ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.22.2021.3
KSCB 44 INS 3097/2017
43 ICm 4553/2017
sp. zn. 29 ICdo 22/2021-346
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala, v právní věci žalobce JUDr. Davida Termera , se sídlem v Praze 1, Opatovická 156/24, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka SOME TECHNIKA s. r. o., proti žalovanému UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. , se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, zastoupenému Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze, Malostranské náměstí 5/28, PSČ 118 00, o neúčinnost právního jednání, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 4553/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SOME TECHNIKA s. r. o. , se sídlem v Jindřichově Hradci II, Jarošovská 1267, PSČ 377 01, identifikační číslo osoby 26060574, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 3097/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2020, č. j. 43 ICm 4553/2017, 104 VSPH 330/2020-305 (KSCB 44 INS 3097/2017), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2020, č. j. 43 ICm 4553/2017, 104 VSPH 330/2020-305 (KSCB 44 INS 3097/2017), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 43 ICm 4553/2017-156, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že zástavní smlouva uzavřená dne 15. září 2016 mezi dlužníkem (SOME TECHNIKA s. r. o.) jako zástavcem a žalovaným (UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s.) jako zástavním věřitelem formou notářského zápisu č. N 277/2016, NZ 277/2016 sepsaným notářem Mgr. Robertem Procházkou (dále též jen „zástavní smlouva“) je neúčinným právním „úkonem“ (bod I. výroku).
[2] Nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
[3] Uložil žalovanému zaplatit státu na soudním poplatku částku 2 000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (bod III. výroku).
2. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozhodnutí – rozsudek ze dne 30. května 2018, č. j. 43 ICm 4553/2017-73, kterým rovněž bylo vyhověno odpůrčí žalobě – zrušil k odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. prosince 2018, č. j. 43 ICm 4553/2017, 104 VSPH 772/2018-93 (KSCB 44 INS 3097/2017), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §3 odst. 1, §235 odst. 1 a §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a dále z ustanovení §502 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
4. Žalobce prokázal splnění podmínek dle ustanovení §241 odst. 1 až 4 insolvenčního zákona, kdežto žalovaný neprokázal, že šlo o výjimku dle §241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona a na projednávanou věc se nevztahuje ustanovení §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona.
5. V intencích §241 odst. 1 insolvenčního zákona zástavní smlouva žalovaného jednoznačně zvýhodnila před ostatními nezajištěnými věřiteli.
6. V době uzavření zástavní smlouvy byl dlužník v úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 písm. b/ insolvenčního zákona, neboť měl více věřitelů (minimálně 9) a závazky vůči nim (v souhrnné výši minimálně 7 000 000 Kč) nebyl schopen splnit, když je neplnil po dobu delší než 3 měsíce.
7. V době uzavření zástavní smlouvy již mezi účastníky existoval úvěrový vztah [na základě smlouvy o úvěru ze dne 6. září 2012 a jejích dodatků (dále též jen „úvěrová smlouva“)], takže byla splněna i podmínka dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona, když jediným užitkem dodatku č. 19 (v němž se smluvní strany mimo jiné zavázaly, že uzavřou zástavní smlouvu) bylo prodloužení splatnosti úvěru. K námitce, že zástavní smlouvou došlo jen ke změně (způsobu) zajištění, insolvenční soud uzavřel, že i záměna institutů zajištění je u nového zajištění novým (originálním) způsobem dozajištění již existujícího závazku.
8. Je splněna i podmínka dle ustanovení §241 odst. 4 insolvenčního zákona, když zástavní smlouva byla uzavřena v době kratší 1 roku před zahájením insolvenčního řízení.
9. K ustanovení §241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona insolvenční soud uvádí, že dlužník neobdržel od žalovaného dostatečné protiplnění za zřízení zástavního práva. Ve světle judikatorních závěrů není přiměřeným protiplněním prodloužení splatnosti úvěru ani sjednání „možnosti čerpání dalšího úvěru“; nejde o ekvivalent, ze kterého mohou být uspokojeni jiní věřitelé dlužníka. Přiměřeným protiplněním není ani tvrzené poskytnutí bankovní záruky. Dokazováním bylo zjištěno, že bankovní záruka byla vystavena před uzavřením úvěrové smlouvy (24. ledna 2012), takže nešlo o protiplnění za uzavření zástavní smlouvy. Plnění z bankovní záruky bylo nadto poskytnuto až po několika měsících od zřízení zajištění (12. prosince 2016 a 15. března 2017).
10. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem:
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 79 984,70 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupkyně (druhý výrok).
11. Odvolací soud, poté co zopakoval a doplnil dokazování listinami, především uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že dlužník byl v době uzavření zástavní smlouvy v úpadku (minimálně) ve formě platební neschopnosti.
12. Při posuzování podmínek neúčinnosti ve smyslu §241 insolvenčního zákona odvolací soud (na rozdíl od insolvenčního soudu) dospěl k závěru, že zástavní smlouva není zvýhodňujícím „právním úkonem“, neboť jde o „právní úkon učiněný“ za podmínek obvyklých v obchodním styku a dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch spočívající v poskytnutí (možnosti) dalšího čerpání úvěrového rámce v rozsahu 90 000 000 Kč (§241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona).
13. K tvrzení žalovaného, že poskytnuté protiplnění spočívalo v čerpání úvěru, v prodloužení splatnosti již splatných úvěrů a v poskytnutí bankovních záruk, odvolací soud ̶ odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 113/2014“) ̶ uvedl, že protihodnotou není „umožnění“ dalšího provozu společnosti. Bankovní záruky byly vystaveny ve prospěch SOME Jindřichův Hradec s. r. o. (dále jen „společnost SJH“) v době před účinností projektu fúze a plněno bylo na již existující závazek (vznikl v době před uvřením zástavní smlouvy), proto se uplatní ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona.
14. Mezi účastníky bylo sporným, zda žalovaný (po uzavření dodatku č. 19 k úvěrové smlouvě a zástavní smlouvy) poskytl dlužníku plnění přiměřené rozsahu zajištění. Odvolací soud neměl za prokázané tvrzení žalovaného, že dlužník skutečně čerpal kontokorentní úvěr po uzavření zástavní smlouvy ani tvrzení žalobce, že úvěrový rámec byl vyčerpán již v době uzavření dodatku č. 19 a zástavní smlouvy (takže jej dlužník ani nemohl čerpat). Jelikož žalobce prohlásil, že nemá žádný důkaz prokazující toto jeho tvrzení, vyjma již učiněné výpovědi statutárního orgánu dlužníka (jenž vyjádřil pouze domněnku o vyčerpání úvěrové linky), nepřistoupil odvolací soud k poučení žalobce podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a dovodil, že dlužník měl možnost čerpat úvěrový rámec dle dodatku č. 19 ve výši 90 000 000 Kč. Uzavřel, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní o naplnění podmínky neúčinnosti zástavní smlouvy podle §240 nebo podle §241 insolvenčního zákona, když otázka, zda došlo k zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné, nebyla rozhodná.
15. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalobce o poskytnutí zajištění k již existujícímu závazku. Uvedl, že dodatkem č. 19 byla též prodloužena splatnost již poskytnutého a splatného úvěru a dlužníku bylo umožněno další čerpání kontokorentního úvěrového rámce. Zajištění celým závodem dlužníka, a to v rozsahu, ve kterém nebyl dosud zajištěn, tedy není zajištěním již existujícího závazku vůči žalovanému. V této části šlo o zajištění závazku, který měl dlužníku vzniknout do budoucna.
16. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, namítaje, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdí, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
17. Jako dosud neřešené předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu k zodpovězení tyto otázky:
[1] Tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o skutečnostech, z nichž lze dovodit naplnění hypotézy právní normy uvedené v §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, žalovaného nebo žalobce?
[2] Lze odvodit rozsah protiplnění dle §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona při prodloužení splatnosti úvěru z úvěrového rámce uvedeného v úvěrové smlouvě, i když byl tento rámec zcela nebo z podstatné části vyčerpán nebo je třeba vždy zkoumat a postavit najisto, jaká část úvěrového rámce může být ještě vyčerpána?
18. K těmto otázkám argumentuje dovolatel ve prospěch závěru, že břemeno tvrzení o skutečnostech podstatných pro posouzení, zda žalovaný poskytl dlužníku za předmětný úkon přiměřené protiplnění (a došlo tak k naplnění hypotézy §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona) tíží žalovaného. Dále namítá, že soud nemohl posoudit přiměřenost protiplnění, neboť „neznal rozsah možnosti čerpat úvěr“.
19. Otázkami, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jsou podle dovolatele tyto otázky:
[1] Naplňuje pouhá možnost čerpání kontokorentního úvěru pojem „přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch“ dle §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona nebo musí být úvěr čerpán reálně?
[2] Je úvěrující banka osobou, která nemohla v době, kdy byl dlužník již objektivně v úpadkové situaci, ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku?
[3] Je soud povinen poučit účastníka řízení o neunesení důkazního břemene dle §118a o. s. ř. i v odvolacím řízení „za každých okolností“?
Dovolatel míní, že při posouzení přiměřeného protiplnění nebo jiného přiměřeného majetkového prospěchu ve smyslu §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012, a ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 178/2017. Ve vztahu k otázce náležité pečlivosti banky pak odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 149/2017, uveřejněný pod číslem 50/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Konečně dovolatel namítá, že měl-li odvolací soud za to, že neunesl důkazní břemeno, měl jej poučit dle §118a odst. 3 o. s. ř. Potud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2004, pod číslem 49).
20. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
21. Dovolání žalobce proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí o věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným dle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení problematiky předestřené dovoláním položenými otázkami je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
22. Nejvyšší soud se především – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
24. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
25. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (jak z nich vyšly oba soudy):
[1] Žalovaný uzavřel dne 6. září 2012 se společností SJH smlouvu o úvěru a dalších bankovních službách poskytovaných formou víceúčelové linky až do částky 59 700 000 Kč, na základě které se žalovaný zavázal poskytovat společnosti SJH úvěry a jiné finanční služby (včetně bankovních záruk). Úvěrová smlouva byla následně doplněna 19 dodatky, jimiž se převážně měnila výše a splatnost úvěru.
[2] Poté, co na základě projektu rozdělení došlo k odštěpení dvou částí jmění společnosti SJH a k jejich přechodu na SOME Auto s. r. o. (dále jen „společnost SA“) a na dlužníka, uzavřeli žalovaný, dlužník, společnost SA a společnost SJH dodatek č. 15 k úvěrové smlouvě, jímž společnost SA a dlužník přistoupili podle §1892 o. z. k dluhům společnosti SJH z uvěrové smlouvy.
[3] Žalovaný, dlužník, společnost SA a společnost SJH se následně dne 30. srpna 2016 dohodli dodatkem č. 19 úvěrové smlouvy na snížení maximální výše úvěrové linky na částku 90 000 000 Kč, na stanovení splatnosti úvěru do 31. ledna 2017 a na tom, že do 15. září 2016 zřídí zástavní právo k závodům všech 3 úvěrových (spolu)dlužníků.
[4] Smlouvou o zřízení zástavního práva k závodům, uzavřenou mezi žalovaným (jako zástavním věřitelem) a úvěrovými (spolu)dlužníky coby zástavci ve formě notářského zápisu dne 15. září 2016, zřídil dlužník ve prospěch žalovaného zástavní právo ke svému závodu k zajištění dluhů z úvěrové smlouvy. Zástavní právo k závodu dlužníka bylo téhož dne zapsáno do Rejstříku zástav. V té době již žalovaný měl zřízeno k zajištění dluhů z úvěrové smlouvy zástavní právo k pohledávkám dlužníka, zástavní právo k movitým věcem – zásobám dlužníka a zástavní právo k nemovitým věcem ve vlastnictví dlužníka.
[5] Usnesením (vyhláškou) ze dne 16. února 2017, č. j. KSCB 44 INS 3097/2017-A-3 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.
[6] Usnesením ze dne 29. května 2017, č. j. KSCB 44 INS 3097/2017-A-30, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka.
26. Podle ustanovení §241 insolvenčního zákona se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník
a/ splnil dluh dříve, než se stal splatným,
b/ dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch,
c/ prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva,
d/ poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3).
Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4).
Zvýhodňujícím právním úkonem není
a/ zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu,
b/ právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka,
c/ právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).
27. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení §241 insolvenčního zákona již v době uzavření zástavní smlouvy (15. září 2016) a později změn nedoznalo.
28. Na tomto místě Nejvyšší soud poznamenává, že 1. ledna 2014 se stal účinným zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jenž pojem „právní úkon“ dle §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, nahradil pojmem „právní jednání“ (srov. §545 a násl. o. z.). V tomto duchu (jako s „právním jednáním“) je nutno v době od 1. ledna 2014 terminologicky pracovat i s pojmem „právní úkon“ obsaženým v §241 insolvenčního zákona.
29. Poměřováno žalobními tvrzeními je podstatné, že dovolatel již v žalobě ze dne 20. října 2017 tvrdil, že zástavní smlouva je zvýhodňujícím právním jednáním ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona. Jelikož žalovaný dlužníku neposkytl žádné protiplnění, „jeví se“ dlužníkovo jednání též jako právní jednání bez přiměřeného plnění dle §240 odst. 1 insolvenčního zákona.
30. V insolvenčních poměrech platí, že samotná zástavní smlouva je (může být) odporovatelným právním jednáním. Insolvenční zákon v §241 odst. 3 písm. d/ výslovně určuje, že zvýhodňujícím (a tudíž neúčinným a odporovatelným ve smyslu §235 odst. 1 a §241 odst. 4 insolvenčního zákona) právním úkonem je (mimo jiné) úkon, kterým dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Jinými slovy, neúčinným (a napadnutelným odpůrčí žalobou podle §239 insolvenčního zákona) je i právní úkon popsaný v §241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona, aniž by (dosavadní) majetek dlužníka (zástava) fakticky opustil majetkovou podstatu dlužníka. Účelem této právní úpravy je i v tomto případě „navrátit“ zástavu do majetkové podstaty dlužníka, a to v tom smyslu, že z výtěžku zpeněžení zástavy nebude uspokojen přednostně (popřípadě vzhledem k výši výtěžku zpeněžení „jen“) věřitel, jenž uplatnil právo na uspokojení ze zajištění, nýbrž obecně (nezajištění) věřitelé. K tomu srov. např. R 113/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 50/2019, uveřejněný pod číslem 9/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 9/2022“).
31. Jakkoli se jevilo nadbytečným zkoumat existenci výjimek dle §241 odst. 5 insolvenčního zákona poté, co odvolací soud dovodil, že nejsou splněny předpoklady neúčinnosti právního jednání dle §241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona (neboť šlo o zajištění závazku nového, nikoli existujícího), v situaci, kdy se odvolací soud přesto zabýval aplikací §241 odst. 5 insolvenčního zákona, shledává Nejvyšší soud žádoucím, aby se k této problematice vyjádřil též.
32. Ustanovení §241 odst. 5 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona upravuje dvě skupiny právních jednání dlužníka, která nejsou zvýhodňujícími právními úkony; jde jednak o právní jednání, jimiž dlužník zřídil zajištění svého závazku, obdržel-li za ně současně přiměřenou protihodnotu (písmeno a/), jednak o právní jednání učiněná za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterých dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkony učiněné ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byly úkony učiněny, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tyto úkony mohly vést k úpadku dlužníka (písmeno b/). Z takového rozlišení je zjevné, že pro posouzení, zda konkrétní právní jednání je právním jednáním zvýhodňujícím, nelze právní jednání, jímž je zřízeno zajištění závazku dlužníka (§241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona), poměřovat kritérii, jež insolvenční zákon stanoví pro jiná zvýhodňující právní jednání v §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona.
33. Pro posouzení, zda zástavní smlouva je zvýhodňujícím právním jednáním, je tak nevýznamné, zda šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku a zda byly splněny další podmínky určené v §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona; podstatné je pouze to, zda za zřízení zajištění závazku dlužník současně obdržel přiměřenou protihodnotu. Srov. opět R 113/2014, rozsudek Nejvyššího soudu sen . zn. 29 ICdo 13/2012 nebo R 9/2022.
34. Názor odvolacího soudu, že v poměrech dané věci se uplatní výjimka dle §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, tedy není správný.
35. Dále Nejvyšší soud uvádí, že problematikou neúčinnosti téže zástavní smlouvy se zabýval již v R 9/2022. Šlo přitom o typově shodnou věc, kdy se týž insolvenční správce jiného dlužníka (spoludlužníka) domáhal odpůrčí žalobou proti témuž žalovanému vyslovení neúčinnosti téže zástavní smlouvy. V R 9/2022 formulované závěry k otázce přiměřené protihodnoty lze shrnout následovně:
36. Přiměřenou protihodnotou ve smyslu ustanovení §241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona se rozumí protihodnota majetkové povahy poskytnutá dlužníku. Za takovou (přiměřenou) protihodnotu nelze považovat „prolongaci“ splátek (sporným právním jednáním zajištěné) pohledávky, ani „nevyužití“ sankcí spojených s porušením povinnosti dlužníka k úhradě této pohledávky, nebo „nevymáhání“ zajišťovací směnky, s tím, že to platí i pro „umožnění“ dalšího provozu společnosti (dlužníka). K tomu srov. opět R 113/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu sen zn. 29 ICdo 13/2012.
37. K dovolatelem předestřené otázce břemene tvrzení a břemene důkazního budiž zdůrazněno, že Nejvyšší soud již v rozsudku, sen. zn. 29 ICdo 13/2012 vysvětlil a v R 113/2014 zopakoval, že v řízení o odpůrčí žalobě podle insolvenčního zákona tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností zakládajících neúčinnost odporovaného právního jednání dlužníka insolvenčního správce, jenž je také výlučně nositelem práva odpůrčí žalobu podat. Nositelem důkazního břemene ve vztahu k výjimkám popsaným v §241 odst. 5 insolvenčního zákona je osoba, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn (žalovaný). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 37/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2021, sen. zn. 29 ICdo 115/2019.
38. Ve světle judikatury označené v předchozím odstavci je zjevné, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že za zřízení zajištění závazku obdržel dlužník přiměřenou protihodnotu (tedy že v rámci dodatkem č. 19 sjednané úvěrové linky mohl čerpat „nový“ úvěr), tížilo žalovaného a právní posouzení věci odvolacím soudem (jenž těmito břemeny pro účely prokázání možnosti čerpat „nový“ úvěr zatížil žalobce) tak není správné.
39. Opodstatněnou shledává Nejvyšší soud výtku dovolatele, že odvolací soud přijal jako výši protiplnění celý úvěrový rámec (90 000 000 Kč) a nezkoumal, jakou část úvěrového rámce mohl dlužník ještě čerpat. V tomto ohledu Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na závěry obsažené v R 9/2022 (srov. především odstavec 59. odůvodnění). Z nich plyne, že pro určení, zda dlužník zástavní smlouvou zajistil svůj již existující závazek (§241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona), nebo (též) svůj závazek budoucí (a v jakém rozsahu), je podstatné postavit po skutkové stránce najisto rozsah čerpání úvěru a míry jeho splacení před sjednáním dodatku č. 19.
40. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že napadené rozhodnutí v řešení výše rozebraných otázek neobstojí; proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Dalšími (dovoláním předestřenými) právními otázkami se již (pro nadbytečnost) nezabýval.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2023
JUDr. Helena Myšková
podepsáno JUDr. Zdeňkem Krčmářem
za nepřítomnou předsedkyni senátu