ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.136.2021.1
KSBR 31 INS XY
73 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 136/2021-578
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce P. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, PSČ 602 00, proti žalovanému Mgr. Radovanu Indrovi , se sídlem v Brně, Čechyňská 16, PSČ 602 00, jako insolvenčnímu správci žalobce, zastoupenému JUDr. Martinem Tomkem, advokátem, se sídlem v Jemnici, Tyršova 590, PSČ 675 31, o náhradu škody ve výši 68 904,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 73 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. července 2021, č. j. 73 ICm XY, 13 VSOL XY (KSBR 31 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 23. listopadu 2020, č. j. 73 ICm XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Uložil žalovanému (Mgr. Radovanu Indrovi) zaplatit žalobci (P. N.) náhradu škody ve výši 35 533 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 20. října 2017 do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení náhrady škody v další částce 33 371,86 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 20. října 2017 do zaplacení (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 38 634,88 Kč, do tří dnů od právní moci rozhodnutí (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – odkazuje na ustanovení §36 odst. 1, 2 a §37 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – nepřisvědčil žalobci v tom, že žalovaný coby jeho bývalý insolvenční správce předložil opožděně seznam přihlášených pohledávek. Uvedl, že insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka a o povolení jeho oddlužení usnesením ze dne 28. ledna 2014, přezkumné jednání nařídil na den 28. března 2014 a insolvenční správce seznam přihlášených pohledávek doručil soudu dne 18. března 2014. Žádost dlužníka o odročení přezkumného jednání shledal insolvenční soud nedůvodnou.
3. Dále insolvenční soud dospěl k závěru, že žalovaný chybně uznal pohledávky věřitele č. 2 (PROFI CREDIT Czech, a. s.) ve výši 9 536 Kč, věřitele č. 5 (Provident Financial s. r. o.) ve výši 4 370 Kč a 11 921 Kč, věřitele č. 7 (SMART Capital, a. s.) ve výši 2 092 Kč a věřitele č. 9 (SMART Capital, a. s.) ve výši 7 614 Kč. Celkem šlo o částku 35 533 Kč, kterou žalobce uhradil věřitelům v insolvenčním řízení (aniž byl k tomu povinen) a která představuje žalobci vzniklou škodu.
4. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozsudek ze dne 15. května 2019, č. j. 73 ICm XY, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. prosince 2019, č. j. 73 ICm XY, 11 VSOL XY (KSBR 31 INS XY), zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
5. K odvolání žalobce a žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím:
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že zamítl žalobu i co do částky 35 533 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 20. října 2017 do zaplacení (první výrok).
[2] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu II. výroku (druhý výrok).
[3] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem částku 45 254 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16 376 Kč (třetí výrok).
6. Odvolací soud zčásti zopakoval a doplnil dokazování (listinami připojenými k přihláškám pohledávek a databází úrokových sazeb). Především se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že žalovaný předložil seznam přihlášených pohledávek 10 dnů před přezkumným jednáním (tedy včas). Za přiléhavý považoval odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sen. zn. 29 ICdo 38/2019, z něhož plyne, že při posuzování popěrných úkonů insolvenčního správce je důležitá součinnost dlužníka a jeho stanovisko k přihlášené pohledávce.
7. Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba na náhradu škody není důvodná, neboť nebyly zjištěny okolnosti, které by zakládaly povinnost žalovaného popřít níže uvedené pohledávky. Odlišně od insolvenčního soudu posoudil sjednané úrokové sazby z úvěrů u jednotlivých přihlášených pohledávek.
8. K úrokové sazbě u pohledávky věřitele č. 2 konstatoval, že sazba 148,24 % byla sjednána jako souhrnná a pevná za celou dobu trvání úvěru, tedy za 30 měsíců, a fakticky odpovídá roční úrokové sazbě 59,296 %. Ačkoliv čtyřnásobek úrokové sazby u úvěru na spotřebu pro obyvatelstvo činil 57,8 %, zohlednil odvolací soud i stanovisko žalovaného, který pohledávku nerozporoval.
9. U pohledávky věřitele č. 5 dospěl k závěru, že insolvenční soud nesprávně do úrokové sazby zahrnul i poplatek za administrativní činnost a hotovostní inkaso splátek. Roční úrok u této půjčky činil 12,76 %, což je méně než průměrná výše úroku u spotřebitelských úvěrů.
10. U pohledávky věřitele č. 7 zjistil, že úrok byl sjednán ve výši 20 % ročně z jistiny. Celkové náklady spotřebitelského úvěru činily 7 500 Kč, čímž došlo k navýšení zapůjčené částky o 62,5 %, což dle odvolacího soudu nenaplňovalo znaky lichevní smlouvy.
11. V případě pohledávky věřitele č. 9 odvolací soud zjistil, že žalobce měl za 7 let zaplatit na úrocích z úvěru 6 657,20 Kč ročně, což představuje roční úrok 13,31 %. Dohodu o tvrzené smluvní pokutě ve výši 18 992,86 Kč posoudil jako ujednání o úrocích z úvěru a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 88/2014, uveřejněný pod číslem 48/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další rozhodnutí Nejvyššího soudu.
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že „dovolací soud má posoudit jinak právní otázku flagrantního porušení povinnosti insolvenčního správce při výkonu jeho činnosti“. Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně sám rozhodl „v intencích tohoto dovolání“.
13. Dovolatel tvrdí, že mu žalovaný způsobil škodu v souhrnné výši 288 534,86 Kč s příslušenstvím. Porušení povinností insolvenčního správce dovolatel spatřuje zejména v tom, že žalovaný nepopřel pohledávky věřitelů č. 2, 5, 7 a 9 a nepodal „žaloby na popření pohledávky“. Dále namítá, že žalovaný nedodržel zákonné lhůty pro zveřejnění seznamu pohledávek a přípravu přezkumného jednání. Podle dovolatele žalovaný nepostupoval při výkonu funkce insolvenčního správce svědomitě a s odbornou péčí, když nepopřel pohledávky, které mají lichevní charakter a odporují konstantní judikatuře. Odvolací soud měl též zkoumat důvody, které žalovaného vedly k přiznání přírůstků pohledávek více jak čtyřikrát přesahujících výši obvyklou v době sepsání smlouvy.
14. Žalovaný ve vyjádření uvádí, že dovolatel v dovolání neoznačil konkrétní právní otázku, kterou odvolací soud řešil vadně. Vytýká pouze nesprávnost některých skutkových závěrů. Rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a navrhuje dovolaní odmítnout jako nepřípustné.
15. Nejvyšší soud předesílá, že nepřehlédl, že usnesením ze dne 2. listopadu 2017, č. j. KSBR 31 INS XY, vzal (mimo jiné) insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení žalobce, čímž skončilo insolvenční řízení. Řízení v dané věci bylo zahájeno žalobou podanou dne 19. července 2017, tedy za trvání insolvenčního řízení vedeného na majetek žalobce. Spor o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem je ve smyslu §159 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona incidenčním sporem (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2015, sen. zn. 29 ICdo 43/2015, uveřejněné pod číslem 37/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což se rovněž promítlo v označení účastníků a předmětu řízení v záhlaví tohoto usnesení.
16. Dovolatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém rozsahu“. Přípustnost dovolání v části směřující proti třetímu výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto potud dovolání bez dalšího odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
17. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně prvního a druhého výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé) pak Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
18. Především na řešení dovolatelem zmiňované problematiky odměny insolvenčního správce (jejího snížení dle §38 odst. 3 insolvenčního zákona) rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
19. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uplatňuje-li se tato korekce při věcném přezkumu přípustného dovolání, tím více musí platit při zkoumání vlastní přípustnosti dovolání.
20. Tvrdí-li dovolatel, že sporné pohledávky byly zjištěny na základě pozdě zveřejněných a nepodepsaných seznamů přihlášených pohledávek, že neměl možnost seznámit se s listinami, na jejichž podkladě byly seznamy přihlášených pohledávek sestaveny, a že neměl finanční prostředky k zajištění právní pomoci, jde o námitky, jež nemohou založit přípustnost dovolání, neboť vycházejí z jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu.
21. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) též srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
22. V posouzení otázky odpovědnosti insolvenčního správce za škodu, kterou způsobil při výkonu své funkce, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyšší soudu. Jde především o rozsudek ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněný pod číslem 16/2018 Sbírky soudních rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že odpovědnost insolvenčního správce za škodu je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností) založenou na současném splnění předpokladů, kterými jsou a/ porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce, b/ vznik škody, c/ příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody. Splnění těchto předpokladů musí být v řízení jednoznačně zjištěno (povinnost tvrzení a důkazní povinnost ve vztahu k nim je na poškozeném) a insolvenční správce se pak může odpovědnosti za škodu zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení (§37 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona). Napadené rozhodnutí přitom spočívá na závěru, že nebyl naplněn již první z uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu.
23. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný tím, že nepopřel pohledávky věřitelů č. 2, 5, 7 a 9 své povinnosti neporušil, odpovídá též judikatorním závěrům na téma insolvenční správy majetku. Povinnost popřít pohledávku má insolvenční správce jen tehdy, jestliže v době, kdy má dojít k popření, může (též s přihlédnutím k součinnosti dlužníka a jeho postoji k přihlášené pohledávce) na základě znalostí, jež lze požadovat po kterémkoli insolvenčním správci, který svou funkci vykonává s odbornou péčí, se značnou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že popření (pravosti, výše nebo pořadí) pohledávky bude úspěšné. K tomu srov. odvolacím soudem přiléhavě citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 38/2019.
24. Nejvyšší soud nemá ani žádné pochyby o tom, že závěr odvolacího soudu, podle něhož výše sjednaných úroků je – se zřetelem ke zjištěným okolnostem – přiměřená a dobrým mravům se nepříčí, je souladný s ustálenou praxí dovolacího soudu týkající se obvyklé úrokové míry. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, je její podstatnou částí. Proto nedohodnou-li věřitel a dlužník výši úroků ve smlouvě, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené obchodním zákoníkem. Ta není stanovena fixně, ale je závislá na tom, jaké úroky obvykle požadují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy za úvěry jimi poskytované. Výše úroků z úvěrů určovaná dohodou smluvních stran není nikterak regulována. Při jejím sjednávání by však měly být respektovány principy dobrých mravů, respektive poctivého obchodního styku, tj. úroky by neměly být nepřiměřeně vysoké (např. vícenásobně převyšovat právními předpisy stanovené úroky z prodlení) a jejich sazba by měla být po celou dobu splácení úvěru pokud možno neměnná. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2015, sen. zn. 32 ICdo 45/2013. K rozdílu mezi roční procentní sazbou nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN) a smluveným úrokem z půjčené hodnoty peněz srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 3481/2013.
25. Z uvedeného plyne, že dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, že žalovaný neporušil své povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce, se nijak neprotiví ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Na uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
26. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že nepřehlédl odpověď dovolatele na vyjádření žalovaného k dovolání (podání datované 25. srpna 2022). S přihlédnutím k ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. lze přikročit ke kvalitativní změně dovolacího důvodu (i ve formě doplnění nové argumentace v rámci téhož dovolacího důvodu) jen do uplynutí lhůty k podání dovolání; v mezích v nichž toto podání z uvedeného pravidla svým obsahem vybočuje, k němu tedy Nejvyšší soud nepřihlížel (srov. shodně např. odstavec [30] odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018).
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
28. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu