ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.51.2022.1
KSLB 57 INS XY
57 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 51/2022-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Společné kanceláře insolvenčních správců, v. o. s. se sídlem v Praze 4, V luhu 754/18, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 01 92 91 01, jako insolvenčního správce dlužníka P., zastoupeného JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou, se sídlem v Praze, V luhu 754/18, PSČ 140 00, proti žalovanému O. F. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, se sídlem v Praze, Jičínská 2348/10, PSČ 130 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ‒ pobočky v Liberci , se sídlem v Liberci, Pelhřimovská 541/16, PSČ 460 79, o určení neúčinnosti právních jednání, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem ‒ pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem ‒ pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2020, č. j. 57 ICm XY, 101 VSPH XY (KSLB 57 INS XY), ve znění usnesení ze dne 15. března 2022, č. j. 57 ICm XY, 101 VSPH XY (KSLB 57 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 8. října 2019, č. j. 57 ICm XY, určil, že právní „úkony“ dlužníka (P.), spočívající ve vrácení částky 270.000,- Kč dne 15. ledna 2015, částky 270.000,- Kč dne 18. března 2015 a částky 10.790,- Kč dne 30. července 2015 jako půjček žalovanému (O. F.) [dále jen „sporné platby“], jsou vůči věřitelům dlužníka právně neúčinné (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci (s tehdejší obchodní firmou DV Insolvence, v. o. s.) na účet majetkové podstaty dlužníka částku 550.790,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. března 2020, č. j. 57 ICm XY, 101 VSPH XY (KSLB 57 INS XY), ve znění usnesení ze dne 15. března 2022, č. j. 57 ICm XY, 101 VSPH XY (KSLB 57 INS XY), změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku jen tak, že právně neúčinným je „úkon“ dlužníka „spočívající ve vrácení částky 270.000,- Kč dne 10. ledna 2015“; jinak jej potvrdil (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o nákladech řízení státu (druhý a třetí výrok).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Usnesením ze dne 10. listopadu 2016, č. j. KSLB 57 INS XY, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs a insolvenčním správcem ustanovil žalobce; účinky rozhodnutí o úpadku nastaly téhož dne.
2) V době od 31. října 2010 do 13. srpna 2016 byl žalovaný jediným jednatelem dlužníka.
3) Dlužník zaplatil žalovanému z titulu vrácení půjček (celkem) částku 550.790,- Kč; šlo o platby z „pokladny“ dne 10. ledna 2015 ve výši 270.000,- Kč, dne 18. března 2015 ve výši 270.000,- Kč a dne 30. července 2015 ve výši 10.790,- Kč (viz účetní doklady dlužníka „číslo P5005, P5068 a 5201“).
4) V době sporných plateb měl dlužník závazky vůči více věřitelům, s jejichž splněním byl v prodlení více než tři měsíce.
5) Podle znaleckého posudku č. 191-01-2019, zpracovaného Mgr. Ing. Václavem Vlčkem, MBA (dále jen „znalecký posudek“), nebylo účetnictví dlužníka vedeno tak, aby „poskytovalo věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situaci účetní jednotky“; dle předloženého účetního deníku a hlavní a pokladní knihy jsou sporné platby zachyceny v účetnictví dlužníka.
Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení §235 odst. 1, §236 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl (ve shodě s insolvenčním soudem) k následujícím závěrům:
a) Žalovaný je osobou blízkou dlužníku.
b) Žalovaný nevyvrátil domněnku úpadku dlužníka v době, kdy mělo dojít k vrácení sporných částek (tj. v době sporných plateb); dlužník měl nesplacené závazky nejméně vůči dvěma věřitelům [Cadero, a. s. ve výši 508.200,- Kč (splatný 7. února 2014) a MAHLE Behr Mnichovo Hradiště s. r. o. ve výši 433.705,- Kč (splatný 15. srpna 2014)].
c) Sporné platby dlužník žalovanému uhradil; skutečnost, že výdajové pokladní doklady ohledně výplaty částek 2 x 270.000,- Kč nejsou žalovaným podepsány, nic nemění na skutkovém závěru o jejich úhradě žalovanému, když byly „zaúčtovány“ v účetnictví dlužníka, za jehož řádné vedení byl žalovaný (jako jednatel) odpovědný, a které „po určitou dobu vedl sám a po určitou dobu se svou matkou“.
d) Do insolvenčního řízení dlužníka se včas přihlásilo celkem 8 věřitelů s pohledávkami ve výši 4.824.882,84 Kč, přičemž jediným aktivem dlužníka jsou finanční prostředky na účtech ve výši 9.641,94 Kč; uspokojení přihlášených pohledávek tak lze předpokládat v rozsahu jen zcela minimálním, zatímco pohledávky žalovaného za dlužníkem byly v rozsahu vrácených půjček uspokojeny zcela.
Proto odvolací soud, maje za splněné všechny požadavky určené insolvenčním zákonem k určení neúčinnosti sporných plateb a k vrácení plnění z nich žalobci (do majetkové podstaty dlužníka), rozsudek insolvenčního soudu (s výjimkou úpravy data jedné ze sporných plateb) jakožto věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na řešení otázek hmotného a procesního práva, které odvolací soud (podle jeho názoru) zodpověděl v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Dovolatel především zdůrazňuje, že v daném insolvenčním řízení je vedena řada incidenčních sporů, přičemž v řízení vedeném pod sp. zn. 57 ICm XY dospěly soudy obou stupňů k závěru, podle něhož „nebylo prokázáno, že by žalovaný a dlužník věděli o tom, že je dlužník (k 1. říjnu 2015) v úpadku, a insolvenční návrh byl podán až za dalších 10 měsíců (15. srpna 2016)“. Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k závěru opačnému, bylo jeho rozhodnutí pro žalovaného nepředvídatelné a odporovalo jeho legitimnímu očekávání.
Dále dovolatel zpochybňuje závěr obou soudů, že mu dlužník půjčky vrátil; potud poukazuje na znalecký posudek, podle něhož neměl dlužník dostatek finančních prostředků k úhradě půjček (pokladna dlužníka vykazovala záporný zůstatek), a namítá, že závěr o úhradě plateb nemá oporu v provedeném dokazování. Akcentuje, že důkazní břemeno ohledně plateb tížilo žalobce, který provedení plateb neprokázal; současně soudům vytýká, že nesprávně (a bez řádného odůvodnění) vyhodnotily jako nevěrohodnou jeho výpověď jako účastníka řízení.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak především proto, že polemikou se závěrem odvolacího soudu ohledně úhrady sporných plateb, dovolatel nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který může být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby o tom, že v poměrech dané věci není dán ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Argumentace dovolatele, založená na výhradě o (ne)předvídatelnosti závěru o úpadku dlužníka v době sporných plateb (vzhledem k výsledku řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 57 ICm XY), je pro posouzení přípustnosti dovolání zjevně neopodstatněná již proto, že (první) rozsudek insolvenčního soudu ze dne 31. července 2018, č. j. 57 ICm XY, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. října 2018, č. j. 57 ICm XY, 104 VSPH XY (KSLB 57 INS XY), a (druhý) rozsudek insolvenčního soudu ze dne 23. dubna 2019, č. j. 57 ICm XY, potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2019, č. j. 57 ICm XY, 104 VSPH XY (KSLB 57 INS XY), uzavíraje, že „sporná nájemní smlouva“ není neúčinným zvýhodňujícím právním „úkonem“, když dlužník na jejím základě žalovanému ničeho neuhradil, a jeho (případná) pohledávka bude uspokojena v konkursu na majetek dlužníka, aniž přezkoumával správnost závěru insolvenčního soudu, podle něhož „nebylo prokázáno“, že by dlužník a žalovaný věděli o tom, že dlužník byl (k datu uzavření nájemní smlouvy - 1. října 2015) v úpadku.
Konečně k povinnosti jednatele zajistit řádné vedení účetnictví srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021, sp. zn. 27 Cdo 2887/2020.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu