody svého popěrného úkonu (směřujícího proti sporné pohledávce) mohla formulovat až do prosazení účinků koncentrace řízení, tedy i po přezkumném jednání v řízení před insolvenčním soudem. Přičemž s ohledem na formulaci tohoto popěrného úkonu, jak je uveden v upraveném seznamu přihlášených pohledávek, a námitky, které uplatnila v podáních ze dne 30. července 2018 a 30. června 2020, je zřejmé, že popřela dílčí plnění (dle faktur), z nichž sestává sporná pohledávka, tj. požadovanou odměnu za stovky hodin blíže nespecifikované a nedoložené činnosti žalobce, a nikoli smlouvu jako takovou.
8. Dovolatelka tudíž shledává nesprávným závěr odvolacího soudu (učiněný ve shodě s insolvenčním soudem), podle kterého pro vyhovění žalobě postačuje prokázání základu pohledávky, tj. zda žalobce poskytoval dlužníku dle smlouvy jakékoli plnění blíže neurčeného rozsahu. Jinak řečeno, má za to, že soudy nižších stupňů měly vést dokazování rovněž ve vztahu k dílčím objednávkám a otázce jejich plnění (poskytnutí).
9. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí „změnil“ tak, že rozsudek insolvenčního soudu se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
10. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
11. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelkou zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu formulované k otázce určitosti a výkladu popěrného úkonu učiněného insolvenčním správcem a k otázce účinků popření pravosti pohledávky. Z ní se podává, že:
[1] Každý procesní úkon (podání) účastníka je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůli jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv.
[2] Popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro který přiměřeně platí ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši, nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání).
[3] Popírá-li insolvenční správce výši pohledávky, musí uvést, jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka; jinak popření pohledávky není perfektní a nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Přitom platí, že výše pohledávky je popřena tehdy, tvrdí-li se, že tu pohledávka sice je, avšak dlužník dluží méně, než kolik bylo v přihlášce uvedeno (tvrzení, že dlužník nedluží nic, představuje popření pravosti pohledávky).
[4] Z hlediska určitosti popěrného úkonu přitom není významné, zda v něm popírající insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření (jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí). V mezích „určitého“ popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu [§199 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. Důvody popření pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné) může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo měnit po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení.
[5] Účinné popření (jen) pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat (pouze) základ nároku. Dospěje-li soud k závěru, že základ nároku je dán, nemůže bez dalšího zkoumat též jeho výši nebo pořadí. Popření pravosti pohledávky nelze považovat bez dalšího za současné popření její výše. Avšak popření pravosti pohledávky (tj. pouze jejího základu) soudu nebrání, aby – zjistí-li, že základ nároku je dán (poměřováno důvody popření) pouze u části pohledávky a u části již nikoliv – vyhověl žalobě o určení pravosti pohledávky pouze zčásti a ve zbytku žalobu zamítl. Jinak řečeno, ukáže-li se popření pravosti jako opodstatněné (pouze) ve vztahu k části pohledávky, musí soud zamítnout žalobu o určení pravosti této části pohledávky.
K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2022, sen. zn. 29 ICdo 54/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 63/2022, jakož i judikaturu v těchto rozhodnutích dále citovanou.
12. Promítnuto do poměrů projednávané věci nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že z protokolu o přezkumném jednání a upraveného seznamu přihlášených pohledávek je zřejmé, že dovolatelka popřela (do okamžiku skončení přezkumného jednání) spornou pohledávku pouze co do pravosti. Jakkoli dovolatelce nic nebránilo v tom, aby důvody, pro které popřela spornou pohledávku (co do pravosti), dále doplnila v řízení před insolvenčním soudem (do nastolení účinků koncentrace řízení), tato skutečnost nemůže mít sama o sobě na správnost dovoláním napadeného rozhodnutí žádný vliv. Soudy obou stupňů měly základ žalobcem uplatněného nároku přihlášeného dílčí přihláškou pohledávky č. P2-1 za prokázaný, když insolvenční soud dospěl k závěru (s nímž se odvolací soud zcela ztotožnil), že „žalobce skutečně prováděl (…) činnosti (povinnosti), k nímž se zavázal v předmětu smlouvy, tudíž mu vzniklo právo žádat po dlužníku (…) odměnu, (…) což vystavenými fakturami, které uvedl v přihlášce, také (…) učinil“. Budiž v této souvislosti dodáno, že je vyloučeno posuzovat správnost právního posouzení věci odvolacím soudem na základě skutkových závěrů, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a které pro potřebu svých odlišných právních závěrů v dovolání případně zformuluje až sama dovolatelka.
13. Jestliže dovolatelka nepopřela výši žalobcem přihlášené pohledávky, nemohly se soudy nižších stupňů v souladu s výše uvedenou judikaturou ani zabývat tím, zda za činnost, kterou žalobce pro dlužníka na základě mandátní smlouvy skutečně provedl, mu náleží odměna ve fakturované (a později přihlášené) výši.
14. Pro úplnost (a bez vlivu na výše uvedené) Nejvyšší soud dodává, že důvod vzniku sporné pohledávky byl v přihlášce pohledávky č. P2 vymezen – ve spojení s připojenými fakturami, na které žalobce v přihlášce odkázal – řádně; pohledávka tedy byla způsobilá přezkumu. K uvedenému srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, včetně judikatury zde citované.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
16. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu